Jsme otupělí a k deviantům moc tolerantní,

Léčbu Jana Heidingera, který vraždil v Budějovicích, lékaři možná trochu podhodnotili. U těžkých případů by mohl být řešením trest smrti, protože nejšílenější vrazi by neměli přežívat. To jsou názory uznávaného lékaře Jaroslava Zvěřiny. 

Jeden z nejznámějších případů, kterým jste se zabýval, byla několikanásobná vražda tehdejšího teprve šestnáctiletého učně, označovaného jako spartakiádní vrah. 

Takových případů opravdu za mou praxi moc nebylo. Je skutečně ojedinělý. Byl to hrozný případ, vrah přepadal opravdu brutálně. 

Tehdy se o tom i hodně psalo, což v té době nebylo až tak pravidlem. 

To je pravda. Mediální zájem byl veliký. Vždycky je ale chyba, když se kolem toho dělají nějaké kampaně. Tento případ a jemu podobné nejsou žádná systémová selhání trestního práva. Je to strašná tragédie. Zůstává otázka, jestli můžeme vůbec naprosto spolehlivě něčemu takovému zabránit. 

Může třeba rodina na těchto lidech poznat, co se jim honí hlavou a jaké mají choutky? 

Obecně statisticky platí, že většina hlavně sexuálních vrahů na sebe předtím už nějak upozorní. Je to ale těžké. Většinou je to právě rodina, která se o tom, jaký ten člověk ve skutečnosti je, dozvídá jako poslední. 

Jakým způsobem na sebe třeba upozorní? 

Ve více než polovině případů bychom našli například exhibicionismus. Jsou přitom agresivní, dámám nadávají, zkoušejí je kontaktovat. Nebo takové výtržnosti, jako když třeba chlap vleze na dámský záchod. Jsou to častokrát věci, které nikdo nehlásí, zvlášť dnes. 

Co tím myslíte, že hlavně dnes? 

Mám pocit, že dnešní společnost je nějak vůči těm menším výtržnostem tolerantnější. Máme v péči méně exhibicionistů. To jsem nikdy nezažil. V ochranné léčbě jsme měli vždycky nejvíc kluků, kteří exhibovali. Dneska většinou takovou věc nikdo ani nehlásí. 

Více čtěte v zářijovém časopisu Barbar