Vše za 39 Maxima Velčovského

Když jsme se spolu setkali naposledy, zmínil jste se o lustru pro Milán, ale protože ještě nebyl hotový, nechtěl jste o něm mluvit. Dnes už můžete?

Odprezentovali jsme ho v dubnu v rámci Salone del Mobile, kam se sjede celý designérský svět. Zadáním pro všechny designéry bylo současné tvarosloví lustru. Svůj kus jsem pojmenoval Memento mori a inspiroval se lustrem z lidských kostí, které jako stavební materiál použil před sto lety v kostnici hřbitovního kostela Všech svatých v Kutné Hoře-Sedlci řezbář František Rint. Kosti jsem převedl do skla, jsou transparentní, některé modelované a lisované, lustr je symbolem odcházení a následovnictví řemesla. Když odejde generace, která umí něco vyrobit, zemře know-how i tradice. Pro mě to byla inspirace v době, kdy zemřeli Bořek Šípek a Zaha Hadid, se kterými jsme spolupracovali, ale zároveň připomínka navazování tradic řemesla, které je fatálně závislé na každém konkrétním řemeslníkovi. Koneckonců naše firma vznikla v roce 2007, v době, kdy sklárny studia zanikaly.

Lustr The Cloud jste navrhl pro lobby rekonstruovaného libereckého Pytloun Grand Hotelu Imperial.

Majitel hotelu Lukáš Pytloun se obrátil na Lasvit (nadnárodní společnost sídlící v Česku, věnující se výrobě a instalaci designových svítidel, pozn. red.), zda bychom navrhli do prostoru instalaci. Rozhodl jsem se pro jednoduchost vzhledem k tomu, že hlavními architekty hotelu jsou Roman Vrtiška a Vladimír Žák a Imperial je hodně předělaný, čistý. Vycházel jsem z klasických hotelových lustrů s centrální kovovou tyčí, koule se tam objevují znovu a levitují v prostoru. Je to vzpomínka na staré lustry, připomíná mrak. Jako kdybyste rozstřelila klasický lustr z koulí, vzala z něj konstrukci a koule by začaly plout ve vzduchu.

Ačkoli svítí jen některé, působí dojmem, že je lustr rozsvícený celý.

Světlo se násobí, skrz nesvítící koule vnímáte svítící, tedy mrak s polotóny.

Měl byste se také podílet na prezidentském apartmá, které v Imperialu plánují na příští rok?

Ano, jestli bude čas. Představy ještě úplně nemám, záleží na komunikaci s designéry.

Koule, skleněné a ručně foukané, jste použil pro návrh sousoší Dobří duchové – koně, lva a boty pro pražský projekt Quadrio.

Jsou složené z více než deseti tisíc koulí a odkazují na původní domy U černého koně, U bílého lva, U bílé boty. Ty domy tam stály, když ještě neexistoval numerický systém, zbořili je kvůli metru a pak tam vyrostlo Quadrio. Je to neustálá recyklace architektury na jednom místě, proto jsem přišel s verzí návrhu, kdy se molekuly potkávají na stěně a běhají tam v podobě domovních znamení ve 3D podobě.

Trojicí skleněných plastik jste upozornil na minulost. Svou minulost jste seskupil na jedno místo, na retrospektivní výstavu Vše za 39.

S kurátorem a spoluautorem libreta Radkem Wohlmuthem jsme chtěli udělat takovou performanci už před deseti lety, parodii na retrospektivu, a měla se jmenovat Vše za 29. Když je vám 29, jste tři roky po vysoké škole a teprve začínáte. Za deset let jsme zkusili dohnat, co jsme tehdy nestihli. Nadsázka v názvu poukazuje na moji blížící se čtyřicítku a na výprodejové diskontní řetězce, které prodávají věci nevalné kvality. V Uměleckoprůmyslovém muzeu v Brně jsem ukázal svůj životní výprodej, vše od kreseb z lidové školy umění až po věci pro nadnárodní korporace. Návštěvník se mohl podívat na pel mel, takový mix všeho, co jsem kdy udělal, a vytvořit si názor na mou tvorbu. Vystavoval jsem fotky a happeningy, které jsem dělal, koláže a kresby, malby, sošky z dětství. Všechno se nevešlo, redukovali jsme.

Vystavoval jste i dětské pistolky, které sbíráte?

Dětské pistole jsou bizarní fenomén, existují továrny a designéři, kteří navrhují zbraně pro děti a ty se vyrábějí v daleko větším počtu než zbraně skutečné. Zatímco války existují, děti si se zbraněmi hrají také, nehledě na to, jestli je mír nebo válka. A mně přišlo zajímavé vystavit tam tento moment.

Jste velký sběratel?

Sbírám prakticky všechno, kromě pistolek televizní ovladače, jehlice, těch mám v kanceláři pár set. Jedna slečna mi dokonce koupila džbán s jehlicemi.

Na výstavě jste dal prostor i svým studentům.

Jsou součástí mého života, a výstava Vše za 39 je z mého života, z něhož je pět let na UMPRUM.

Jste jako pedagog a extravagantní designér oblíbený?

Když jsem studoval, profesorům bylo přes 60 let. Moje komunikace se studenty je jiná, říkáme si věci na rovinu, tykáme si, někdy se zdravě naštveme, má to jiný rytmus.

Jste jedním z nejznámějších českých designérů. Ve známost jste vstoupil za studií díky televizní reklamě na mobilního operátora. Šel byste do ní i dnes?

Záleželo by na podmínkách, tenkrát jsem byl anonymní kluk, který si potřeboval vydělat, přišel jsem na casting a vyhrál, byla to zajímavá zkušenost.

Hlášku „Nevaž se, odvaž se“ znal tehdy celý národ. Kdy jste se naposledy odvázal?

Odvaz má různá měřítka, mám pocit, že se občas odvážu. Když člověk pracuje na nějakých projektech, musí dodržovat pravidla, občas je porušuje a to mě baví.

S vašimi začátky je spojený kelímek, porcelánovým jste parafrázoval ten umělý. Napijete se z plastového kelímku?

Jasně, člověk se tomu nevyhne, nemůže očekávat, že se bude někde v parku podávat pivo ve skle. Tenkrát v roce 1999, kdy ještě nebylo připojení k internetu, jsem jej dělal pocitově. Inspirovala mě mimo jiné návštěva jedné finské svatby, kdy se svatební hostina odehrávala na papírových talířích a s plastovými kelímky. Nejabsurdnější bylo, že se v restauraci jedlo z plastu, což by se dalo očekávat na garden party, ale ne na seriózní hostině v restauraci. To už mně přišlo za hranou.

V designové tvorbě upozorňuje mimo jiné, že jsme konzumní společnost. Vnímáte za svoji profesní dráhu posun ve vnímání českých lidí? Začali jít po kvalitě?

Konzumní společnost jsme logicky, protože jsme euroamerická společnost ovlivněná tamní kulturou. Konzumování je normální, ale mělo by být dotáhnuté do uchopitelného momentu, což souvisí s vybíráním toho, co si kupujete, zda je to vyrobené v České republice, nebo Asii, s recyklací odpadu, se všemi konci s tím spojenými. Čtvrt století po revoluci jsme svědky, kdy mladí lidé otevírají kavárny, bufety, bistra a začínají přemýšlet, co chtějí dělat. Předchozí generace chtěla jenom přeprodávat. Po revoluci byl takový hlad po produktech, že když někdo začal něco distribuovat, zbohatnul na tom, protože trh byl nenasycený.

Jdou lidé i po designerské kvalitě?

S designem to nemá nic společného, to je o autenticitě, že jsou pod těmi věcmi podepsaní lidé. Že se vám neudělá blbě ze salámu, za jehož výrobou stojí řezník jménem Franta, je důležité gesto, protože to není anonymní produkt, který si někde koupíte a neznáte jeho rodokmen. Taková je supermarketová řeč, ale neznamená to, že by člověk měl být proti supermarketům. Ve Francii v 80. letech začaly hypermarkety likvidovat lokální výrobce a ti si to zavčas uvědomili. Dnes máte v jakékoli čtvrti tržiště, kam se sjede půlka kraje a prodává věci z regionu. My tomu říkáme farmářské trhy, ale někdy jsou bizarně umělé. Mělo by být normální, že se lidé sjedou do nejbližšího města a prodávají věci, které sami vyrábějí.

Vraťme se k vaší tvorbě. Rád pracujete s porcelánem a se sklem?

Ve své době jsem se snažil dělat věci, které jsem si vymyslel. Porcelánky dnes zaměstnávají svoje designéry a je dobré, když si kreativní firmy uvědomí, že potřebují art direktora nebo design direktora, který firmu nasměruje. Marketing byl pejorativní slovo a vůbec se neřešil, dokud se firmy neocitly v krachu. Po pádu Sovětského svazu obrovský trh okamžitě nahradily produkty z Číny. Všichni si stěžovali, že nemůžou konkurovat levným šmejdům, ale oni ty šmejdy vyráběli také, jen nebyly tak levné.

Na retrospektivní výstavě Vše za 39 vidíte svoji kompletní dosavadní tvorbu. Asi těžké hodnotit, který produkt nebo práce jsou nej?

Vážím si takových věcí, jako byl kelímek, který jsem dělal ještě na škole, nebo věcí z diplomky – hodiny, gumáky, vázu váz, která je otiskem historických váz, pár našich projektů, série katastrofických váz. Diplomka byla důležitá.

Jste úspěšný v Čechách i v zahraničí. Byl jste na obálce britského měsíčníku ICON. Dá se říci, že Velká Británie je „vaše“ designérská země?

Spíš je to země, kde jsme se poprvé setkali s agentem designu, který nás zastupoval v Londýně a naše věci distribuoval po celém světě. V Londýně je pár prodejních galerií, které si nás všimly a vytáhly nás nahoru. Dokud věci nejsou vidět, jako by neexistovaly.

Opakovaně bodujete v Itálii.

Na Salone del Mobile jsme dělali v roce 2014 v českém pavilonu kinetickou instalaci a kolekci Frozen jsme použili do venkovního baru.

Říkal jste, že jste zvažovali uspořádání výstavy Vše za 29, realizovali jste výstavu Vše za 39, napadlo vás Vše za 49? Je to relativně daleko i blízko.

Nechci o tom ani přemýšlet, s výstavou jsem si užil dost času a chtěl bych ji nasměrovat ven. Nabízí se i konání v Praze, ale teď si chci odpočinout. Moravská galerie v Brně mi dala příležitost. Oslovil mě její ředitel Jan Press a doufám, že i pro něho to byla zajímavá zkušenost, přišlo poměrně dost lidí, byla to druhá nejnavštěvovanější výstava v poslední době. Lidi se přišli podívat na design, což je dobrý.

Kde jste si v létě odpočinul?

Máme chalupu na rozhraní středních a jižních Čech, kde rekonstruujeme stodolu a vytváříme rodinné sídlo. Je to nádherná oblast, byl jsem tam pár týdnů v srpnu. Měli jsme chalupu v Sudetech na severu u Rumburku, několikrát ji vykradli a vypálili, a po 20 letech jsme to vzdali a odstěhovali se k jihu.

Měl jste s sebou i kolo?

Na kolo doma nemám čas, ale vždycky, když přijedu do ciziny, první, co hledám a půjčím si, je kolo. Město poznáte z jiného pohledu. Na kole jsem projel Tokio, Stockholm, New York, Amsterdam, bylo to úžasné. Město můžete vnímat jinak, jezdím do jednosměrek, záleží na mně, jakou cestu si naplánuji, autem to vždycky nejde. Tokio má výhodu, že tam jsou názvy ulic v japonštině, takže ničemu nerozumíte, jedete z ulice do ulice, mají jednosměrný systém, ulice jsou jenom úzké a domečky rozházené v centru a často schované v uličkách, kterými auto neprojede. Podobně i v krajině vnímáte prostor kolem sebe z jiné perspektivy než z auta.

Maxim Velčovský

• Narodil se 17. září 1976.
• Je jedním z nejvýraznějších českých designérů.
• Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v ateliéru keramiky a porcelánu u profesora Václava Šeráka.
• V roce 2002 založil s Jakubem Berdychem designové studio Qubus.
• Působil v redakci časopisu Blok.
• V roce 2007 získal titul designér roku.
• Jeho práce pro Qubus design studio byla zařazena Marcusem Fairsem do publikace Twenty-First Century Design a v roce 2007 byl v publikaci & fork vybrán mezi sto nejzajímavějších mladých produktových designérů poslední pětiletky.
• Od roku 2011 působí také jako umělecký ředitel firmy Lasvit a vede ateliér keramiky a porcelánu na VŠUP v Praze.
• Zúčastnil se šedesáti společných výstav a jeho práce jsou součástí sbírek například Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Moravské galerie v Brně, Victoria & Albert Musea v Londýně, Neue Sammlung v Mnichově nebo Design Musea v Lausanne.
• V Moravské galerii v Brně poprvé komplexně představil svoji tvorbu na výstavě Vše za 39 (11. 3. – 29. 5. 2016). 

​

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V ZÁŘIJOVÉM ČÍSLE JIHOČESKÉHO ČASOPISU BARBAR! V TRAFIKÁCH V PRODEJI ZA 49 KČ. 

Předplatné můžete pořídit zde.