Dáma na troleji

„Napadlo mě to, když jsem si všiml, jak jezdí autem moje manželka ve městě,“ prozrazuje ing. Slavoj Dolejš, ředitel Dopravního podniku města České Budějovice. „Já bych na to na jejím místě dupnul a uháněl, ale ona – pomalé rozjezdy, opatrná jízda. A najednou jsem si uvědomil: Vždyť takhle je to správně! Řídí klidně, ohleduplně, aby jela bezpečně a neměla komplikace. Ideální pro městský provoz. Muž si na to musí pořád dávat pozor, ale pro ženu je to samozřejmé. Kolik vlastně máme v Dopravním podniku řidiček autobusů a trolejbusů?“

Pak se podíval do evidence zaměstnanců a zjistil, že jich mají sedm. Pouhá tři procenta z celkového počtu řidičů. Největší překvapení na něj čekalo, když se začetl do jejich hodnocení. „Chodí na ně od cestujících pochvaly, skoro žádná stížnost. Co by za to někteří řidiči dali… Víc řidiček by se nám prostě hodilo. Rád bych, aby jich bylo v poměru k řidičům aspoň dvacet procent. Pak už by se nám vyplatilo vyjít jim vstříc třeba tím, že bychom zřídili podnikovou mateřskou školku.“

Jenže známé úsloví Řidič tvrdý chleba má platí pro ženy dvojnásob. Zatím. „Že jsou ženy ohleduplné řidičky, to vím. Ale také vím, že okolí k nim občas ohleduplné není. Měli jsme tu i případ, kdy muž zakazoval tuhle práci svojí manželce. Změní se to, když žena za volantem vozu městské hromadné dopravy bude k vidění běžně. Proto jsme se rozhodli, že představíme čtyři naše řidičky, které jsou tak statečné, že se i nechaly vyfotit a trochu vyzpovídat. Jako podnik tím našim ženám dáváme dárek k Mezinárodnímu dni žen a zároveň chceme povzbudit všechny další, které by profesi řidiček chtěly dělat: Buďte odvážné a přijďte mezi nás! Ženy, jejichž příběhy si přečtete, už to dokázaly,“ vyzývá ředitel Slavoj Dolejš.

VĚRA, jezdí trolejbusem

Toužila být leteckým mechanikem. A za tím snem si šla hned po základce. Cíl: vysoká škola technického zaměření. Skončila ale už po roce na střední škole. Ne že by jí nešlo učení, ale – „To byla škola, kde byli snad všichni učitelé komunisti. O mně se vědělo, že jim rozhodně nefandím. A tak mi to vrátili. Při zkouškách odešel můj odborný učitel pryč a místo něj mě přišel zkoušet tělocvikář. Dával mi těžkou látku, kterou jsme se neučili. Když jsem si nevěděla rady, řekl mi, ať odejdu a zkusím to třeba na konzervatoři,“ vzpomíná Věra.

To bylo naposledy, kdy si s něčím nevěděla rady. Místo odborné školy se zakousla do školy života. Pracovala v budějcké Škodovce, udělala si tam zkoušky na obsluhu jeřábu a velína. Dala do těch mašin pětadvacet let svého života a práce ji hodně bavila. Jenže pak podnik propouštěl. Znovu uslyšela, že má odejít. Ale její otec, který dobře věděl, co ji baví, poradil: „Udělej si řidičák na trolejbus a jdi jezdit.“

Pět let váhala, vyzkoušela jiná zaměstnání a pak pochopila, že trolejbus je ta správná mašina. Nastoupila do Dopravního podniku a zažila příhodu, která ji měla zocelit. „Čtyři mladíci dobíhali autobus. Když uviděli, že je za volantem ženská, tak vycouvali a nenastoupili. Byli to cizinci.“ Tuhle příhodu vyvažuje mnoho jiných, příjemných. „To třeba u Budvaru nastoupil pán, a když na další zastávce vystupoval, řekl mi: Je vidět, že jste dochvilná ženská. Když jezdí chlap, vždycky přijede o tři minuty pozdějc a já pak nestihnu přestup.“   

RENATA, jezdí autobusem

Její dědeček řídil dálkový autobus. Malá Renata s ním jezdila celé trasy a byla hrdá, když viděla, že si lidé váží jeho práce. Když povyrostla, vypadalo to, že stráví život za úřednickým stolem. Nastoupila totiž na ekonomickou školu. „Měla jsem ale těžkou pubertu,“ vypráví s úsměvem, „a školy jsem po dvou letech nechala.“ Následoval životní příběh děvčat, která mají těžkou pubertu: práce v továrně, mateřská a pak zase rychle vydělávat.

„Pracovala jsem v trafice a v noci jsem rozvážela osobákem noviny. V té době mě kamarádka přesvědčovala, abych si udělala řidičák i na náklaďák. Já nechtěla. Kvůli svojí mamce. V jejím životě byli samí řidiči z povolání a ona se pořád bála, aby se jim něco nestalo.“

Po roce si Renata řekla: Buď, anebo. Šla se zeptat do Dopravního podniku, jestli by ji vzali. Pokud ano, udělá si řidičák na autobus a náklaďák. A oni chtěli. Od té doby ji Budějčáci vidí za volantem autobusu. Renata je také vidí ráda, pokud se chovají slušně. „Jednou večer jsem třeba vezla netopýry. Skupinka rozjařených lidí se zavěsila nohama za tyče u stropu a viseli hlavami dolů. Rozmluvila jsem jim to, oni si slušně sedli, a já na další zastávce vidím, že už zase všichni visí za nohy. Museli si vystoupit.“

Ovšem nejvděčnějším cestujícím byla její dcera, když ještě chodila na základní školu. Jezdila s maminkou celé trasy jen proto, aby viděla, že si lidé váží její práce…

LUCIE, jezdí trolejbusem

Odmalička se jí líbilo všechno, co má nejméně dvě kola a motor. A přece to vypadalo, že skončí jako rodinná puťka. „Studovala jsem rodinnou školu, takže mě naučili vařit, šít a základy účetnictví. Když jsem tu školu dostudovala, pochopila jsem, že mi v životě k ničemu není,“ povzdechla si Lucie.

Ale účetnictví se hodilo. Také se jí hodily řidičáky, které si udělala skoro na všechno, co jezdí. Začala podnikat v autodopravě. Jenže podmínky pro samostatné podnikatele se časem zhoršily a Lucie potřebovala jistou práci. Napevno věděla, že to musí být v dopravě. Chtěla mít jistotu velké firmy, a když si dala dohromady jedna plus jedna, vyšel jí Dopravní podnik. A kupodivu nejtěžší bylo pro ni to, co ji lákalo nejvíc. Jezdit trolejbusem.

„Mně ze začátku pořád padaly klacky, jak říkáme sběračům proudu. I šestkrát za den. Nahodit je zpátky, to je tvrdá práce. Byla jsem z toho zoufalá, ale pak jsem si všimla jednoho kolegy, kterému klacky nepadaly, a přitom na něm bylo vidět, že moc chytrosti nepobral. A tak jsem si řekla, že když to zvládl on, musím já taky.“ Za měsíc už jezdila bez problémů.

Nejvíc ji v práci těší, když dělá dobré skutky. Nechce je prozrazovat, protože by jich pak cestující zneužívali. Lidi má totiž ráda a svou práci taky. Však také dostává za ohleduplnou jízdu pochvaly. „Je to zajímavé, chválí mě chlapi i ženské. Půl na půl,“ říká skromně.

DAGMAR, jezdí autobusem

Zatěžkávací zkoušku zažila hned při nástupu do práce. S volantem si rozuměla, ale najednou slyší z hloučku chlapů: „Ženská se má držet vařečky!“ Jinou by to od kolegů zamrzelo, jenže Dagmar si jen tak pro sebe řekla: Pche. A rozhodla se: „Musím být v práci lepší než chlap. Protože když v takzvaně chlapské práci pochybí muž, jeho kolegové mávnou rukou. Ale když žena omylem přejede někde obrubník, vykládají si o tom půl roku,“ podotýká bez iluzí.

Nicméně iluze o dobrém světě, a to i pracovním, si nenechala vzít. Záměrně se zabývá jen pěknými věcmi a ty nepěkné nechává plavat. Snad za tenhle postoj vděčí svému snu z dětství, kdy se chtěla stát zpěvačkou a přinášet radost lidem. To sice nevyšlo, ale dělat lidem radost se dá i jako kadeřnice nebo pracovnice v obchodě s brýlemi.

Jednou jí její vnímavý syn řekl: „Maminko, máš na víc. Jdi jezdit, to se ti bude líbit.“ Měl pravdu. „Líbily se mi kamiony, v životě kamioňáků je taková zvláštní svoboda,“ přitakává Dagmar. S odvahou sobě vlastní by se do toho pustila hned, ale raději počkala, až její děti vyrostou, protože na ně byla sama. Alespoň si udělala řidičák na náklaďák a autobus.

Před sedmi lety, kdy už děti nepotřebovaly její dohled, nastoupila k soukromníkovi a jezdila náklaďákem. Nejdřív však musela majitele přesvědčit, že to se svými padesáti kily zvládne. Jenže v náklaďáku je člověk sám, a Dagmar má ráda lidi. Řídit autobus v městské dopravě, to by bylo to pravé. „Došla jsem na Dopravní podnik a zeptala jsem se tehdejšího šéfa autobusové dopravy pana Janiše, jestli by mě vzal. A ozvalo se: Ano.“

Dagmar se ráda usmívá na cestující a velkou radost jí udělá, když jí zamávají děti z chodníku. Jen tak, protože se jim líbí, že autobus řídí paní, taková, jako je třeba jejich maminka.  

První řidička, kterou se pracovníkům Dopravního podniku podařilo dohledat v archivech, usedla za volant tehdejší tzv. hromadné městské dopravy v Budějovicích 11. ledna 1960. Jmenovala se Věroslava Dvořáková a narodila se roku 1924.

Osmnáctého prosince 1963 se k ní přidala Naděžda Brušáková, ročník 1928. Byla to absolventka obchodní školy. V Dopravním podniku pracovala do 16. dubna 1980, kdy odešla do důchodu.