Stačí, když nic neuděláte

Mezi Saoirse a Billym, ústředním párem snímku, to od prvního střetnutí jiskří. I když každý pochází z odlišné sociální vrstvy, přes tyto i jiné nesnáze se vezmou. Filmový divák se s nimi seznamuje právě po obřadu, kdy se chystají na svou velkou noc v hotelovém pokoji u krásné Chesilské pláže. Než mezi nimi skutečně k „něčemu dojde“, poznáváme jejich životy díky sérii flashbacků. Billy pochází z chudších venkovských poměrů, má psychicky nemocnou matku, a přijetí na prestižní univerzitu, kde může studovat historii, je pro něho vysvobozením. Se Saoirse má společnou bezmeznou lásku ke svému studijnímu oboru. A i ona, soustřeďujíc se na hudbu, by se ráda zbavila rodinných okovů – konzervativní výchovy a snobských rodičů. Z retrospektiv, které diváka cíleně nechávají v napětí, protože neustále musí opouštět intimní chvilku novomanželů, se dozvídáme také o době, ve které hrdinové žijí. Z dnešního pohledu svázanost doby na přelomu 50. a 60. let minulého století v Británii působí až neuvěřitelně. A smutně se promítá i do chování šťastně sezdané dvojice, kde se tím největším úskalím ukáže být právě onen akt.

Filmu nakonec na kvalitách ubírá překotně vyprávěný závěr, kdy střihy proplouváme několika desetiletími a hrdinové „stárnou“ v rukách maskérů. Flashbacky, jako formální prvek, působí zpětně poměrně redundantně a starosvětsky, ale to lze přičíst vědomé retro atmosféře. Vedle hereckých výkonů je to pak hlavně výprava, lokace a jejich snímání, co divákovi ulpí v paměti. A pochopitelně i smutná pravda, kterou vystihuje podtitul filmu: „Směřování vašeho života se může zcela změnit. Stačí, když nic neuděláte.“