Jak Jihočeši uvěřili
IVANA: BYLA JSEM V PEKLE (SKORO)
„Bůh neni. Jinak by to byl strašnej hajzl, protože dopouští ty zla a ty sviňárny, který jsou na světě!“ řekli jí doma, když se ptala, kde se vzali lidé a svět vůbec. „Ale jedna holčička říkala, že svět udělal Bůh...“ „Bůh je nesmysl a už vo tom nemluv. Nikde.“ Začátek sedmdesátých let. Matka učitelka, otec bývalý voják a komunista, kterému po osmašedesátém řekla strana: Vyloučen. Oba si hlídali, aby na sebe neupozornili. Pak jejich dcerka začala prokazovat hudební nadání. Dali ji tedy hrát na housle. Aspoň přijde na jiné myšlenky.
„Jako každé dítě jsem nejdřív hrála lidové písničky,“ vzpomíná Iva Töröková z Tábora. „Jedna jihočeská se mi hodně zalíbila. Zpívá se v ní: Aby nás Pán Bůh miloval, hříchy odpustil, nebe dal, nic nežádáme, jenom to samé, aby nás Pán Bůh miloval.“ A zase Bůh. Je? Není? Neměla se kde zeptat. Odpověděla si sama: „Ve škole nás učí, že lidová písnička je pravdivá, protože si ji zpívali pracující lidé. Proč by zpívali o něčem, co je nesmysl? A ještě chtějí, aby je to milovalo… Ten Bůh musí existovat!“
Učitelé hudby o Bohu neřekli ani slovo, jenže hudba ho byla plná. Bach, Mozart, Dvořák, všichni tihle velikáni mu věnovali pořádný kus svého nadání. Čas plynul a Iva si k houslím přibrala zpěv. Ten ji bavil nejvíc. Toužila stát se zpěvačkou. Když studovala ve druháku na gymnáziu, oslovili ji táborští hudebníci, že dávají dohromady lidi, kteří by nacvičili Rybovu Českou mši vánoční pro táborské divadlo.
„Do té doby se Rybovka veřejně nehrála. Organizátoři přesvědčovali místní papaláše, aby ji povolili. Teprve čtrnáct dní před vystoupením jsme se dozvěděli, že nenacvičujeme zbytečně. Na sóla přijeli pěvci z Národního. Koncert byl zázrak.“ Zázrak se přihodil i v Ivě. Vlivem prožitku si dokázala věci pojmenovat. Komunisté vládnou špatně a nehraje v tom roli jen fakt, že kvůli politickému škraloupu otce nesměla na konzervatoř. Lidé mají následovat někoho jiného než soudruhy ve vládě. Svou touhu po hudbě nechala na Bohu a svou touhu po Bohu na hudbě. Zní to moudře, ale dopadne to katastrofou.
„Studovala jsem, co jsem směla. A při tom jsem zpívala. V obojím se mi dařilo. Dokončila jsem ČVUT, nastoupila do ČKD a stala se ze mě Pražačka. A hudba? Už při gymplu jsem jezdila na lekce zpěvu do Budějovic k paní učitelce Nováčkové. V Praze k panu profesorovi Pospíšilovi. Moje spolužačka byla Bára Basiková. Zjistila jsem, že milované lidové písně můžu dělat na vysoké profesionální úrovni. Měli jsme úspěšnou kapelu, zpívala jsem ve známých sborech. Uchvátilo mě Bachovo moteto Jesu, meine Freude – Ježíš je můj přítel. Tou skladbou jsem se prozpívala ke křesťanství. Přijala jsem Ježíše.“
Koncem roku 1988 dostala pozvání na zkoušku mezinárodního sboru Europa Cantat. Zkoušelo se v Curychu. Nepočítala, že dostane výjezdní doložku. Ale otcův škraloup vyžehlil americký dirigent Leonard Bernstein. Napsal pro československé ministerstvo kultury dopis, že ta Ivana, která v ČKD pracuje v managementu stavby Krivorožského kombinátu, prostě musí ve sboru být, protože s ním pak v létě pojede na festival do Izraele. I komunistům bylo známo, že Bernstein je Žid, a proto asi nejlíp ví, kdo má Izraelcům zazpívat. Cestu povolili.
„Šestnáct dní v Jeruzalémě, Haifě, Beerševě… Ta země je svatá. Kdo tam nebyl, nepochopí. Československo tehdy nemělo diplomatické styky s Izraelem. Když se Izraelci dozvěděli, že bude zpívat Češka, nastražili uši. V úctě vstávali ze sedadel a zpívali se mnou. Všechno, co se tam stalo, jsem považovala za zázrak. A tak mě napadlo, že bych ještě o jeden zázrak mohla poprosit. Do Zdi nářků jsem vložila přání: Prosím, ať v Československu skončí vláda komunistů. Vrátila jsem se domů, a na podzim byla revoluce.“
Myslela si, že Bůh po ní chce mimořádné nasazení. V rodném Táboře spoluzaložila Občanské fórum a v Praze pak makala na dvě stě procent. Zpívala se Zímou a Bekem, nahrávala, koncertovala. V ČKD se vykašlala na Krivorožský kombinát a nastoupila jako provozní ředitelka Státní opery Praha. Vzala si profesionálního hudebníka, narodily se jim děti, přestěhovali se do Tábora. V zápřahu nepolevila. První varování přišlo v roce 2004.
„Jela jsem autem z pracovní schůzky. Najednou jsem přestala vnímat celé tělo. Naštěstí se mi podařilo sešlápnout brzdu. Auto stálo na mostě a já se nemohla pohnout. Všiml si mě řidič náklaďáku. Zastavil, vytáhl mi klíčky ze zapalování a zavolal sanitku.“ Bála se, že to byl záchvat mrtvice, ale v nemocnici jí řekli, že byla přepracovaná a už vypadá dobře. Znovu se vrhla do práce. Občas viděla dvojitě, ale co na tom, když vypadá dobře?
Uteklo deset let. Ke zdravotním neduhům se přidaly neduhy v manželství. S manželem začali žít odděleně. Rodinné nezdary kompenzovala další prací. A nejednou – „Velikonoce 2014. Odzpívala jsem tři koncerty v jeden den. Pak mi bylo týden špatně. Motala jsem se, před očima mi lítaly záblesky. Nato jsem jela na služební cestu. Najednou jsem nevěděla, kde jsem. Celou cestu jsem se modlila k Ježíši Kristu, abych se v pořádku vrátila.“
Domů pomaloučku dojela a potom šla k lékařce. V čekárně znovu uviděla blesky. „Jako by se mi hlava rozdělila na tři části a nad tím vším řádila bouřka. V jedné části mozku běžel černobílý film jako z první republiky, ve druhé se míhaly barevné fleky a ve třetí jsem viděla nějaké barevné vzpomínky, všechno naráz. Ještě jsem dokázala dojít do ordinace.“ Lékařka hned zavolala sanitku. Jakmile ji v nemocnici uložili na lůžko, zavřela oči a multikino v hlavě přepnulo na nejdrsnější film jejího života.
„Padám ze skály. Chytám se větví, vystouplých kamenů, ale táhne mě to pořád dolů. Pod sebou vidím příšery. Zachytávám se poslední větve vyrůstající ze skály. Znovu se podívám pod sebe. Příšery se změnily v ohnivé jezero. Vylézá z něj obří had, chytá mě za nohy a tahá do plamenů. Cítím absolutní hrůzu.“
Zoufale prosí Ježíše o pomoc. Ozve se jeho hlas: „Ano, můžu tě zachránit, ale musíš správně odpovědět na tři otázky. Myslíš si, že jsi na tomhle světě už všechno splnila?“ Odpovídá: „Když se mě ptáš, tak asi ne.“ „Dobře. Co ještě musíš udělat?“ „Postarat o děti a uvést je do života.“ „Dobře. A jakou ještě máš povinnost?“ „Asi počkat, až budu babičkou, abych mohla dětem pomáhat s vnoučaty. A zachránit svoje manželství.“ „Správně. Vrátím tě zpátky. Celý život už skoro nebudeš vidět.“
Obrazy zmizí. Ivana vnímá příjemné teplo, světlo a lásku. Slyší Ježíšova slova: Měj pořád radost. Chce v tom stavu setrvat, ale Ježíš říká: Už to stačí. Probírá se pod kapačkami. Diagnóza: mrtvice. „Jenže já měla neskutečnou radost, že jsem se potkala s Ježíšem. Dal mi druhou šanci. Nepřekvapilo mě, že skoro nevidím. Na svět se dívám, jako když se člověk kouká klíčovou dírkou. Když čtu, vidím jen dvě slova. Ale žiju a vím, jaký mám na světě úkol. Vstoupila jsem do sboru Církve bratrské a našla v jejím společenství druhou rodinu. Ježíše už nikdy neopustím, protože mi ukázal, že je pořád se mnou,“ vyznává Ivana.
ARLETTE: VĚŘÍM V NĚCO
„Nechci, aby mne obmýšlel kterýkoliv bůh. Mám odedávna svého, pro vlastní potřebu, i k svému narovnání,“ napsal Jan Skácel v básni Smlouva. Pod ta slova by se mohla podepsat Arlette Mitterpachová z Dívčic. Po značný kus života ji děsilo právě to, co Ivaně Törökové pomáhá žít. Ale pěkně popořádku. „Moje matka byla Belgičanka, hrdá Valonka. S tátou se poznala za války myslím v Norimberku. Oba tam byli nasazení na práci pro říši. A taky se tam vzali. Na konci války odtud utekli do Čech,“ vypravuje Arlette.
Otec Evžen byl komunista, matka Georgette katolička. Kupodivu se dokázali shodnout. „Táta byl čestný člověk, kterého k téhle ideologii přivedly prožité válečné události. Líbily se mu myšlenky rovnosti mezi lidmi a že by se všichni měli mít dobře. O to hůř nesl, jak komunisté uplatňovali svou moc po roce 1948. Pro matku byla víra naprosto běžnou záležitostí, jako pro většinu lidí ze Západu. Ani si nepamatuju, že by chodila do kostela.“
O víru se s malou Arlette podělila. Ale modlení vynechala. Učila ji myšlenkám Desatera. „To jsou vlastně základy slušného chování. Za to jsem dodnes ráda. Když jsem byla ve druhé třídě, nechali mě rodiče zapsat na hodiny katechismu,“ vzpomíná. Nepovinný katechismus ve škole v roce 1954! Toho roku ho komunisté ještě povolili. Ale další rok už pan farář ze školy zmizel a děti musely vyměnit náboženské knížky za pionýrské šátky.
„Z katechismu jsem si odnesla celoživotní trauma. Pán tě vždy a všude vidí! vštěpoval nám katecheta. Bylo to vlastně stejné jako komunistický Velký bratr. A nejen že mě vidí, ale i ví, co si myslím, všechno si na mě pamatuje a jednou mě za to bude soudit. I když jsem seděla na záchodě, věděla jsem, že mě Boží oko vidí a hodnotí moje počínání. Strašný všudypřítomný pocit. Dodnes jsem se ho nedokázala úplně zbavit.“
Doma radši o těchto věcech nemluvili. Ani když Arlette vyrostla. „V srpnu 1968 nás osvobodili rudí bratři a tím se tátovi definitivně zhroutil jeho idealistický svět. V říjnu prohlásil, že už má dost dobrodružného života na Východě a radši půjde na divoký Západ. Rodiče se chystali emigrovat do Belgie. Nejdřív se ale zeptali bráchy a mě, jestli nám to nevadí. Souhlasili jsme. Už jsme byli dospělí s rodinami. Věděli jsme, že matka si v Čechách stejně nikdy nezvykla. Pak jsme je ale mohli pravidelně vídat až po listopadu ʼ89.“
Do roku 1989 byl Bůh pro Arlette obávaným biřicem. Záplava duchovní literatury v následujícím prvním roce svobody nabídla jiné pojetí. Bůh může být i souhrn energií. „S nadšením jsem vstřebávala veškeré dostupné informace. V té době mě zajímalo hlavně léčitelství, léčebné přenosy energie na dálku. Třeba reiki.“
Kurz reiki sice absolvovala, jenže vycítila, že mezi lektory nejsou jen vnitřně čistí lidé. A že stejné je to i mezi duchovními učiteli dalších směrů. A tak si vytvořila vlastní víru z toho nejlepšího, co se kde dozvěděla. „Věřím v sílu dobré myšlenky jako takové. Poslat kladnou myšlenku, anebo můžeme říct kladné vibrace, za člověkem, který odjíždí kamsi na cestu, aby byl chráněný před zlým, není špatné. A pokud to snad nepomůže, jistě to neublíží. Proto se snažím nemyslet na lidi ve zlém. Kladné myšlenky bez problémů projdou k druhému člověku, zatímco negace by se od něho odrazila a vrátila se k autorovi jako bumerang.“
Její duchovní rituál je prostý. „Každé ráno poděkuju, že jsem se dožila nového dne a že jsem na světě. Pak si udělám chvilku pro sebe, odevzdám se kladné energii a buduju si z ní ochrannou vrstvu. Vím, že mě vede dobře a odrazuje od špatných řešení.“ Křesťané její víru posměšně nazývají „něcismem“, a jí to nevadí. „Opravdu věřím v Něco, co nás přesahuje, mám to Něco ráda a věřím, že ono má rádo mě. Ti, co praktikují kostelní víry, přebírají víru už jako hotovou věc. Zatímco my neorganizovaní jsme si každý svou víru museli najít sami podle vlastního založení a také podle toho, čím jsme v životě prošli.“
Ví, že energie vesmíru jsou kladné a záporné. Kladné pomáhají nám lidem, záporným nerozumíme a máme se jim vyhýbat. „Myslím si, že všichni lidé jsou ve svém jádru dobří, ale někteří přijímají záporné energie a přecházejí na stranu zla. Ti naneštěstí řídí pozemské vlády. Naštěstí začínají ve světě převažovat lidé, kteří jdou cestou dobra, jen se o nich nemluví. Svět se tedy zlepší. Sice za hodně dlouho, ale zlepší,“ věří Arlette Mitterpachová.
MARTIN: VYDECHOVAT DUHOVÉ SVĚTLO
V totéž věří Martin Klíma ze Sezimova Ústí. „Ano, v Americe dělali v tom směru experimenty,“ říká. „Velké množství lidí začalo naráz meditovat na téma dobrých přání pro ostatní. Ve městě, kde se to odehrálo, údajně výrazně klesla kriminalita. To se dá přičíst dvěma vlivům. Buď meditovali ti, kteří by v tom období bývali kradli a vraždili, což je nepravděpodobné. Pravděpodobnější je, že oblast, kde si lidé intenzivně přáli hezké věci, prostoupilo něco pozitivního a to něco funguje.“
Martin však není něcista. Je buddhista. Dětství prožil na rozhraní 70. a 80. let. Rodiče si s ním o záležitostech víry nepovídali, přestože měli v příbuzenstvu řádovou sestru. Jednak nechtěli dítěti říkat něco jiného, než ho učila škola pod diktátem materialismu, a jednak předpokládali, že si všechno ve správný čas vyčte sám z knížek o světě. Ležel v nich totiž pořád.
„Proto se ode mě zvídavé otázky ani neočekávaly. Lidé se spíš ptali mě,“ podotýká Martin. „Z encyklopedií, které se ke mně dostaly, jsem nemohl načerpat nic jiného než materialistický pohled na vznik světa a života. A ten jsem přijal. Měl svoji logiku. Ani mě jako dítě nenapadlo, že by to mohlo být jinak.“ Až přišla zima 1985. Než odjel se školou na lyžařský zájezd, odkudsi se k němu dostal článek o přenášení myšlenek. Ještě si to ověřit.
„Na lyžáku jsem přesvědčil kluky, abychom udělali seanci. Jeden seděl na židli zády ke mně. A druhý, kterého neviděl, ukázal na nějakou věc v pokoji. Já na tu věc začal myslet a představoval jsem si, jak ta myšlenka přechází do hlavy tomu, kdo sedí za mnou. Pak jsme se ho zeptali, na co jsem myslel. Udělali jsme ten experiment několikrát s různými lidmi. Ti, na které jsme přenášeli myšlenky, nám je pak popsali správně z osmdesáti, možná devadesáti procent. A já si řekl: Sakra, tohle mi nikde nikdo nevysvětlil. A začal jsem shánět informace.“
Dopídil se k článkům o hypnóze. Dal dohromady partu, která zkoušela pracovat s médiem, ale všechno bylo jen v úrovni her. Obrat nastal v roce 1990. Na knižních pultech se objevily knihy Raymonda Moodyho. Život po životě a Život před životem. „Jenomže já v nich odpovědi nenašel. To, co lidé v mezních situacích viděli, sice mohly být obrazy z nějakých prožitých dějů, ale zrovna tak to mohly být fragmenty třeba z historických filmů.“
Aby se Martin setkal s buddhismem, musel přijít ještě jeden obrat a ten nakonec otočil celý jeho osobní život. K lepšímu. A přitom to začalo mrtvolami. „Majitel čajovny v Sezimově Ústí mě pozval na přednášku o Tibetské knize mrtvých. Člověk, který tam přednášel, vypadal divně a dával najevo svou převahu. Nicméně četl ukázky z Knihy mrtvých a já pocítil, že tou cestou mám jít. Tam se dozvím odpovědi na svoje otázky. Nejdřív se ke mně dostala kniha od Sogjala Rinpočheho Tibetská kniha o životě a smrti. Předmluvu k ní napsal Václav Havel.“
Tahle kniha, kterou anotace charakterizují jako úvod do buddhistického nazírání do duchovní skutečnosti, rozhodla. Věci v ní dávaly smysl. „Nejdřív jsem chtěl najít učitele, který by mě vedl, ale protože jsem celý život zvyklý objevovat věci sám, obklopil jsem se literaturou této oblasti a našel jsem si vlastní pojetí. Nepatřím k žádné buddhistické škole.“
Nejdřív se vypořádal se zlem, které kazí náš svět. „Člověk si zlo celého světa nejdřív vizualizuje. Například jako černý kouř. Ten nadechne do svého srdce. Dobře naladěné srdce promění kouř v něco hezkého, nejlépe v lásku. A tu vydechneme v podobě třeba duhového světla. Pointa je, že každý z nás má prostředky, jak to udělat, protože každý má dobré srdce.“
Kdo se meditační praxí naučí takovému kouzlu, nemá v práci důvod podvádět a ani ho nenapadne, aby se v mezilidských vztazích na někoho mračil. S úsměvem a nezištně vysílá dobro na všechny strany. Jenomže pokud okolí necítí důvod takového počínání, může buddhistu považovat skoro za provokatéra. „To se mi stalo doma,“ přiznává Martin. „Uvědomil jsem si, že léta žiju v manželství, které nefunguje. Když se na mě žena zlobila, já se na ni usmíval. Nemohlo to skončit jinak než rozchodem.“
Jestliže ale člověk vydechuje duhové světlo, stane se, že se nadechne světla někoho, kdo je na tom stejně. Martinovi se to stalo před osmi lety. „Potkal jsem učitelku jógy Míšu. Buddhistku. Její manželství se hroutilo z podobných důvodů jako to moje. Povídali jsme si a pak jsme snili, jaké by to bylo, kdyby každý z nás měl po svém boku někoho, s kým by si rozuměl. A jak jsme tak snili, zjistili jsme, že k sobě patříme. Po dvou letech jsme se vzali. Jsem s ní šťastný a ona se mnou taky. Aspoň mi to tak říká,“ zakončuje Martin Klíma jak jinak než s úsměvem.