Vypustila do světa Mrchu

Proč jste za název své knihy dala otazník?

Protože jsem nechtěla čtenáři předem vnucovat názor na Veroniku Procházkovou, hlavní postavu knihy. Mým cílem bylo, aby čtenář sám uvážil, jaká doopravdy je a zdali si označení mrcha zaslouží. Za běžných okolností by se totiž dozvěděl o její existenci až z médií ve chvíli, kdy probíhala její obžaloba a soud. Média by ji líčila velmi opovrženíhodně. V okamžiku, kdy už by kauza přestala být zajímavá, nad Veronikou by se zavřela mediální hladina a tím jako by zase přestala existovat. Lidé mají tendenci soudit takového člověka jen v dané chvíli, kdy se o něm dozvědí z médií.    

Divíte se tomu?

Je to přirozené. Jenže za kauzami, které propírají média, stojí skuteční lidé se svými životy a důvody, proč dělali to, co dělali. Jejich příběhy za nějakých okolností začaly a nějak se vyvíjely. Teprve když tohle víme, začnou nám dávat smysl, i když se s nimi neztotožňujeme. Chtěla jsem, aby čtenář nahlédl do prostředí, o kterém se, jak říkám, mluví se zamčenými ústy. Konkrétně do období let 2006 a 2007, kdy byla česká galérka úzce propojená s tuzemskou politikou. Ale ještě důležitější pro mě bylo, aby čtenář důvěrně poznal postavu, která si našla důvod, aby svůj život s takovým prostředím spojila. Nejen aby ji poznal, ale aby měl také možnost dívat se jejíma očima. Proto v mé knize vypráví příběh přímo Veronika. Nic nezatajuje, nešetří fakty ani detaily, je sama k sobě upřímná. I ona si během vyprávění čas od času klade otázku, zda je či není mrcha. Čtenář si může jejím životem doslova projít v jejích botách. Dozví se, co bylo před vyvrcholením příběhu i co následovalo potom.

Zkuste tedy čtenářům časopisu Barbar stručně říct, o čem Mrcha? je.

Představte si luxusní společnici. Ženu, které životem a postelí prošli muži nám známých jmen. Někteří už nejsou mezi námi a někteří žijí třeba v Jihoafrické republice. Veronika prožila svůj příběh za hranicí běžného života.

Právě jsem vaši knihu dočetl. Myslím, že jde o velmi přesvědčivou sondu do uzavřené společnosti lidí, kteří žijí na hraně zákona a často za jeho hranou. Ne každý se mezi ně dostane a popravdě řečeno asi ne každý by o takovou zkušenost stál.

Někoho tam může nasměrovat souhra špatných okolností. Kdyby měla Veronika spokojené domácí zázemí, možná by žila spokojeným životem běžné ženy. Jenomže její despotický otec bil ji i její maminku, propíjel jim peníze, týral je. Když téměř dospělá Veronika utíkala z bytu rodičů v holešovickém paneláku, otec za ní křičel: „A už se nevracej, couro nevděčná!“ Tím jakoby předznamenal její další život. Upnula se k partnerovi, který pracoval v realitách. Věřila, že spolu budou šťastní. Jakmile partner poznal, že je na něm závislá, změnil se. Nutil ji ke skupinovému sexu, ona to přijala, protože neměla kam jít. Pak si našel novou přítelkyni, a Veroniku vyhodil na ulici. Domů se vrátit nemohla, neměla přátele, neměla práci. Vlastně ani nic neuměla. Hlavně nechtěla skončit pod mostem.

Obchodní řetězce nabízejí právě takovým lidem práci ve směnném provozu. Proč to nezkusila?

Zkusila to, ale její zkušenost nemělo smysl popisovat víc než náznakem v jedné větě. Veronika má spoustu rozporuplných vlastností, nicméně jedno je jisté: není hloupá. Umí si spočítat, že za výplatu deset tisíc měsíčně si nikdy nepořídí střechu nad hlavou a ve své pracovní pozici nikam nepostoupí. Přijímá filozofii nevděčné coury a jde pracovat do nevěstince. Podnik je nevalné úrovně, Veronika musí obsluhovat i dost nevábné muže, je jí to odporné. Vydělá si ale víc, než kdyby pracovala v obchodním řetězci, a má kde přenocovat. Brzy pochopí, jak to chodí v konkrétních podmínkách, kde se ocitla, a jak si tam obhájit svůj nárok na existenci. I třeba za cenu nečestného jednání. To je vlastnost, kterou v sobě objevila a pak ji bude ve svém životě uplatňovat bez skrupulí.

Proč si Veronika nedá předsevzetí, že po vydělání dostatečné částky odejde do takzvaného spořádaného života a tam se prosadí jako ranařka?

Snad i proto, že nedostane tolik času, aby nad touhle záležitostí mohla hlouběji přemýšlet. Vyhlédne si ji klient, jiný než ostatní. Muž, který žije právě za hranicí běžného života. Nabídne jí, aby poskytovala erotické služby jeho obchodním partnerům. Díky tomu Veronika nahlédne do podsvětí nejvlivnějších lidí a rychle se v něm zorientuje. Tam se dají získat veliké peníze, tam se plní sny, na které se za svého dětství ani neodvážila pomyslet. Po čase si zřizuje svůj vlastní luxusní podnik, kde se kromě erotických služeb domlouvají netušené obchody a vznikají neveřejné kontakty. Aby takový podnik mohla vybudovat, musela nejdřív někoho podrazit a zároveň mít oporu v silnějších hráčích, kteří by ji mohli ochránit.

A já dodám, že pak měla prst na tepu dění, manipulovala s lidmi, podílela se i na vydírání a hodně si tu roli užívala…

To kvůli té moci a respektu. Odstřihla se nejen od vzpomínek na dětství v neutěšených podmínkách, ale i od světa běžných lidí, kteří dokážou být spokojení s tím, co mají. Veronika ale bude svůj závratný život prožívat jen dva roky. Ve společnosti, kde se pohybuje, stačí jeden chybný krok, který člověk udělá jen kvůli tomu, že si nevšiml náznaku změny poměrů, a už padá z absolutního vrcholu až na dno. A pak ho buď soud připraví o svobodu, anebo jeho protivníci o život. Veronika přežije, soudce ji nepošle do vězení a zbydou jí peníze na zajištěný život v ústraní. Vyprávění ukončuje ve svých 39 letech, kdy dočítá svůj deník pasný v bouřlivých dobách. Říká si: „Zažila jsem vlastně vše…, jen rodinu ne, rodinu nemám, rodina mi chybí. Jinak ničeho nelituji, ničeho! Ostatně vybrala jsem si sama.“

Poznal se někdo ve vaší knize?

Přímo osobně ne. Někteří čtenáři se domnívají, že příběh vznikl na motivy života Libuše Barkové. Média propírala její kauzu přibližně v době, ve které se odehrává hlavní děj knihy.

To znamená před deseti lety. Připomeňte Libuši Barkovou těm, kteří už na ni zapomněli právě proto, že se nad ní zavřela mediální hladina.

Byla to velmi vlivná žena a důvěrná přítelkyně politika Stanislava Grosse. Seznámila ho s jeho budoucí manželkou. Údajně vlastnila podnik, kde se prý kromě poskytování intimních služeb domlouvaly velké obchody.

Můžeme si tedy v hlavní postavě vaší knihy představit Libuši Barkovou?

Určitě ne. Začátek a závěr příběhu s ní nemají vůbec nic společného, v hlavní dějové linii jsem využila jen některé momenty z vyprávění o jejím životě. Pravda ale je, že kauza Libuše Barkové mě k napsání knihy inspirovala. Zvěsti o ní, které se ke mně dostaly, vytvořily mozaiku zajímavého příběhu. Po svém jsem si ho učesala, aby se s ním mohla ztotožnit hlavní hrdinka, ale základy jsou odposlouchané z různých vyprávění.

S odposlechy se v knize hodně pracuje. Díky tomu jsem si udělal představu, jak se před deseti lety zařídilo, aby lidé v klubu získali jistotu, že odposlechy jsou vypnuté, a přitom byli nahráváni. Jak jste získala takové znalosti?

Nastudovala jsem je z internetu, všechny tyhle věci se tam dají vyhledat. Zrovna tak interiéry podniků. Větší část příběhu se odehrává v nevěstinci, ale já v takovém podniku nikdy nebyla, ani to nemám v plánu. Stačí otevřít fotku na příslušném webu a spisovatel by se měl umět vcítit do prostředí a ještě si tam představit postavy příběhu.

V případě uvěřitelnosti děje a různých vazeb mezi postavami se ale autor neobejde bez nějaké vlastní zkušenosti.

Anebo ji může získat zprostředkovaně z věrohodného zdroje. Dobrá, já tedy něco prozradím. Když jsem popisovala vztahy mezi prostitutkami, konzultovala jsem to se svým známým, který dříve provozoval nevěstinec. Řešili jsme vše po e-mailech, prostě mi napsal: Stávalo se nám tam to a to. Víc se čtenáři dočtou v knize.

Neměla jste pak obavy, aby vám nepřišla nějaká výhružka, že jste zveřejnila, co se nemá?

Ne, protože jsem zpracovávala témata, o kterých se už svým způsobem může mluvit. Jsou promlčená a nikdo je nebude otevírat a řešit. Jsem přesvědčená, že jsou zajímavá pro čtenáře, aby si udělali obrázek o tom, jak to tehdy chodilo. Ale už nejsou zajímavá pro lidi, kterých se týkala.

Přesto nepoužíváte jména skutečných osob. Ovšem některá se dají odvodit. Například v části textu, kde popisujete, že Veronika dostala chřipku a nemohla přijít na schůzku, kde chtěla domluvit obchod s podnikatelem Emilem Štikou. A to bylo její štěstí, protože se z televizních zpráv dozvídá, že vilu tohoto podnikatele obklíčila policie kvůli domovní prohlídce, zatčený Štika požádal o možnost jít na toaletu a uprchl. Každému musí být jasné, že je to Radovan Krejčíř. Co by se stalo, kdybyste ho v knize jmenovala přímo?

Kniha by se lépe prodávala. Jinak by se asi nestalo nic. Nešlo mi o skutečná jména, ale – jak už jsem řekla – o životy lidí, jejich činy a pohnutky zasazené do konkrétní doby a prostředí. Kdo může dneska říct, že zná pravdu o životě Radovana Krejčíře? Co když se jednou ukáže, že to bylo jinak, než jak servírovala média? Abych si mohla dovolit uvádět jeho jméno, musela bych zjistit, co je nezjistitelné. Jak bych pak ale mohla psát? Řešením bylo oprostit se od skutečných jmen.

Jak se vám tedy kniha psala?

Asi bych to neměla říkat, ale psaní mě neskutečně bavilo, ještě víc než moje první vydaná kniha. Zároveň pro mě bylo hodně složité, protože jsem opak hlavní hrdinky. Vždycky než jsem začala psát, musela jsem se skoro hodinu a půl vžívat do její psychiky.

Máte nějaký svůj rituál, když tvoříte?

Ano, píšu venku na terase před domem. Ve tmě. To proto, aby mě nic nerozptylovalo a abych viděla jen svítící obrazovku notebooku. Začínám večer, když uspím synka, a vydržím psát přibližně do dvou do noci. Skoro za každého počasí. Píšu bez hnutí, jen prsty ťukají do klávesnice. V zimě je mi prostě zima na prsty, v létě mi někdy lezou slimáci po botě.

Necháváte se unášet konáním svých postav?

Než začnu psát knihu, musím ji mít promyšlenou od začátku do konce. Příběh mi šrotuje v hlavě, nápady přicházejí kdekoliv, třeba mytí nádobí nebo při nákupu. Nezapisuju si je, nepoužívám diktafon, prostě se mi samy uloží do paměti. Když se mi hlavě sestaví celá kniha, napíšu první a poslední stránku. Ty jsou neměnné. A pak se při večerním a nočním psaní tvoří děj jakoby sám. Vím, kudy by měl jít, co by se v něm mělo odehrávat. Nechávám se jím unášet, ale mám ho pod kontrolou, aby neodbočil, kam nechci.

Stalo se, že jste někdy při psaní nevěděla, kudy dál?

Ne, ale občas jsem si dala třeba tři dny přestávky od psaní, když jsem cítila, že by dalším psaním ztratil děj na dynamičnosti. Nemyslela jsem na něj a pak jsem se k němu vrátila s novou sílou. Snažila jsem se vměstnat příběh do úzké knihy, aby se v ní pořád něco dělo a čtenář se nenudil.

Příběh Mrchy se odehrává v letech 2006 až 2007. Co v té době dělala její autorka?

Jsem ráda, že se neptáte, jestli ta mrcha nejsem já. Tuhle otázku dostávám každou chvíli. Lidé vykulí oči a bez ostychu se ptají: A vy jste opravdu ta mrcha, jó?

Nebojte, na tohle bych se nezeptal. To bych si třeba při čtení Aghaty Christie musel myslet, že nejdřív zavraždila hromadu lidí, aby pak mohla napsat detektivky.

No, řeknu vám, já když poslouchám některé čtenáře, tak si myslím, že oni skutečně věří, že Aghata Christie měla osobní zkušenosti s vražděním. Je to asi tím, že svoje knihy napsala natolik přesvědčivě, až si čtenář začne říkat: To nemůže být samo sebou. Proto mě otázky na spojení mrchy a mojí osoby přestaly mrzet. Vždycky si řeknu: Hm, asi jsem tu knížku napsala dobře. (směje se) A k vaší otázce. V roce 2007 jsem maturovala v Mělníku na střední škole cestovního ruchu. Můj další životopis je stručný. Studovala jsem na Metropolitní univerzitě v Praze, následovala práce projektové manažerky v Obchodní komoře, teď jsem na mateřské, bydlíme u Tábora…

Já tou otázkou chtěl zamířit k počátkům vašeho psaní. Spisovatel beletrie většinou začíná krátkými povídkami a někdy i romantickými básničkami.

Kdepak, já nejsem příliš romantická duše. Od dětství miluju knihy mistra hororu Stephena Kinga. Svoji první novelu jsem napsala v šestnácti letech. Mysteriózní detektivku s názvem Marvin. Leží hluboko v šuplíku a už tam zůstane. Neměla jsem ambice stát se spisovatelkou a myslela jsem si, že Marvinem to začalo i skončilo. Jenomže příběhy se mi neustále rodily v hlavě a týkaly se stále víc současného reálného světa. Toužila jsem je zachytit, uvázat, ucelit, dát jim nějakou podobu. Ve 23 letech jsem se k psaní vrátila, tentokrát jinak. Napsala jsem svoji první novelu, která vyšla knižně. Jmenuje se Co muži vzali a dali.

O čem pojednává?

Je to příběh mladé české ženy. Má za sebou narušené dětství, její život není ani jednoduchý, ale ani kritický. Ráda se dívá na hloupé americké thrillery a myslí si: Tohle by se mi tady nikdy nemohlo stát. Brzy se vdá, její muž je zbohatlík ze zlaté mládeže, který rozhazuje statisíce, kudy chodí, a přitom v jádru nemá žádnou hodnotu. A pak se hrdince stane během osmi let všechno, co sledovala v televizi. Jen v tlumenější podobě, ale o to drásavější, protože emoce mohou bolet víc než fyzická bolest. Pozná, co je život ve zlaté kleci, zradu nejbližších, pronásledování –

Nepokračujte, já si knihu rád přečtu. Je tady už nějaká podobnost s Mrchou?  

V hlavní postavě ne, spíš obecně v tematice. Zajímá mě přímé svědectví o životě, který vybočil z normálu natolik, že se o něm raději nemluví. O lidech, kteří něco takového prožili, se dozvíme jen ze zpravodajství nebo ze soudních spisů. Teď jsem začala psát další knihu.

Opět pohledem hlavní hrdinky?

Ano, ale tentokrát čtenáře vtáhne do svého příběhu nájemný vrah, který si odseděl 25 let za vraždu. Kniha se bude jmenovat Střílej!

Podat thrillerový děj pohledem druhého není nic jednoduchého. A sehnat nakladatele je možná ještě těžší. Kdo vás naučil psát a prosadit se u nakladatelů?

Nikdy jsem nechodila do kurzů tvůrčího psaní, ani jsem se nezúčastňovala literárních soutěží. Stresovalo by mě, kdybych měla svoje psaní před někým obhajovat a být pod tlakem uzávěrek. Mým jediným literárním vzorem se stal Stephen King a na první knize to bylo znát. Pak už jsem si šla vlastní cestou. Když jsem dopsala knihu Co muži vzali a dali, ptala jsem se sama sebe: Zase do šuplíku? Nebo zkusit vydat? Ale kde? Jednou jsem její děj převyprávěla kamarádovi u kafe. „Znám nakladatele, třeba by si to přečetl,“ povzbudil mě.

Takže nakladatel přijal váš rukopis na dobré doporučení?

To jsem právě nechtěla. Netěšilo by mě, kdyby mi někdo vydal knihu jen z protekce. Poslala jsem rukopis do čtyř nakladatelství, mezi nimi i nakladateli, o kterém se zmínil kamarád. Žádné kontaktování předem. Telefonní číslo jsem připojila k rukopisu. Pokud nebude dobrý, půjde do šuplíku. Za několik dní mi zavolal František Mandát z pražského nakladatelství BMSS-START. Ten pán, o kterém mluvil kamarád. „Dobrý den, to je slečna Čiháková?“ zeptal se. „Ano, ano!“ „Já jsem si přečetl ten váš rukopis. No, neumíte, ženská, psát… Ale má to koule.“

Být na vašem místě, nevím, na čem jsem.

Naštěstí dodal, že když ho v rukopise nezaujme první stránka, nečte dál. U mě otočil i na druhou a pak četl až do konce, přestože měl výhrady k řemeslu. Nabídl, že mi ukáže, co mám umět. Setkávali jsme se jednou za měsíc v kavárně, přinesl na ukázku moje stránky a na dalších papírech totéž se svými opravami. Ukázal rozdíly a podle toho jsem se učila. V té době jsem už psala Mrchu a sama jsem viděla pokroky v podávání myšlenek. Pan Mandát přinášel stále méně opravených stránek, až jednoho dne řekl: „Já už vám do toho nemám co psát.“ Vydal obě moje knihy.

Jaký jste měla pocit, když vás uznal za skutečně dobrou spisovatelku?

Žádný. Pan Mandát mě totiž upozornil, že dobrým spisovatelem se člověk stává až po třicítce.

Není to netaktní vůči mladé dámě?

Ne, on to myslel jako až po třicítce napsaných knih… Říká to proto, aby mu autoři nezpyšněli.

A pak je ještě třeba, aby se stal takový docela velký zázrak. Aby knihkupci doporučovali knihu svým zákazníkům. Daří se Mrchu dostat ke čtenářům?

Vyšla loni v květnu a měla dva úspěšné křty. První se odehrál v Ostravě, kde kniha zatím zaznamenala největší prodejnost, a v září byl druhý křest v Praze. Mezi kmotry mých knih patří například Karel Gott, manželé Juraj a Deana Jakubiskovi, Vladimír Páral, Dan Nekonečný, Jana Doležalová, Eva Čerešňáková a večery provázela Hana Mašlíková a Alexander Hemala. To vše se povedlo. Ale knižní trh je neúprosný. Knihkupci začnou Mrchu objednávat ve velkém, až budou mít jistotu, že o ní ví každý. A to se dneska dá udělat jen jediným způsobem. Natočit podle ní film, který poběží v televizi. Letos na tom, aby se MRCHA? objevila na plátnech, budeme usilovně pracovat.

Přeji vám, ať to vyjde. Prozraďte na závěr ze svého pohledu: Je hlavní hrdinka vaší knihy a budoucího filmu opravdu mrcha, nebo ne?

Při psaní jsem ji občas i litovala. Hlavně v začátcích a ke konci knížky, když přichází o všechno, i o muže, kterého upřímně milovala. Ale pak je tady to její vydírání, nátlak na lidi… Nebyla hloupá, od začátku věděla, co dělá. Vybrala si pohodlnější cestičku životem, která není příliš čestná. Takže odpověď jen za mě: Jo, je to mrcha. O důvod víc, aby si ji lidé přečetli.

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V ÚNOROVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!