Ten, který vrací umění do města

I lidé, kteří nechodí do galerií, se s vaším dílem potkávají – každoročně zvete výtvarníky do Českých Budějovic, abyste při akci Umění ve městě vystavili své sochy v ulicích a na náměstích, na ostrově či ve vodě Slepého ramene. Proč to děláte?

Především věřím, že sochy do veřejného prostoru a architektury patří, a baví mě vymýšlet sochy pro určité místo. Tak, aby ta věc navázala s prostorem dialog. Rád sleduju, jak se to propojí a vzniknou nové vazby – třeba když jsem dal na Černou věž velkou mouchu, sedla tam jak svým měřítkem, tak formou. Věž jí pomohla a doufám, že moucha pomohla věži. Některým lidem tam prý dokonce schází. Přelétla na fasádu domu naproti Malému jezu a střeží tam ordinaci našeho zubaře.

Od roku 2008 necháte na léto v budějovickém centru a teď i v Hluboké nad Vltavou rozmístit několik nepřehlédnutelných soch, které dělají radost, sklízejí obdiv, ale také rány vandalů. Kde berete sílu jít do té akce znovu?

Po každém vandalském útoku si říkám, že s tím skončím. Ale mívám spoustu krásných ohlasů od místních lidí i od turistů. Výtvarníci už se mi sami hlásí, letos se navíc podobnou akci rozhodla pořádat i jedna agentura v Praze a oslovila mě jako kurátora, abych i tam vybral autory. Tak jsem do toho znovu šel. V Praze začala výstava pod názvem Sculpture line 10. června, v Budějovicích o osm dní později. Pořád věřím, že vandalové jsou jen malou částí společnosti. Bohužel dovedou zlikvidovat radost všem ostatním, kterým se sochy líbí.

Jak tomu můžete zabránit?

Jen tím, že zvolím takové objekty, aby vydržely co nejvíc, to znamená, aby byly dostatečně těžké a velké, z odolných materiálů… Rozmísťujeme je tam, kde jsou kamery městské policie, byť nám zatím v odhalení viníků nikdy nepomohly. Ale neděje se to jen v Českých Budějovicích: Byl jsem dost na dně, když jsem na kameře viděl skupinu lidí, jak ničila černého Myslitele vystaveného v Banské Bystrici. Přišli tam cíleně, rozhoupali židli, povalili ho, dupali po něm! Doma pod oknem mám ještě hromadu, která z něj zbyla. Schytal to i můj Čtenář na pražském Smíchově, stejně tak loni Mazlíci tady na Sokolském ostrově. Pravda, u nich už jsem měl pochybnosti, když jsem je tam dával, protože byli malí. Ale nečekal jsem, že to přijde tak rychle – nevydrželi ani týden.

Čím byste vandaly potrestal?

Vždycky mě nejvíc mrzí, že je jim jedno, kolik mě to stojí práce a času, co je za tím energie a samozřejmě i peněz. Vyrobit sochu není levné a hrozně dlouho to trvá, ale oni pak přijdou a za pět minut to dokážou zlikvidovat. Kdybych je chytil, rád bych jim dal za úkol, aby to, co zničili, vyrobili znovu. To by mi připadalo jako správný trest, protože jedině tak by mohli něco pochopit.

Když o tom mluvíte, je na vás vidět, jak vás to trápí.

Samozřejmě mě to odrazuje, bolí to jak finančně, tak emočně. Už se trochu učím, býval jsem víc naivní a dával věci všanc, což se snažím teď nedělat. Jednou jsem jako odpověď udělal sochy vandalů, ať si je tedy třeba popíšou a dotvoří podle svého. Kupodivu tam stály dva měsíce skoro nedotčené. Naopak mám radost, že s Humanoidy na Lannovce se lidé postupně sžili – třeba tím, že jim v zimě nasadili šály a čepice anebo jim přidali bubliny s texty.

Těší vás to jako patriota?

Nejsem patriot, klidně bych si dovedl představit, že budu žít třeba v Kanadě, kde jsem byl na stáži a moc se mi tam líbilo. Stejně tak ve Finsku. Anebo někde jinde, kde je krásná příroda, hlavně hory a moře. Ale jsem Budějčák a už když jsem studoval v Českém Krumlově, přál jsem si mít doma ateliér a rozestavěl ho tady v Nových Hodějovicích. Proto jsem se ze světa sem vrátil. Akci Umění ve městě vnímám jako své dítě, které za osm let svého života udělalo velký pokrok. Nepořádám to pro svoji reklamu, mám naštěstí dost nabídek odjinud za lepších podmínek. Nicméně jsem si řekl, že tady doma vždycky představím to nejnovější, co jsem udělal a co pak pojede někam dál.

Jak jste přišel na nápad vytvořit šest metrů vysokou sochu zvanou Head Manager, která se teď tyčí na Sokolském ostrově?

Je to vlastně takový totem, několik hlav na sobě jako nekonečný sloup. Kamarád se mi smál, že dělám svůj autoportrét, protože jsem se postupně stal i sochařským manažerem, když organizuju výstavy jiným. Viděl, kolik je s tím práce a kolik dalšího k tomu dělám – někdy mám i sám strach, že se ze mě stane něco podobného jako manažer, který všechno zařídí a všechno sežene, ale už nebude mít čas být v atelieru, nebo být s rodinou, či trávit čas v přírodě. Což opravdu nechci.

Vaše sochy bývají poskládané z mnoha prvků, často zdánlivě stejných: například malá těla tvoří velké tělo obdobného tvaru. Občas ale lze najít drobný fórek, kdy jedna malá postavička v davu kráčí opačným směrem než všichni ostatní…

Toho si všimne jen ten, který figuru důkladněji zkoumá, což mě těší. Malé příběhy jsou ukryté třeba v soše Going nebo v Myslitelích – ostatně bílý Myslitel sedí stále ještě na střeše hotelu Budweis, kde si ho do letošního podzimu zapůjčili. Hra s různými měřítky mě moc baví – jako když se dívám na zeměkouli z vesmíru, pak si ji přiblížím a vidím nějaký konkrétní stát, potom dav lidí a nakonec jednotlivce. A každý člověk má svou krajinu a svůj příběh, vazbu na druhé lidi. Vše se navzájem prolíná a ovlivňuje, záleží jen na tom, s jakým odstupem to sledujeme.

Jednu malou postavičku teď máte doma v hlavní roli a to je váš desetiměsíční syn Tim.  Změnilo se s jeho narozením pro vás něco?

Změnilo se toho hodně. Jako by se s jeho příchodem vše zrychlilo a přišlo i víc zakázek, které mi umožňují odlévat sochy do ušlechtilých materiálů, jako je bronz nebo sklo. Dostávám hodně nabídek a většinou jsou to výzvy, které mě i zajímají. Takže toho teď dělám strašně moc, vlastně až moc. Teď v červnu mám asi pět výstav a to je příliš. Proto jsem si pro letošní rok dal úkol, že se už musím naučit říkat ne. Díky rodině vidím, jak velkou hodnotu má čas, a nechci ho zbytečně ztrácet. Třeba můj tatínek pro mě s bráchou psal a ilustroval knížky básniček a vyrobil i deskové hry. Nejradši jsem měl tu, v níž se cestuje autíčky po mapě světa.

Dávno necestujete jen prstem po mapě: v životopise na svém webu uvádíte studijně Londýn, Soul, finské Lahti či Vancouver a také expedice po Kamčatce, Aljašce, Indii i nepálském království Mustang… Jezdíte teď i s malým dítětem?

Zatím nás Tim v cestování neomezil, jen si vybíráme snazší cíle než předtím Indii nebo Nepál. Rád bych si našel čas také na své oblíbené potápění: je to přírodní, pohodový sport, člověk lítá v prostoru a kouká na úžasně zbarvené rostliny a rybičky. Nejen pro výtvarníka je to inspirativní pastva pro oči. A vůbec nejvíc by mě bavilo vydat se na cestu kolem světa na plachetnici – kapitánské zkoušky mám, ale zatím jsem plul po moři jen v Chorvatsku.

Do širého světa se ovšem dostala už řada vašich soch. Kam všude doputovaly?

Všude možně, jsou v Praze, Německu, Kanadě, Francii nebo Rusku. Letos asi pokoří můj cestovatelský rekord, protože ty deštníkové si vybrala jedna německá společnost, která vlastní výletní loď. Visí tam v atriu přes všechna patra, nedávno jsem jel do Hamburku je ještě trochu doladit. Chtěli je totiž veselejší, takže dostaly barvy a teď budou plout všude možně a vozit lidi, kteří se při dovolené nechávají rozmazlovat.

Jak jste vlastně na nápad zavěsit lidi na deštníky přišel? Je to inspirace seriálem Pan Tau?

Ani Pan Tau, ani jiná pohádková postava to není, byť Američané a Angličané v nich vidí chůvu Mary Poppins, která v knize i ve filmu poletuje na deštníku. Asi proto mají v těch zemích deštníkoví lidé tak velký úspěch. Ale mě v prvé řadě inspirovalo místo, pro které vznikly. Je to kancelářský dům naproti Veletržnímu paláci v Praze, který investor rekonstruoval a nevěděl si rady s prostorem, který vznikl mezi původní fasádou a novým domem za ní. Nechtěl, aby lidé z kanceláří koukali okny do šachty. A tak mě napadlo zavěsit tam úředníky, kteří se na deštnících snášejí dolů na zem anebo odlétají jinam – když nemůžou doopravdy, tak aspoň v myšlenkách. To už záleží na fantazii každého. Navrhl jsem tam sedmdesát postaviček z laminátové pryskyřice, největší z nich měří i s deštníkem 160 centimetrů. Pak jsem pro České Budějovice vyrobil velké čtyřmetrové, které visely v ulici při akci Korzo Krajinská. Původně jsem je chtěl dát do radničního dvora, ale bylo mi řečeno, že to není žádná galerie, kam by měli chodit lidé se na něco dívat.

A zatím deštníky letí dál a dál.

Mají poměrně velký úspěch, pro moji kariéru to byl velký zlom. Dost se o mě psalo v zahraničních odborných časopisech a knížkách i na specializovaných webech. Deštníkové sochy se dostaly i na kolektivní výstavu v italském Arezzu, jehož se účastnili i tak uznávaní autoři, jako jsou Damien Hirst a Antony Gormley, takže tam byly ve vybrané společnosti. Pak putovaly na „hippie“ festival Secret Garden Party v Anglii. Mám také velkou radost, že se mi vrátily ve zmenšené podobě a mohl jsem si je zavěsit i domů – našla si mě totiž umělecká slévárna Strassacker v Německu, která si po světě vybírá různé výtvarníky a odlévá jejich sochy z bronzu v menším měřítku. Jsou to vždy luxusní limitované edice na prodej, vydávají i katalog. Líbily se jim deštníky, Myslitelé a ještě tři mé další sochy. Mimo jiné to má i tu výhodu, že z každé edice dostane autor jeden kus i pro sebe. Získat si přízeň takové firmy, to je sen každého umělce.

Jaké další sny máte?

Nejvíc mě baví dávat sochy do kontextu s architekturou, protože v konkrétním místě dostávají další rozměr. Galerie mi totiž připadají spíš jako sklady výtvarných děl, proto se snažím lidem trochu vnucovat umění tím, že jim ho stavím do cesty. Sochy to mají v dnešní době mnohem těžší než dřív, kdy byly přirozenou součástí nových budov i ulic a náměstí. Dnes si musí svou pozici víc obhajovat, doba je uspěchaná a vizuálně roztříštěná, až se zdá, že žádné umění ve veřejném prostoru nepotřebujeme, že by jen překáželo. Ale já věřím, že právě sochy dávají městu příběh, tvář i duši, že se díky nim stává jedinečným. Ověřil jsem si vícekrát, že lidé si tam sochu pamatují, i když už v daném místě nestojí. Myslím, že jejich stopy se tam nějak zapisují.

To můžu potvrdit, třeba moucha na Černé věži mi opravdu chybí. Jak byla vlastně těžká?

Udělal jsem ji z laminátu s kovově zlatým odleskem, měřila tři krát tři metry a vážila téměř sto kilogramů. Byla zavěšená za pomoci lan a tyčí, takže po ní na fasádě nezůstala žádná stopa.

Máte kromě Humanoidů v Českých Budějovicích nějakou další stopu?

Vlastně ani ne, jenom Zvědavce ve staré nice domu Split v České ulici, kde sídlí Zeleninový bar a lidé pod jejich dohledem obědvají. Velmi milou zakázkou pro mě bylo udělat malý bronzový ohryzek Járy Cimrmana pro zahradu Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity. Vymysleli k tomu legendu, jak právě tam Cimrman kdysi položil základy kompostování, z čehož pak vyrostla celá univerzita. To mě moc bavilo.

A kruhový objezd u Globusu zdobí mozaiková koule, která má také zvláštní příběh. Vyzvali jste lidi, aby přinesli střepy, k nimž mají vztah. Z nich pak zájemci vytvářeli tento artefakt. Máte rád mozaiky?

Princip mozaik mě baví moc a teď ho trochu rozvíjím, protože v sobě skrývá hravost a spoustu tajemství. Mám rád dílo, které vytvořili slavní umělci jako Gaudí, Hundertwasser nebo třeba Niki de Saint Phalle, jejich inspirace je totiž nekonečná. Tíhnu k organické architektuře, protože myslím, že měkké křivky jsou pro člověka pocitově mnohem příjemnější než krabicoidní místnosti.

To je znát i u vás doma: máte mozaikovou podlahu, zvlněnou střechu a další libůstky. Kromě soch ještě malujete obrazy, vytváříte grafiky, navrhujete interiéry. Dům je taky vaším dílem?

Postavili jsme ho s tátou na zahradě vedle domu, kde jsme s bratrem vyrostli. Moc jsem si přál mít ateliér, začali jsme ho stavět už v době, kdy jsem byl na vysoké škole. Proto jsem nakonec v tomto městě zůstal – stal se základem našeho domova, který jsme vytvořili se ženou Lenkou, zahradní architektkou. Třeba zrovna ty mozaiky jsou naším společným dílem. Jenomže teď je mi ateliér malý a Lenka by chtěla zútulnit zahradu, která je teď spíš mým skladištěm.

Uložil jste tam třeba další verzi mouchy nebo křídla Cheruba, do nichž jste vložil oka z lahví od vína. Jeho andělský trup visí vedle v ateliéru a když jsem se dívala na fotky, jak mu to slušelo při výstavě v kostele v Klatovech, zatajil se mi dech. Taky mě zaujaly otočné hlavy na způsob modlitebních mlýnků, které jste vystavil na sympoziu v Klenové. Jak jste na to přišel?

Udělal jsem je krátce poté, co jsme se vrátili z Nepálu. Cesty mi přinášejí spoustu nápadů, stačí se dívat kolem sebe – ani moc nefotím, jen si kreslím skici. Jakmile si někde na ulici sednu a začnu malovat, hned jsem obsypaný dětmi i dalšími lidmi, takže se snáz dozvím i něco o té společnosti. Podle mě by měl každý člověk aspoň jednou jet do Indie, aby vnímal tu spoustu barev, přehuštěnost, chaos, který ale nějakým nepochopitelným způsobem funguje. V těchto zemích žijí na chodníku všichni společně, zatímco u nás se veřejný prostor vlastně vůbec nevyužívá, všichni se schovávají za svými ploty a zdmi. Což mi připadá jako velká škoda. Často se mi na cestách do chudých zemí při setkání s lidmi zdá, že i když skoro nic nemají, jsou šťastnější než my. Asi proto, že toho nepotřebují tolik jako my: Zůstal mi v hlavě obrázek mnicha z budhistického kláštera, kde jsem spal. Vyzuté pohorky jsem nechal na pavlači a on vzal tu moji velkou těžkou botu do ruky, strašně dlouho ji zkoumal a pak se jí asi čtvrt hodiny naplno od srdce smál. 

Úsměv a takový ten dětský úžas, který mi připadá velmi cenný, vzbuzují i některá z vašich děl. Třeba ohromné houbičky lysohlávky, které našly své trvalé místo před pražským hostelem Mosaic House. Nazval jste je Hledání štěstí. Hledal jste ho za pomoci halucinogenních drog?

Všichni se mě na to ptají, a nikdo mi nevěří, že jsem lysohlávky zatím neochutnal. Ale moc mě bavilo to téma – je to magická houba, s níž lidé experimentují, protože prý otvírá jiné vnímání. Líbí se mi její příběh i to, jak vypadá. Ale k rozvíjení fantazie ani k hledání štěstí ji nepotřebuju, nápadů mám víc, než stačím uskutečnit.

Stavíte na náměstí i do ulic sochy včetně těch, do nichž mohou lidé vstupovat a potkávat se tam, třeba i zanechat vzkazy. Taková byla Obytná hlava na náměstí – chystáte něco podobného?

Rád bych udělal velkou obytnou sochu, kde bude možné bydlet. Hlava byla takovým prototypem, na kterém jsem si něco vyzkoušel a rád bych někdy postavil větší objekt. Spočítal jsem, že když se staví dům od základů, nemusí být dražší, když bude trochu kreativní.  Hlavně myslím, že se tam lidem bude příjemněji bydlet. Určitě bych mu chtěl dát zatravněnou střechu, to je přece úžasné využití tak velké plochy. Když vidím domy v satelitech nebo řadovky, mám pocit, že investor to dělal s cílem, aby v krátkodobém horizontu co nejvíc vydělal. Otázkou ale je, jak dlouho v nich lidé budou chtít bydlet.

Když plánujete vytvořit „obytné sochy“, inspirujete se přírodou?

Jsem sochař a všechno dělám rukama, takže mi z toho nikdy nemůže vyjít pravoúhlá věc. Stejně jako šišky nebo květy vytvářené přírodou nejsou pravoúhlé a nikdy ani úplně stejné, vždycky se nám však líbí. A není to nic nového, i staré domy s klenbami vzbuzují úplně jiný dojem z interiéru než současná architektura, která mi připadá hrozně studená. Sice to autoři vycizelují do minimalistických detailů a vyberou nejmodernější materiály, ale připadá mi, že je to spíš na fotku do katalogu. Pro žití je to podle mě neútulné.

Co říkáte architektuře Českých Budějovic?

Mám pocit, že za posledních dvacet let nevznikla v tomto městě v podstatě žádná moderní architektura, která by byla nějakým způsobem originální a vybočovala ze standardů, něco posouvala nebo výrazněji promlouvala k lidem. Možná trochu jinak pracuje s formami Ateliér 8000, ale není to úplně tak, že bych z toho byl nadšený. Zdá se mi, že po zbouraných domech nikdy nevzniklo něco lepšího. Nejvíc mě rozčílil rohový dům naproti křižovatce na Sadech, kde se odbočuje na Rudolfovskou. Vznikl nově, a přitom je klasicky nudný a nezajímavý. A ještě víc mě štve nový domov důchodců po levé straně na trase ze Čtyř Dvorů na Hlubokou. Je to klasická krabicoidní kostka, kterou ozvláštnily jen barevné pruhy – jinak je to modul krabice. Pruhy to nezachrání.

Když máte rád organickou architekturu, asi byste ocenil Kaplického Rejnoka.

Určitě by to byl konečně jiný směr architektury, který by vstoupil do města s absolutně odlišnou energií a znamenal by posun k výtvarnu. Byl bych rád, kdyby tu vznikl, ale nebyl jsem si jistý, že by Budějovice tak velkou koncertní síň naplno využily. Pro mě je navíc tento typ architektury až moc technicistní, příliš designově vycizelovaný do hliníků a skel, tvarosloví až puritánsky čisté. Vlastně se to blíží těm skleněno-ocelovým hranatým mrakodrapům, jenom v jiné formě, i když tato je mi mnohem bližší.

Na co se v dohledné době těšíte?

Až budou konečně opravena kasárna na Mariánském náměstí, protože tam vznikne i nová galerie. Od poloviny července tam autoři spjatí s Uměním ve městě vystaví i svá další díla, takže lidé od nich uvidí víc věcí než jen ty, které znají z ulice. Jsem rád, že tato akce přivedla do Budějovic i slavné autory, jako je Jaroslav Róna, Michal Gabriel či Kurt Gebauer. Je za tím hodně práce, mám v tom velkou oporu v odboru kultury radnice a také v galerii umění GOODSTUFF, která se zaměřuje na zahradní architekturu.

To je teď hodně in – taky tvoříte umění do zahrad?

Teď zrovna dělám fontánu v kombinaci s bronzem, což bude moje první tavená socha do skla. Ta práce mě moc zajímá, sklo se chová jinak, než jsem zvyklý od ostatních materiálů, takže se od sklářů z České Skalice u České Lípy rád učím nové věci.

Který materiál máte vlastně nejradši?

Záleží na tom, co očekávám od výsledku. Už jsem dělal skoro ze všeho, co lze: kovy, kámen, dřevo, umělé pryskyřice, beton. Každý materiál má jiné vlastnosti a jiné nároky. Když tvořím z hlíny, je třeba udělat nejdřív formu a z ní pak odlitek, což je pracné a zdlouhavé. Náročné je opracovávat kámen, ale celý proces je hodně tvůrčí. Postupným odebíráním jeho vrstev se dostávám k soše, která je vlastně celou dobu uvnitř kamene – ukrytá jako jeho tajemství. Čím víc o umění vím, tím víc mi dochází, že tou nejlepší umělkyní je příroda. I proto jí potřebuju být co nejblíž.

ŽIVOTOPISNÝ BOX:

Michal Trpák

Narozen 6. 2. 1982 v Českých Budějovicích.

Vystudoval SUPŠ v Českém Krumlově, obor kamenosochařství.

Roku 2001 byl přijat na VŠUP v Praze do ateliéru prof. J. Beránka, během studia absolvoval roční stáže ve Finsku a v Kanadě.

Získal doktorát na Akademii umění v Banské Bystrici pod vedením prof. B. Jirků.

Žije a tvoří v Nových Hodějovicích, mj. je iniciátorem a osmým rokem i kurátorem sochařské výstavy Umění ve městě.

AKTUÁLNÍ VÝSTAVA: Umění ve městě 2015

1. Kurt Gebauer: Hlavy - nám. Přemysla Otakara II., ČB              

2. Alexandra Koláčková: Zvíře - Piaristické náměstí, ČB               

3. Petr Fidrich: Papamobil - U Černé věže, ČB                                              

4. Kurt Gebauer: Nohy z vody - Slepé rameno, ČB

5. Diana Winklerová: Blesk - Sokolský ostrov, ČB                              

6. Michal Trpák: Head Manage - Sokolský ostrov, ČB                              

7. Cyril Hančl: Housenka - Zátkovo nábřeží, ČB                                          

8. Cyril Hančl: Temná hmota - Zátkovo nábřeží, ČB                              

9. Veronika Psotková: Bikini klub - Slepé rameno, ČB

10. Eva Roučka: Pepíček - Wortnerův dům, ČB

11. Eva Roučka: Kurtizána - Oranžerie, Hluboká nad Vltavou

12. Jiří Plieštik: Hommeage a Suzane Rennaud - Hluboká nad Vltavou

13. Cyril Hančl: Mozek nikoho a Návrat na planetu - Hluboká nad Vltavou

14.  Barbora Hápalová: Kůň - Fasáda Galerie Mariánská, ČB

15.  Kurt Gebauer: Housenky - Fasáda Galerie Mariánská, ČB