Rodokmeny od mojedejiny.cz

Thumbnail

Dáma s trabantem

Peggy znám už několik let. Procestovala toho dost. Po Evropě i za velkou louží. Na svém kontě má dva cestopisy – „Amerika aneb Velká země českýma očima“ a „Stará dobrá Anglie aneb Poslední vandr“, řadu povídek právě s cestovatelskou tematikou, píše bajky, pohádky a stoslovky. Třeba Ukrajinu brázdila s vypůjčenou sintrou. A jejím velkým a vlastně životním oblíbencem je – trabant.
Gabriela Špalková, Foto: archiv P. Kýrové
06. Leden 2020 - 10:30

Peggy Kýrová je drobná štíhlá blondýnka. S modrýma očima za skly brýlí vypadá křehce a zranitelně. Až když ji znáte déle, pochopíte, že křehká a zranitelná vůbec není. A že se v ní skrývá nečekané množství energie i odvahy, ona by řekla šílenství.

Sednout do více než čtyři desítky let starého trabanta a docela sama se vydat na cestu k polárnímu kruhu dlouhou deset tisíc kilometrů – která žena by se k tomu odhodlala?! Jet z Plzně s legendárním dvoutaktním veteránem až na Nordkapp! Peggy zabalila do bílého autíčka tenisky i sportovní boty (bude v přírodě a v horách), pár triček, džíny, dvě cestovní sukně (zastaví se i ve městech), mikinu, plavky (bude u moře), dva svetry, tlustý zimní kabát (jede přece za polární kruh), vojenskou ušanku jí dali kamarádi před odjezdem. K tomu náhradní klínový řemen, žárovičky, pojistky a cestou pro jistotu přibalí i rezervní alternátor. Vařič, několik polévek v sáčku a sušenky. Usedla za volant – světlá hlava za sklem a zvídavé oči upřené daleko za přední sklo auta. A vyrazila na cesty. Dáma v trabantu.

Byl červen a ten letošní opravdu nebyl chladný. Ale v trabantu bez klimatizace to nevadilo. „Otevřela jsem si okna a chladil mě průvan,“ směje se. A pak – čím dál jela, tím více bylo poznat, že míří k nejsevernějšímu místu Evropy. Místo klimatizace se hodilo spíše topení. Denně ujela někdy jen 200, 250 kilometrů, ale její trabantík, jak mu Peggy důvěrně říká („nediv se, je to přece člen rodiny!“), většinou zdolával přes 500 kilometrů denně.

 

Kde se u tebe vzala láska k trabantům?

Byly mi čtyři roky, když si moji rodiče pořídili trabanta. Tenkrát jsme bydleli na okraji Plzně, v takové slepé ulici, která vedla do polí. Auto v ní projelo tak dvakrát do roka, v úterý a v červenci.  Táta tehdy něco kutil kolem trabanta a já jsem začala škemrat – tati, já bych chtěla řídit toho trabantíčka, a můj hodný tatínek si mě posadil na klín a rozjeli jsme se. Ty podružné, nedůležité věci, jako brzda, spojka, plyn, řazení – to obsluhoval tatínek. Ale volant, volant jsem držela já! A byla to láska na celý život. Od toho trabanta jsem se už neodloučila.

Je to ten stejný trabant, se kterým ses vydala na cestu do Norska?

Ano, je to tentýž. Prošel samozřejmě několika omlazovacími kúrami, ale je to on. Jezdili jsme s rodiči do Polska k moři, do roku 1981 se všechny cesty a veškeré dovolené podnikaly s trabantem. Sama jsem s ním jela na velkou cestu poprvé až teď do Norska.

Kde se v tobě vzala odvaha podniknout docela sama takovou cestu? Dojet až na Nordkapp?

Velká touha procestovat Skandinávii mě popadla, když jsem si přečetla knihu Zdeňka Šmída Za písní Severu aneb Proč bychom se neztratili. Tehdy se taková cesta zdála nedostižná – finance, čas… Pak mí rodiče podnikli podobnou cestu, ale s novým autem. Zjistili, že to celé lze stihnout zhruba za tři neděle, takže to začalo být časově zajímavější. A já jsem si asi před čtyřmi lety uvědomila, že přece mám úžasné auto, úplně nejvhodnější na takovou cestu – trabanta! A řekla jsem si, že s ním pojedu. (...)

 

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ZIMNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR

Zimní číslo časopisu Barbar v prodeji mj. na alza.cz!

Předplatné časopisu Barbar pořídíte zde.