Staráme se o národní poklady

Co se děje za zdmi galerie, která musí být pro veřejnost kvůli covidovým opatřením uzavřená?

MR: Využili jsme to jako příležitost k práci, kterou obvykle není možné systematicky udělat za běžného provozu galerie, kdy průběžně připravujeme výstavy, řešíme zápůjčky výtvarných děl apod. Alšova jihočeská galerie má část svých sbírek online v ProMusu, ale ucelený pohled na sbírku tam není. Samozřejmě poskytuje informace badatelům a studentům, seznam sbírkových předmětů si nyní mohou odborníci prohlédnout kompletně v systému MUSEION, ale laické veřejnosti takový souhrnný přehled zatím dostupný není. Což je velká škoda, protože na sbírky AJG mohou být Jihočeši velmi hrdí. Teď se nám to postupně daří napravovat a mimo náš web je v přípravě také krajský web, kde budou online sbírky krajských muzeí a galerie. Těšíme se, až si tedy nejen na našem webu budou moci lidé prohlížet, jaké významné exponáty spravujeme.

Co taková práce obnáší?

MR: Především digitalizaci, kterou využíváme i ke kontrole artefaktů a zpřesnění jejich evidence. Celou sbírku grafiky už jsme měli digitalizovanou, ale na obrazy se dostalo až nyní. Využili jsme omezení, která tato doba přinesla, protože na takovouto systematickou práci bychom pravděpodobně nikdy neměli tolik času a klidu. Na necelé tři týdny jsme měli pronajatý velkoformátový skener, který jsme si mohli rozložit na Hluboké ve stálé expozici – jinam bychom se s tím ani nevešli. Každý den jsme dvanáct hodin skenovali plátna do velikosti 90 x 150 centimetrů – celkem jsme stihli 1277 obrazů čili všechny, které do tohoto rozměru ve sbírce jsou. Museli jsme je předtím vyndat z rámů, a tak jsme je ještě přeměřili a využili této situace k revizi jejich stavu. Samozřejmě máme i větší plátna, ale ta už bude nutné postupně přefotit, protože větší skener už mají jen v Ostravě a ten je nepřenosný. V principu je ale skenování obrazů lepší než fotografování, protože skener odstíní okolní světlo a díky tomu zachytí přesně barevnost díla. Výsledný snímek má vysokou kvalitu pro tisk i pro odborné účely.

To musel být zážitek jako z jiného světa – třináct set cenných obrazů brát do ruky jeden po druhém. Jste kurátorkou sbírky obrazů, užila jste si to?

DP: Pro mě to bylo úplně geniální. V Alšově jihočeské galerii pracuji čtyři roky. Na začátku jsem samozřejmě sbírku obrazů přebírala při revizi, takže jsem o ní měla povědomí. Ale teď se naskytla šance vzít každý obraz do ruky, vyjmout ho z rámu, chvíli se na něj dívat a pak ho ještě ho vidět ve zvětšené formě ve skeneru. A to i díla ne tak známá, která jsme zatím nepůjčovali na výstavu, byť jsou velmi půvabná. Jsem moc ráda, že díky tomu teď vidím kolekci jinak než dosud, protože tyto zážitky mi neuvěřitelně pomohly ji vstřebat. 

Říkáte, že Jihočeši mohou být na umění, které je uloženo v Alšově jihočeské galerii, hrdí. Máme zde něco zvláštního?

DP: Sbírky Alšovky jsou velmi rozsáhlé, čítají asi dvacet tisíc uměleckých předmětů: obrazů, soch, kreseb, grafických listů, keramiky a porcelánu. Díky tomu patří mezi šest největších uměleckých sbírek v Čechách. Zcela mimořádná je kolekce gotického malířství a sochařství, cenná jsou díla holandského a flámského malířství. Výborné zastoupení má u nás meziválečná avantgarda a poválečné české umění. Mnoho zásadních výstav by se bez našich akvizic neobešlo. Opravdu tady přechováváme národní poklady. Poděkovat za to musíme například kurátorce Věře Linhartové a někdejšímu řediteli Bohumilu Houdkovi. V 60. letech minulého století se zasloužili o vytvoření hodnotné sbírky moderního umění, jejímž základem jsou skvosty meziválečné avantgardy a českého poválečného umění. Obdivujeme, jak byli prozřetelní a schopní tato díla získat. V přírůstkových knihách krásně vidíme, kolik za ně tehdy zaplatili a jakou mají pojistnou hodnotu nyní. Ten kontrast je opravdu fascinující.

MR: Všichni kurátoři se nějak otiskli do sbírek AJG a vytvořili kostru, na které můžeme stavět. Zanechali nám odkaz, za který jsme velmi vděční. Snažíme se jej opečovávat a vylepšovat – díky jejich skvělé práci je pro nás teď snazší vyplňovat mezery a hledat, která období by bylo vhodné doplnit nebo jak posílit zastoupení konkrétních autorů. Každý kurátor měl a má osobitý styl práce, každý na umění nahlížel jinak. Proto je tak důležité, že jsme teď jednou provždy sjednotili data a zjednodušili pohled na celou šíři sbírek AJG.

Když na významných výstavách spatřím dílo s poznámkou, že pochází z AJG, velmi mě to potěší. Takový pocit mě zahřál třeba v pražském Obecním domě, když jsem stála před největším obrazem Kamila Lhotáka Hráči baseballu. O které autory je zájem v poslední době?

DP:Řadu velkých pláten jsme loni půjčovali například na velkou výstavu Mikuláše Medka ve Valdštejnské jízdárně v Praze. Je opravdu škoda, že pandemie uzavřela galerie, protože zrovna tato výstava se velmi povedla. Na letošní rok chystá Národní galerie ve spolupráci s Hamburger Kunsthalle a Muséed'ArtModerne de Paris velkou výstavu surrealistické malířky Toyen, takže do Prahy poputuje i část naší sbírky. A pak pojedou do Hamburku. Právě díla Toyen a také Jindřicha Štyrského jsou velmi žádaná, často jsou na cestách.

Jak vlastně vzácné artefakty převážíte?

MR:Díla jsou pečlivě zabalena a uložena ve speciálních bednách, kde jsou zajištěny stálé klimatické podmínky. Volíme vždy nejbezpečnější možnost přepravy, i proto se nám teď velmi hodí, že jsme při skenování zapsali přesné rozměry obrazů včetně hloubky rámu, což se dřív opomíjelo. To nám do budoucna hodně zjednoduší práci. Když je třeba, necháme před výstavou dílo zrestaurovat či přeadjustovat. A poté, co se nám vrátí, si musí odpočinout ve stabilních podmínkách depozitáře, protože na ně má vliv jak transport, tak vystavení dennímu světlu nebo vlhkost vzduchu. Materiál neustále pracuje – dá se to s nadsázkou přirovnat k tomu, jako bychom se starali o choulostivé domácí zvíře. Je tedy třeba říci i ne, tento obraz už se v poslední době nacestoval dost.

Rekonstrukce bývalého objektu Sparty v Českých Budějovicích přinesla Alšovce moderní depozitáře. Už je využíváte?

MR: Grafika je tam už odstěhovaná kompletně, jedná se o 14 tisíc papírových sbírkových předmětů, takže jejich revize byla náročná a dělali jsme ji relativně dlouho. Plastika a staré umění se tam stěhují postupně. Prostory Alšovy jihočeské galerie v hlubockém zámku jsou nádherné, ale pro uchovávání umění ne úplně ideální. Za nové depozitáře jsme proto moc vděční. Zvláště pro staré umění a gotiku jsou mnohem vhodnější, protože zaručují stabilní klima bez našeho zásahu. Této sbírky si velmi vážíme a musíme se o ni dobře starat, protože její hodnota je nevyčíslitelná.

Je to jedna z nejproslulejších a nejobsáhlejších kolekcí gotického malířství a sochařství u nás. Oba jste mladí, má vám vůbec tento styl ještě co říci?

MR: Rozhodně ano. V prvé řadě jde o řemeslnou kvalitu a o víru. Napadá mě, co všechno už asi měly tyto madony před očima, kolika neskutečných událostí se staly svědky. Máme velkou výsadu, že je můžeme držet v rukou, toho si moc ceníme. Toto bylo ve své době opravdové umění, za kterým lidé chodili a četli z něj příběhy.

DP: Jsem si jistá, že i pro mladé lidi budou mít tyto historické předměty vždycky své kouzlo. A když budou vědět něco o tom, za jakým účelem vznikly, ocení je ještě víc. Bylo mi třeba nejdřív divné, proč jsou zrovna sochy od svatého Tomáše tak disproporční: obrovské hlavy, vysoká čela… Pak mi došlo, že byly původně umístěny ve značné výšce a lidé se na ně dívali zdola. Autor měl tedy jasný záměr: věděl, odkud budou lidé jeho dílo pozorovat, z jakého úhlu, proto je vytvořil právě takto. Tím větší obdiv ke starým mistrům cítím, vždyť výtvarné umění tehdy promlouvalo i k lidem, kteří neuměli číst, a vyprávělo příběhy. Moc mě baví takto přemýšlet a vcítit se do života třeba v 15. století. Tohle všechno obrázky na sociálních sítích nikdy nenabídnou. Zážitek, kdy člověk stojí přímo před obrazem nebo sochou, je úplně jiný, než když doma u počítače roluje myší. Realita má jiný rozměr. Těžko se to vysvětluje slovy, ale citlivý člověk to vnímá. Pořád je spousta lidí schopno ocenit vizuální krásu. Naše madony jsou líbezné, meditativní, výraz v jejich tváři člověka dojme. Něco z nich vyzařuje. A nejen z nich – možná v uměleckém díle zůstává ta energie, kterou do něj autor vložil během doby, kdy ho vytvářel.

MR: Z galerie lidé odcházejí s reálnými zážitky, které v nich vyvolávají nějaký konkrétní pocit– úžas, smutek, štěstí, rozpolcenost. Důležité je, že emoce zasáhnou jejich srdce.

DP: Právě tímto tématem se zabývali mnozí historici umění i psychologové. Pojednává o něm například kniha Jamese Elkinse nazvaná Proč lidé pláčou před obrazy. V současnosti dokonce existuje pracovní skupina pod Národním institutem duševního zdraví, která se zabývá právě tím, jak lidský mozek reaguje na různé obrazy.

MR: Vždycky, když odcházím z nějaké pěkné výstavy, je mi dobře a musím pak zážitky nějakou dobu vstřebávat. V tomto ohledu nám samozřejmě teď reakce návštěvníků moc chybějí, vynaložená energie se k nám nevrací. Poslední výstav

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V JARNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Jarní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz