Hollywood Modrava

Dostane některá z tradičních postav v seriálu menší prostor?

Bohužel to bude Láďa Mrkvička v roli Emila Kintzla. Velmi mě to mrzí, protože Láďa je skvělý herec, ale je to z toho důvodu, že dům, kde seriálový Emil Kintzl bydlel, změnil majitele a už v něm nemůžeme natáčet. Nový vlastník ho bude na jaře celý rekonstruovat. Stěhovat tu postavu někam jinam se nám nechtělo, proto jsme ji v pokračování dál nerozvíjeli. Ale s Láďou Mrkvičkou budeme jeden den přece jen natáčet.

S vámi mají čeští diváci spojené filmy Kamarád do deště, Discopříběh, Vítr v kapse. Nepřemýšlel jste o roli pro Lukáše Vaculíka či Sagvana Tofiho?

Do seriálu Policie Modrava se nehodí, jsou příliš známí. Obsadil jsem je poprvé v roce 1982 do filmu Vítr v kapse a ten měl u mladých v kinech velký úspěch. Stejně jako oba Kamarádi do deště, ve kterých také spolu hráli. Ty scénáře jsme jim psali přímo na tělo. Rád bych s nimi ještě natáčel, ale nemám pro ně vhodný námět.

Zahrají si v seriálu i místní ochotníci?

Určitě ano. Na Plzeňsku má ochotnické divadlo velkou tradici. Těch ochotnických souborů je tady hodně, tak by byla škoda je nevyužít na epizodní role. V první řadě seriálu si někteří zahráli i mluvené role.

Pokud bych si chtěl zahrát například já?

Musel byste přijít na konkurz. Obsazování epizodních rolí a komparz zajišťuje moje dlouholetá pomocná režisérka Dagmar Frantová. Ta objíždí ochotnické soubory a vybírá z nich vhodné typy.

Kdy chcete začít točit?

Začátkem letošního léta.

Chystáte osm dílů. Můžete čtenářům prozradit alespoň malou část děje?

Každý díl bude nový kriminální případ. I vztahy hlavních postav se budou různě proměňovat. Seriál Policie Modrava není v žádném případě odraz toho, jak pracuje česká policie. Je to zábavný seriál s kriminální zápletkou. Chci diváky zaujmout a pobavit. I když se tam vraždí, tak chci, aby si šli v klidu lehnout. I když se to může někomu zdát absurdní, tak jsem měl od začátku vizi natočit pohodový, kriminální seriál ze Šumavy.

To se vám podařilo. Ohlas u diváků byl obrovský. Seriál se stal nejsledovanějším pořadem loňského roku na českých obrazovkách.

Prvních sedm míst žebříčku sledovanosti obsadila Policie Modrava. Takový úspěch jsem opravdu nečekal. Průměrná sledovanost byla 2 188 000 diváků. Díval jsem se do statistik a podobně úspěšný televizní pořad se u nás nevysílal deset let. Naposledy měly podobná čísla Četnické humoresky v roce 2003. Přitom start jsme neměli vůbec lehký. Šli jsme na televizní obrazovku souběžně s mistrovstvím světa v hokeji, které se konalo v Praze. Měl jsem z toho obavy, ale naštěstí ani hokej nás neporazil.

Objevila se i kritika ze strany policistů, kriminalistů.

Ano, vnímal jsem ji. Ale náš seriál je fikce. Něco jiného jsou například Případy 1. oddělení. To je seriózní obraz práce naší kriminálky. Já chtěl ale natočit zábavu pro diváky a nechtěl jsem se nechat svazovat všemi těmi služebními postupy a omezeními, které musí kriminalisté dodržovat.

Díváte se i na další seriály, které se promítají na českých obrazovkách?

Protože jsem z Plzně, zajímal mě seriál Místo činu Plzeň, ale byl jsem zklamaný. Ten seriál v zásadě neměl s Plzní až na pár záběrů nic společného. Klidně ho mohli natočit v Pardubicích. Jak už jsem se zmínil, velmi se mi líbily Případy 1. oddělení, ale také třeba i Doktor Martin.

Vy sám jste točil filmy z Plzně. Vítr v kapse a oba Discopříběhy. Jak často jste vozili kameru mimo Plzeň?

Ty filmy byly z osmdesáti procent natočené v Plzni. Zbylá část se z výrobních důvodů realizovala v Praze, šlo o scény v panelákových bytech, které jsou všude stejné.

Soňa Norisová je teď hlavní hrdinkou seriálu VIP vraždy na Primě. Sledujete ji? Co na ni říkáte?

Soňa je skvělá herečka, ale k tomu seriálu se dál nebudu vyjadřovat.

Proč si myslíte, že jsou u nás detektivky tak oblíbené?

Naši diváci, nebo čtenáři, mají prostě rádi tajemství. V tom to je.

Psali vám lidé po odvysílání první řady?

Reakce lidí na Šumavě byla jednoznačně pozitivní. Samozřejmě se najdou i ti, kteří si stěžují, že auto vjede na křižovatku u Skelné a vzápětí projíždí kolem kostela v Petrovicích, které jsou dvacet kilometrů daleko. To je prostě film.

Vnímal jste tu letní invazi turistů na Šumavu?

Ta loňská návštěvnost Šumavy, to byla skutečně invaze turistů. Po odvysílání Policie Modravy se o pětadvacet procent zvýšil počet návštěvníků. Náš seriál Šumavu jednoznačně zpopularizoval. Pro majitele restaurací a penzionů se jednalo o jednu z nejúspěšnějších sezon vůbec. Nakonec se to ale obrátilo proti nám.

Jak to myslíte?

Po odvysílání seriálu se prodaly všechny chalupy v okolí Srní, Modravy a vůbec v téhle lokalitě. I ty, kde se to třeba pár let nedařilo. Bohužel, prodaly se i chalupy, které jsme vtáhli do seriálu. Naštěstí jsme se s novými majiteli většinou dohodli, alespoň na nějaké úsporné variantě natáčení.

Vy na Šumavu jezdíte od dětství. Kdy to bylo poprvé?

Já jsem Plzeňák. Na Modravě jsem byl poprvé v zimě 1952, kdy Škodovka koupila jako rekreační objekt pro své zaměstnance Klostermannovu chatu a opravovala ji. Můj táta tam zajišťoval dopravu. Já byl šestiletý kluk a bydleli jsme tenkrát v zadním traktu chaty, kde byly pokojíky pro personál. Ta část chaty je do svahu, a když napadly tři metry sněhu, tak nebylo vidět ven. Táta musel odhazovat sníh, abychom malým okénkem vůbec viděli, jaké je venku počasí. Takže na Šumavu už jezdím čtyřiašedesát let.

Na Srní jste prý byl poprvé na průmyslovce na lyžařském výcviku.

Bylo to v lednu 1961 a bydleli jsme v hotelu Vydra. Doprava na Srní a Modravu, ale byla z Plzně moc komplikovaná, tak jsme se jako studenti vypravovali do Železné Rudy, vlak tam jezdil přímo a bez přestupování. Kolikrát jsme tam jako šestnáctiletí sedmnáctiletí kluci přijeli a neměli jsme ubytování. Tak jsme chodili dům od domu, kde by nás nechali přespat. Většinou jsme skončili v nějakém podkrovním pokojíku, kde se vůbec netopilo. Přes noc mrzlo, ráno jsme měli zmrzlou vodu v ešusu. Ale přežili jsme to. Rád na to vzpomínám.

Vrátím se ale k zápletce seriálu. Můžete přece jen trochu naťuknout některý z dílů?

Dobrá. Ve dvou dílech Jaroslav Satoranský, jako major Koutný, řeší vedle hlavní dějové linie i starý případ kluka, kterému bylo devatenáct let, a jednoho dne zmizel. Otec toho ztraceného kluka majora Koutného dobře zná a obrátí se na něj… Hlavní dějovou linii ale neprozradím. Na tu ať se diváci podívají sami, až se seriál bude vysílat.

Poslední odvysílaný díl končil tím, že Soňa Norisová se dala dohromady s náčelníkem horské služby v podání bývalého hokejisty Davida Pospíšila. Bude ten vztah pokračovat?

David Pospíšil je sice neherec, ale zvládl tu roli dobře. Samozřejmě, ten vztah bude pokračovat. Ona ho miluje. Ale je jasné, že se okolo ní budou točit další chlapi. Recepční Bláhová z hotelu Srní bude dál shánět chlapa. Atakdále. Takhle je to se všemi těmi postavami, které diváci už znají.

Kolik toho denně musíte natočit?

V průměru kolem šesti minut čistého času. Obtížné je to samozřejmě v tom, že netočíme v ateliéru, kde se přejde z jedné dekorace do druhé. Točíme výhradě v šumavských reálech, a to je produkčně obtížné. Některý den například přejíždíme i na tři lokace, které jsou od sebe vzdálené třeba patnáct, dvacet kilometrů. Ale v konečném výsledku se to vyplatí. Diváci poznají, že celý seriál je natočený ve skutečných šumavských chalupách, a ne v ateliéru.

Co vás čeká po castingu?

Budeme hledat vhodné lokace pro natáčení seriálu. Takzvané obhlídky patří k mým nejoblíbenějším pracím na filmu. Jsou to věci, které mě obohatí – dostanu se na místa, kam bych se normálně nedostal a poznám řadu nových lidí. I když se tam pak třeba natáčet nebude. Počítám, že budeme po Šumavě jezdit tak dva měsíce, než najdeme ta správná místa. Někdy je to docela náročné. Například v první řadě seriálu je díl nazvaný Vražedné esemesky. Do něj jsme potřebovali najít statek, který by připomínal tvrz. Přes tři měsíce jsme hledali. Nakonec nám poradil pan Vichr z Dlouhé vsi u Sušice, který nás nasměroval do osady, která se jmenuje dost nešumavsky: Humpolec. Myslím, že většina čtenářů a návštěvníků Šumavy nemá o její existenci ponětí.

Taky jsem o ní ještě neslyšel.

Já se o ní taky dozvěděl poprvé. Je utajená v lese, nikdy bych se tam nedostal. Tam jsme ten statek – tvrz našli. Hodně nám ve vyhledávání lokací pomohl můj přítel Emil Kintzl, který nám ukázal hodně motivů. To je chlap, se kterým bych se chtěl stýkat denně, protože mě neustále obohacuje. Absolutní legenda Šumavy. Je mu lehce přes osmdesát a na lyžích ani na kole bych mu nestačil. Žije v Kašperských Horách a Šumavu má v malíčku.

Kdy budete mít hotovo?

Na podzim. Pak mě čekají čtyři měsíce ve střižně a následně bude záležet na TV Nova, kdy nové díly Policie Modravy nasadí do vysílání.

Máte v hlavě už další projekty?

V tuto chvíli ne. Ono se to nezdá, ale napsat osm dílů seriálu za půl roku a ve dvou lidech, to byla docela tvrdá práce. Nasadili jsme s Mirkem Vaicem vojenský režim, psali jsme a psali, i když se nám někdy nechtělo. V těch vedrech loňského léta to bylo hodně tuhé. Občas sedíte celý den a nevymyslíte vůbec nic. Někdy to jde naopak dobře. Nejtěžší je samozřejmě najít ty správné kriminální náměty, aby diváky zajímaly, vtáhly je do děje. Pak to napsat je už celkem rutina.

Kde jste hledali inspiraci, když se nejednalo o reálné příběhy?

Třeba i v krimi povídkách jiných autorů, odkud jsme použili jednu situaci, jeden odstavec textu. Ten jsme rozvinuli, vymysleli nový příběh. Tento způsob je samozřejmě mnohem těžší, než když čerpáte z reálných kriminálních případů, které mají jasnou příběhovou kostru. Při natáčení jsem nechtěl žádné odborné poradce. Už je slyším: Takhle se to nedělá, to není možný… a měli by pravdu! Jenže by mi úplně zničili příběh a věřte mi, že Policie Modrava by pak neměla takovou sledovanost a popularitu, jakou má. Jak říkám, Policie Modrava je od začátku do konce fikce, zábava.

Vzpomenete, kdy jste na Šumavě natáčel prvně?

Bylo to v březnu 1976. Na Horské Kvildě, v dnešním hotelu Rankl, jsem natáčel jednu povídku s názvem Zimní vítr do filmu Boty plné vody, který popisoval práci Pohraniční stráže. Ten objekt, kde jsme filmovali, tehdy patřil Svazu architektů z Prahy a byl dost zanedbaný a zdevastovaný, což se nám hodilo. Před těmi čtyřiceti lety byla Šumava skutečné jiná než dnes. V něčem lepší, v něčem horší, ale měla úžasnou atmosféru – jako by se tam zastavil čas.

Jak dlouhou část roku trávíte na Srní?

To je různé. Například za poslední půlrok jsem byl na Srní velmi málo, protože jsme psali v Praze. Dostal jsem se tam jednou za měsíc na víkend, abych si od psaní odpočinul. Tam je jiný život. V zimě se třeba probudím v půl čtvrté ráno, slyším dupání. Podívám se z okna a na zahradě běhá pět srnek, které mi ožírají okrasné keře, které tam manželka před lety vysadila a neuvědomila si, že jsou celoročně zelené a budou chutnat srnkám. Na Srní mám chatu přes sedmnáct let a za tu dobu jsem tu důvěrně poznal několik starých Šumaváků, na které nikdy nezapomenu.

Které například?

Třeba Pepíka Šebíka, co celý život dělal v lese, kováře Honzu Vlčka, harmonikáře Edu Honese z Horské Kvildy nebo Karla Potužníka, se kterým jsem napsal knihu Vzpomínky na Srní. Jsem moc rád, že jsem na tyhle chlapy natrefil, oni uměli vzpomínat jako nikdo. Nebýt jich a ještě mnoha dalších, tak by seriál Policie Modrava nikdy nevznikl. Ten se nedá napsat jen tak z pražské pracovny.