Český tygr a americký Oskar

Kolik hodin má váš pracovní den?

To je zajímavá otázka. Někdy jen pár, jindy dvanáct i víc. Když je třeba, tak se pracuje bez ohledu na čas. Ale workoholik, myslím, nejsem.

Máte děti? Vědí, že tatínek vyrábí animované pohádky?

Mám dvě. Pět a tři roky. Ještě jsou dost malé, aby si to uvědomily, a já se jim s tím, co dělám, nechlubím. A ani jim své filmy nevnucuji, protože jako většina režisérů jsem ke své tvorbě sebekritický.

Od roku 2011 jste jedním z mála českých tvůrců s nominací na amerického filmového Oskara. Na Cenu za nejlepší zahraniční studentský film pro váš snímek Graffitiger. Jaký to byl pocit dostat se úplně nejvýš?

Je to pocit jako vyhrát v loterii. Mezi krátkými filmy je ohromná konkurence. Zvlášť v celosvětovém měřítku, protože se jich během jednoho roku natočí tisíce. Ostatně je jich plný internet. Takže jsem to bral tak, že mě potkalo ohromné štěstí. Můj film se dostal mezi pět finalistů. Svým způsobem to byl úspěch, protože ostatní čtyři byly hrané. Animované filmy se v takovéto konkurenci dost těžko probojovávají. Hraný film má větší potenciál citově zapůsobit, protože se divák s živým hrdinou snáz ztotožní. K udílení cen do Los Angeles to ale nestačilo, protože nakonec z pěti nominovaných filmů vybrali tři.

I tak to musela být sláva.

Sláva to byla celkem pomíjivá. Animátoři nejsou tak vidět. Česká animace je celkem v žalostném stavu. Není na co navázat. Jsou tu sice studia, která by se ráda animované tvorbě věnovala, ale protože se musí něčím uživit, tak je jejich převážná tvorba komerční. Se mnou je to obdobné.

Los Angeles a focení na červeném koberci se nekonalo, ale spoustu festivalových ocenění jste získal i za svoje další filmy. Ty už jste měl příležitost osobně představit.

Po světě existuje celá řada festivalů animovaného filmu. A pořadatelé mají zájem zvát režiséry, kterým se něco hezkého podaří natočit. S filmem Psi-Cho a Graffitiger jsem projel spoustu zemí. Byl jsem ve Finsku, ve Francii, ve Španělsku, v Indii, v Číně, v Koreji. Po dlouhodobé náročné práci je to pak třešinka na dortu.

Jaké typy večerníčků chtějí vidět dnešní děti?

Myslím si, že současné děti by chtěly něco akčnějšího, než televize nabízela před několika desítkami let. Ale tvorba večerníčků je daná dramaturgií České televize, která večerní pohádku bere spíše jako uspávanku. Televize také jako zadavatel určuje mantinely. Pohádka je v určitý čas, určená pro malé děti a tomu také musí odpovídat obsah. Děti jsou pořád stejné. V podstatě se dívají na to, co jim televize předkládají. Ale když je něco nebaví, jdou od toho. Dnes už večerníčky nejsou v tak poklidném tempu jako v padesátých letech, kdy začínaly. Mají i více mluveného slova a používá se i jiný jazyk.

Píšete si sám scénáře? Jak je složité vtěsnat příběh do 6,5 minuty?

Píšu je sám nebo spolupracuji se scenáristkou Ivou Macků. Vtěsnat příběh do časového limitu nebývá jednoduché. Musel jsem se naučit vyprávět rychle ve zkratce. Ať si vymyslím sebehezčí příběh, když je delší, musím ho osekat, aby se vešel.

Jde ve zkratce říci, jak se dělá počítačový večerníček?

Myslím, že animovaná tvorba je celkově pro diváky dost nepochopitelná, protože je velice časově náročná. I ta počítačová. Nejdřív musím pro výtvarníky postavičku nakreslit, ta se pak v počítači virtuálně oživí a doplní vším, co k příběhu patří. V podstatě je to obdoba loutkového filmu, jen se s loutkami nepracuje ručně před kamerou, ale v počítači. Všechny technologie jsou svým způsobem náročné.

Pocházíte z jihočeských Vodňan. Jak jste se dostal ke kreslenému filmu?

Vztah k výtvarničině ve mně byl asi díky tátovi, který učil na vodňanské umělecké škole výtvarnou výchovu. Tam byly asi kořeny, ke kterým jsem se v dospělosti vrátil, protože původně jsem vystudoval počítačovou techniku a tyto dvě věci jsem později spojil. Pro mě to byla skvělá kombinace, protože mi počítače umožnily dělat filmy.

Na FAMU byl vaším profesorem režisér Břetislav Pojar, mimo jiné autor medvědů z cyklu Pojďte, pane, budeme si hrát.  Šlo nahlížet do jeho tvůrčí kuchyně?
Já jsem takovou příležitost neměl, protože režijní profese je dost individuální. Většinou to člověk dělá sám. Je to duševní práce. Vymyslet, nakreslit a připravit technické scénáře a postupy musí režisér doma. Není to vedení herců jako u hraného filmu, ale tady je zásadní připravit pro animátory co nejpřesnější podklady. Profesora Pojara jsem většinou zažil v diskusi nad mými scénáři a on do nich vnášel své myšlenky a nápady.

Přes všechnu novodobou technologii kralují Vánocům pohádky o princích a princeznách. Co podle vás mají pohádky nebo večerníčky předávat dětem? Pocit, že je na světě všechno v pořádku, nebo poodhalovat realitu?

Já jsem pro to tu realitu poodhalovat. I když jsem zatím nenatočil tolik filmů, ve kterých bych mohl předávat životní zkušenosti. Tohle bývá dost často tématem diskusí dramaturgů. Myslím si, že bychom neměli děti maximálně chránit a neříci jim pravdu o tom, že existují špatné věci a všechno vždycky nedopadne dobře jako v pohádkách. Příkladem toho byli právě Pojarovi medvídci, kde jeden ubližoval druhému.

Nezdá se vám, že děti mají málo svých pořadů v televizi, a když vázne rodičovský dozor, mohou se i přes den dívat na filmy, které by byly před lety označené hvězdičkou?

Jako rodiči se mi taky nelíbí, co všechno jde v televizi po návratu dětí ze školky. Když je potřebuji na chvíli zabavit, musím obrazovku hlídat a přepínat. Drastické záběry z kriminálních seriálů, které odpoledne vysílají, mi taky vadí. Mantinely toho, co je a není morální nebo etické, se pořád posouvají. Co se týče dětských pořadů, myslím, že pro malé jich je docela dost, ale pro teenagery naopak žalostně málo. Tenhle nedostatek je v České televizi dost často slyšet.

Není moc tvrdá realita, když po pohádce naskočí na obrazovku reklama Radima Uzla propagující přípravky na mužskou potenci?

S tím mám taky problém. Ale asi je to otázka peněz.

Vraťme se k vaší práci. Tvoříte od 25 let. Většinou šlo o studentské filmy. Jak je těžké sehnat peníze na tvorbu pro děti?

Spíš jde o to, že pro dětské filmy není objednatel. Pro televize není problém dětské pořady levně nakoupit. O nové nejeví ty komerční zájem, hlavním objednatelem je právě Česká televize.

Co ve vaší branži znamená být oceňovaným režisérem? Čeká se od vás automaticky kvalita?

Kromě krátké tvorby pro děti dělám i reklamy, komerční spoty a myslím, že z mých dosavadních ocenění mé okolí může odvodit, že své práci rozumím. Čím víc se toho udělá, tím víc se o člověku ví. I když ne vždy se daří na sto procent.

Jste ten typ, který s sebou nosí bloček a nápady si zapisuje?

Ani ne, většinou všechno dávám rovnou do počítače, pokud na to mám čas, prostor a chuť. Ale stejně každou novou práci nosím čtyřiadvacet hodin v hlavě. Vypínat mě donutí akorát děti a rodina.

Vybíráte si do svých filmů herce-vypravěče s výrazným hlasem?

Samozřejmě. Kvalita herce je velice důležitá. Původně jsem nepreferoval mluvené slovo a vyjadřoval se raději obrazem. I Graffitiger je němý. Proto byl asi oceňovaný, že jsem bez jediného slova dokázal odvyprávět celý příběh. A takové oživení kresbiček a vyvolání emocí mě velice baví. To se pak změnilo u Autopohádek. Tam jsem spolupracoval s Michalem Malátným ze skupiny Chinaski. A teď pracuji s Janem Vondráčkem z Divadla v Dlouhé, který je skvělý spíkr. Vybíral jsem ho ze široké škály herců a dabérů. Dokonale mění hlas při namlouvání několika postaviček.

Vaše nejnovější dílo je ve 3D technologii večerníčkový seriál Nejmenší slon na světě. O čem je?

Je to o slonovi, který nikdy nevyroste. Bedříšek se narodí normálním slonům v Africe, a pak se musí vypořádávat se svojí minivýškou v běžném životě. Dvě série se třinácti díly už v televizi odvysílali. Teď s Ivou Macků pracujeme na třetí. 

Jaké máte do budoucna tvůrčí ambice?

Toužím po celovečerním filmu, ale je to o energii, čase a vůli se k tomu propracovat. Buď by to byla krátká tvorba pro dospělé, nebo celovečerní animovaný film. Námět už mám v šuplíku.

Režisér Libor Pixa:

Vystudoval výpočetní techniku a výtvarné umění na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích a animovanou tvorbu na FAMU v Praze. Počítačovou animaci vyučuje na FAMU.

Ocenění:

Za film Psi-Cho získal řadu ocenění doma i ve světě (Nejlepší český animovaný film, Cena publika na festivalu Anifest 2006, 2. místo na festivalu Anima Mundi 2006, 1. místo na Mezinárodním studentském festivalu Zlínský pes 2006 a další). Za film Graffitiger pak Cenu Magnesia Českého lva 2011 a nominaci na amerického studentského filmového Oskara.

Filmografie:

Afrika, Já do lesa, Psi-Cho, Hrůzné náhody, Graffitiger (studentské filmy), Autopohádky, Nejmenší slon na světě (seriál večerníčků).

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ČERVNOVÉM ČÍSLE JIHOČESKÉHO ČASOPISU BARBAR!

Předplatné můžete pořídit zde.