Rodokmeny od mojedejiny.cz

Thumbnail

Měli talent, mají ho stále?

Před lety zpívali v soutěžích, které sledoval celý národ. Dostali se hodně vysoko, pak se za nimi ale hladina bulvárních médií zavřela. Jak dneska žijí? Zúročili svůj talent? Tady je příběh tří Jihočechů, kteří si kousli do jablka s nálepkou Český hudební showbyznys.
Josef Musil
10. Květen 2016 - 12:27

ANETA GALISOVÁ: NEBÝT NIČÍ LOUTKOU

„Hříšná Aneta ukázala prsa! Ráda spí nahá!“ Pokud se člověk chce na internetu dozvědět o tom, jak současná výrazná rocková zpěvačka z Českých Budějovic zpívala v soutěži Česko Slovenská SuperStar, nedozví se z tehdejších zpráv vůbec nic. „Protože o mně psali novináři bulváru, který byl mediálním partnerem soutěže,“ říká dnes už s úsměvem Aneta Galisová (25 let). Ale před sedmi lety jí z toho bylo dost smutno.

 „Vytvářeli jen to nejhorší a nejšpinavější, co by se nejlíp prodávalo. Prohledali sociální sítě, našli pár soukromých fotek z muzikantských mejdanů a k tomu si vymysleli příběhy. Třeba typu: Kouří marihuanu, má lesbické sklony. Když mi volali, pokládala jsem telefon.  Přesto se mnou vycházely rozhovory, četla jsem svoje komentáře, které jsem nikdy neřekla. Jenomže lidé v Čechách mají pořád představu, že co je psáno, to je dáno. V Budějovicích si na mě lidé ukazovali, moje rodina z toho byla zoufalá. Nikdo nevěřil, že se novinářům prostě hodilo udělat mi takový mediální obraz. Byla jsem na to úplně sama. Nic se proti tomu nedalo dělat.“

DEEP PURPLE POD POSTÝLKOU

A přitom účast v takové soutěži měla být důležitým mezníkem na její cestě za hudbou. Odmalička věděla, že tím směrem půjde. Někomu určí osud sudičky, v případě Anety se o to postaral tatínek. „Když mi byly čtyři roky, dal mi reprobedny pod postýlku a pouštěl Deep Purple. První, kdo odhadl, že mám hudební vlohy, byl můj děda, zkušený muzikant. Učil mě hrát na klavír, chodila jsem na kurzy zobcové flétny a kytary. Bavila mě moderní hudba, a tak mě rodiče zapsali do hudební školy Yamaha. Tam jsem poznala, jak chutná muzikantský život. Se školní kapelou jsem už ve dvanácti letech jezdila na víkendové štace, hráli jsme plesy, koncerty. Hudbu všech stylů.“

V té době studovala na Českém reálném gymnáziu v Budějovicích. Snila o tom, že se stane zpěvačkou, která stojí před kapelou sama ze sebe a předává lidem svoje poselství. Teď ještě najít kapelu. „Bylo mi čtrnáct, když mě na chodbě gymnázia oslovil dlouhovlasý mladík, že mají skupinu a chtějí, abych s nimi zpívala. Jmenovali se Muchslet, hráli beat a zkoušeli v Úsilném v hasičárně.“

Časem přišly další kapely, In Memory, Pampalini Funky Jam. A pak – maturita. „A já v té době zrovna s nikým nezpívala a začala jsem se trošku nudit. Mamka mi řekla: Zkus teda tu Superstar. Mně to v té chvíli připadalo jako skvělý nápad. Naučím se něco nového. Nic víc jsem si od toho neslibovala. Nekalkuluju, neplánuju. Prostě jdu do věci a pak se uvidí“      

BUBLINA PLNÁ FALEŠNOSTI

Teď viděla, že ji jen tak někdo v postupu neohrozí. Bylo jí devatenáct, měla za sebou pár let rockového zpívání. Okolo ní se před porotou snažili samí patnácti- a šestnáctiletí. Postupovala stále výš, okruh průběžných vítězů se kolem ní zužoval. Porotci říkali o jejím zpěvu pravdu, ale brzy poznala, že za pódiem číhají samé lži. „Organizátoři nás naháněli jako myši a dělali si s námi, co chtěli. Nikoho nezajímal náš názor. Bylo to takové instantní, připadala jsem si jako nudlová polívka zalitá horkou vodou. Dění okolo nemělo žádnou duši.“

Čím nepříjemněji se cítila, tím víc jí bylo jedno, jestli v dalším kole postoupí. „Před každým vystoupením jsem se poctivě připravovala a pak jsem ze sebe vydávala všechno. Ale odezvy jsem nechávala plynout. Když jsem do soutěže šla, chtěla jsem si ji užít a hlavně poznat, jak to v ní probíhá. Teď už jsem to věděla. Systém, který má vytvořit někoho slavného, je jen nafouklá bublina plná falešnosti.“

V takové bublině není život žádná radost. A už vůbec se jí nelíbilo, co s nimi organizátoři prováděli na semifinále v Bratislavě. „Byli jsme tam měsíc zavření na hotelu na jedné chodbě. Jako králíci. Nesměli jsme mít žádný názor, určovali nám program na celý den: tady rozhovor, tady rozhovor, tady focení, tady buďte na přenosu, kamery, stres. Ve foyer pak čekalo čtyřicet neodbytných bulvárních novinářů. Dvě hodiny si nás tam posouvali jako hadrové panenky. Chytali nás za ruku, tady si stoupni, takhle se tvař, ať si fotograf udělá dobrou fotku. Dávali nám debilní otázky. Třeba co si myslíš o Hejmovi, když ti řekl to a to. Potřebovali výrok, na kterém by postavili bombastický článek. Cíleně nás tlačili do pozice, abychom řekli něco, co ani říct nechceme. A napsali si to stejně po svém.“

HURÁ DO PRAHY

Aneta vypadla v posledním semifinálovém kole, kde soutěžilo osmnáct účastníků. Měla číslo 13. „Jestli třináctka přináší smůlu, tak ať mám takovou smůlu celý život,“ říká spokojeně. Na soutěž vzpomíná nerada, ale díky ní si ujasnila tři věci pro život. „Nemůžu věřit každému, kdo se na mě usmívá, musím být připravená na všechno a nesmím se nechat připravit o svou svobodu, protože chci dělat věci opravdově.“

Dva roky zpívala reggae a funky v budějovické kapele HeBand. „Pak se mi ozvali kluci z rockové skupiny Prague Conspiracy. Hledali novou zpěvačku a jako první oslovili mě. Neváhala jsem. Přestěhovala jsem se za nimi do Prahy, dělám hudbu, která mě baví, Praha mi nabídla další možnosti. Například moderuju pořad Drive hudební televize Óčko. Dělám si věci po svém, ve zpěvu se rozvíjím směrem k soulu. A děkuji Bohu, že ze mě SuperStar neudělala šoubyznysovou loutku. Měla bych možná pohodlnější život a pustili by mě občas do hlavního vysílacího času vlivné komerční televize. Ale musela bych…“ odmlčí se, protože hledá slušný výraz: „…zpívat blbosti.“    

PAVLÍNA ĎURIAČOVÁ: NĚKDY SPÍM JEN TŘI HODINY DENNĚ

„Nemá chlapa! Má nadváhu a nulové sebevědomí!“ Ani zpěvačku Pavlínu Ďuriačovou z Týna nad Vltavou nešetřili novináři, když se účastnila talentových soutěží. „Média vytvářejí hvězdy, a zároveň je můžou neskutečně potopit,“ zamýšlí se nad tím nynější představitelka role Andrey z muzikálu Mýdlový princ. „Co se týče českého národu, bohužel je to tak, že ačkoliv všichni tvrdí, že bulvár nečtou, přece se v něm rádi babrají. Možná je to proto, že čtenář chce mít jiskru naděje, že jeho život je přece jenom lepší než někoho slavného.“

Pavlíně je líto každého dobrého umělce, který se dostane bulváru do spárů. „Člověk maká, dělá, co může, aby lidi pobavil. Aby jim dal do života dobrý pocit, dobrý zážitek. Teď jsem vlastně vyjádřila smysl svého zpívání. Obdivuji své kolegy z divadla, jaké výkony dokážou na jevišti předvést. Ale tohle bulvární novináři nevyzdvihnou. Místo toho napíšou: Ta je tlustá, ten je starej, tomu odstávají uši. A to v lepším případě. Nenapadne je zeptat se zpěváka, proč vlastně zpívá.“

UVIDÍŠ MĚ V TELEVIZI

Na tuhle otázku by se však 27leté Pavlíně odpovídalo těžce. Zpívá od narození. „Mamka tvrdí, že jsem zpívala dřív, než jsem začala mluvit. U nás doma se hodně zpívalo, ale já prý zpívala tolik, až mě prosili, abych už toho nechala. Když se mě zeptali, čím bych chtěla být, vždycky jsem odpovídala, že zpěvačkou. Vzpomínám si, že když mi byly čtyři roky, mamka se na mě kvůli něčemu zlobila, já na ní ukázala prstíčkem a řekla jsem: Ty, ty až mě budeš chtít jednou vidět, tak si budeš muset zapnout televizi!“

Než paní Ďuriačová uviděla svou dceru poprvé v televizi, muselo uplynout patnáct let. Byla při všem, kdy Pavlíně na téhle cestě za úspěchem o něco šlo. „Právě mamka jako první rozpoznala, že dobře zpívám a dovedla mě do základní umělecké školy v Týně. Zpěváci se tam museli učit hrát i na nějaký nástroj. Přidělili mi klavír. Bavilo mě na něj hrát, ale míň zábavy bylo se zpěvem. V Týně se učilo jen operní pojetí, a já chtěla zpívat popík.“

Už v deseti letech doma oznámila, že po základce půjde na konzervatoř. Maminka realisticky namítla: „Pavlínko, ale tam třeba berou jen dva lidi...“ „To je v pořádku. Tak vezmou mě a ještě někoho,“ odpověděla. Jak si usmyslela, tak se stalo. Studovala konzervatoř v Budějovicích. Obor klavír. „Kantorka z Týna mi totiž řekla, že ke studiu zpěvu nejsem vhodná. Dost se mě to dotklo. Pak se rozpoutal boom soutěže SuperStar. Do její druhé řady jsem se přihlásila.“ Spustila před porotci píseň od Whitney Houston, ale oni místo zpěvu sledovali její plnoštíhlou postavu. Umlčeli ji po několika taktech: „Vás nehledáme, vás nechceme!“

VYHAZOV ZA GOTTA

Od té doby nechtěla o soutěžích ani slyšet. Zato její kamarádi by ji rádi slyšeli z obrazovky. A tak s ní uzavřeli sázku. Když prohraje, zúčastní se soutěže X Faktor. Psal se rok 2008. „Už nevím, o co jsme se vsadili. Sázku jsem prohrála na nějaké oslavě ve tři v noci. V osm ráno jsem šla do Metropolu na konkurz.“ Zazpívala písničku od P!nk a uspěla. Dalšího dne už se jí ujala trojice porotců: Janda, Soukup, Osvaldová. Když zpívala, Ondřeji Soukupovi stékala po tváři slza dojetí. „Měla jsem už pocit, že řídím svůj osud. Šlo jen o můj zpěv, nikdo neřešil postavu, “ vzpomíná na ty chvíle.

Za měsíc se měly konat televizní přenosy. „Produkční si mě vzal stranou a povídá: Pokud chcete do televize, musíte zhubnout dvanáct kilo. Sportovala jsem, až jsem skoro potila krev, jídlo jsem vynechávala. Shodila jsem dokonce 16 kilo.“ Když ji pak viděl Ondřej Soukup, zlobil se: „Máte hlas jak zvon a ten se musí opírat do velkého těla. Okamžitě přestaňte hubnout.“ Teď už ale Pavlína věděla, že postavu jí šoubyznys nemůže vytýkat. Měla pohořet na jiné záludnosti. „Dostala jsem se mezi dvanáct nejlepších. Tam se mě zeptali, jaký mám vztah k hudbě Karla Gotta a Karla Svobody. Upřímně jsem řekla, že už jsou dávno mimo a neposlouchám je. Národ mě za to hned vyrazil ze soutěže.“

UŽ TO NENÍ O ZPĚVU

Dokončila konzervatoř, začala studovat pedagogiku na Jihočeské univerzitě. Vyučovala hru na klavír a zpěv. Ve volných chvílích zpívala v duu s Budějčákem Alešem Dokulilem. Šest let si zvykala, že takhle nějak už to bude pořád. Začátkem roku 2014 se objevily upoutávky na soutěž Hlas Česko Slovenska. Nevšímala si jich. „Zavolala mi jedna známá, že má na starosti konkurzy a ať se koukám přihlásit, protože v téhle soutěži jde opravdu jen o kvalitu hlasu. Váhala jsem, bála jsem se, aby o mně bulvár zase nezačal psát to svoje. Doma mi ale řekli: Zkus to, zvládneme to.“

Její hlas ji donesl k poslednímu kolu před přímými přenosy. Náhle porotce podotkl: Byla jste výborná, nicméně v této fázi už soutěž není pouze o zpěvu. „Pro mě to bylo, jako kdyby mi řekl, že skončím, protože jsem tlustá. A opravdu už jsem dál nepostoupila. Do televizního záznamu ale tuhle větu porotce nedali. Zařekla jsem se: Do soutěže už nikdy!“

SEN SE NAPLŇUJE

Ono už to ale nebylo potřeba. Události nabraly spád. „Ze soutěže mě vyhodili v dubnu 2014. V srpnu mi zavolal Zdeněk Koubek z budějovické profi kapely Black Tower, abych s nimi zpívala. V listopadu mi zazvonil telefon a v něm se ozval režisér Radek Balaš. Řekl, že chystá muzikál Mýdlový princ v pražském divadle Broadway a potřebuje zpěvačku mých proporcí. Radši jsem obvolala kamarády, jestli si ze mě někdo z nich neudělal legraci. Opravdu volal skutečný Radek Balaš! Udělala jsem konkurz, v březnu 2015 byla premiéra, letos v dubnu jsme například odehráli 24 představení.“

Ještě jí zbývá rok studia na Jihočeské univerzitě. Cestuje mezi Prahou, Budějovicemi, Týnem a Pískem, kde v hudební škole stále vyučuje klavír, protože ji těší práce s dětmi. Zpívá s Black Tower a vede vlastní pěvecký sbor. Většinu dne rozdává lidem radost, na spánek jí někdy zbývají jen tři hodiny. Asi bude spát ještě míň, protože získala roli v muzikálu Bonnie a Clyde na prknech Hudebního divadla Karlín. „Jsem šťastná, vždyť se mi naplňuje můj sen. Vlastně k tomu pomohla i soutěž, přestože to tak nejdřív nevypadalo. Největší radost z mých úspěchů mají moji dva nejvěrnější diváci – moje maminka a přítel Marek,“ libuje si Pavlína Ďuriačová.

 

JAN KOPEČNÝ: PRÝ JSEM VOJTKŮV SYN

Starosti se zákeřným bulvárem úplně odpadly zavedenému muzikálovému zpěvákovi Janu Kopečnému. Když se ve svých šestnácti a sedmnácti letech účastnil soutěže Česko hledá superstar, jeho rodina v Hrdějovicích četla noviny bez obav. „Asi mi v tom pomohl člen poroty Eduard Klezla,“ uvažuje Jan Kopečný. „Jako hlasový pedagog byl pro mnohé kat, kterého se báli. O mně ale hned od začátku mluvil velice hezky. Dokonce prohlásil, že mám jako zpěvák všech pět P. Tenhle výrok si novináři nedovolili napsat jinak, a tak se o mně po celou dobu psalo vlastně v superlativech.“

Janova talentu si jako první všiml jeho dědeček. Zkušený amatérský hudebník, který ve volném čase renovuje heligonky. Snad proto se pro Jana stal už v pěti letech hlavním nástrojem v budějovické hudební škole akordeon. A protože si pořád pobrukoval, o rok později si přibral lekce zpěvu. A pak ještě klavír. „Chodil jsem do hudební školy skoro každý den, bavilo mě to, ale nepropadl jsem hudbě natolik, abych si sám sebe dokázal představit jako profesionálního hudebníka,“ vzpomíná. „ Myslel jsem si, že to budu mít v životě podobně jako děda, který pracoval jako ekonom a hudbě se věnoval ve volném čase. Vystudoval jsem gymnázium a po něm jsem nastoupil na vysokou školu ekonomickou, ale nedokončil jsem ji. Už mi na ni kvůli aktivitám v divadle nezbýval čas.

Tenhle obrat vlastně začal už v jeho čtrnácti letech. Spíš než hudba za to mohla děvčata. „Všiml jsem si, jak něžné pohlaví velmi hezky reaguje na to, když kluk umí zpívat. A jak se pak dá dobře balit. Využil jsem toho několikrát a musel jsem si přiznat, že mě to velice baví a naplňuje a tímhle směrem bych se měl ubírat,“ prozrazuje. V té době všichni sledovali v televizi první sérii soutěže Česko hledá SuperStar. Jan váhal dva roky, až se na podzim 2006 odhodlal. Stane se českou SuperStar. „Jsem totiž hodně soutěživý a zajímalo mě, jestli bych dokázal poměřit síly se zpěváky, kteří se v SuperStar dostávali vysoko.“

EXTRÉMNÍ STRES

Na konkurzu v Praze měl ale smíšené pocity. Jednak tam rozhodovala komise složená z neznámých učitelů zpěvů, produkčních a vizážistů. A na postup se třáslo skoro osm tisíc účastníků. „Hm, asi mě tu tak úplně nechtějí,“ pomyslel si Jan a vystřihl svoji oblíbenou písničku Otherside od skupiny Red Hot Chilli Peppers. Porotci nic neřekli. Jen mu dali do ruky lísteček s nápisem „Postupujete“. Dalšímu kolu už vévodila známá trojice porotců. Eduard Klezla, Ilona Csáková a Ondřej Hejma. A počet soutěžících už se smrskl na dvě stovky.

„Pak Klezla mě jako pedagog chválil, Csákové jsem se asi líbil jako kluk, a Hejma to vždycky trochu negoval. Názory porotců proto byly vždycky dva ku jednomu a já postupoval do dalších kol. Z toho jsem měl radost. Zarazilo mě ale, když nám říkali, kdy máme tleskat, kdy máme být šťastní, kdy se smát. Takové divadýlko. Nedělal jsem to rád, ale postupně jsem to přijal jako součást hry.“

Hůř na něj působil extrémní stres, kterému produkce vystavovala mladé zpěváky. „Snažili se nám co nejvíc ztížit práci. V deset večer jsme dostali hudbu a text neznámé písničky, a druhý den v poledne jsme ji měli umět. Nervozitou jsem ani nespal. Ještě horší bylo, když jsme si měli k sobě sehnat partnera do duetu. Bylo nás v místnosti několik desítek a jeden druhého se ptal: Nechceš jít se mnou? Né, promiň už někoho mám. Nakonec jsem jen sehnal hlasově dobře vybavenou slečnu. Proto jsme si zvolili docela náročný duet ze seriálu Pojišťovna štěstí. Muž v téhle písničce zpívá první hlas, žena druhý. Najednou jsem zjistil, že moje zpěvačka má značný problém udržet druhý hlas. Už nebyl čas hledat někoho jiného. Když jsme pak zpívali před porotou, moje kolegyně se mnou zpívala první hlas. Ale porota byla spravedlivá a poslala mě do dalšího kola.“

NEJSEM IMITÁTOR

Jan dospěl k názoru, že je to vlastně reality show. Zvítězí ti nejlepší a nejsilnější, aby pak unesli třeba právě nátlak médií. Nadešlo finálové kolo. Po něm mělo následovat TOP 10, z nějž vzešel vítěz. „Když jsem začal zpívat ve finálové kole, vnitřně jsem cítil, že už mě tam nechtějí. Z porotců jsem najednou vyzařovala strašná zášť. Řekli mi, že jsem si vybral špatnou písničku a že jsem ji nezpíval jako originál. Zvolil jsem si oblíbené Red Hot Chilli Peppers a myslím, že jsem je zazpíval dobře, ale po svém. Vždyť jsem do té soutěže nešel jako imitátor, ale abych zpíval sám za sebe. Do kola vítězů už mě nepustili. Přibližně za dva měsíce jsem přestal zajímat média.“

Jak praví buddhistická moudrost: Člověk dosáhne svého, když po tom přestane toužit. Jan přijal představu, že se stane ekonomem a občas si zazpívá. A tu – „…mi zavolal režisér David Cody. Viděl mě v SuperStar v televizi, a proto mi nabízí roli prince v prvním jihočeském muzikálu Sněhurka a sedm trpaslíků. A hned položil na stůj scénář a smlouvu. Stal jsem se muzikálovým zpěvákem a hercem. Brzy nato jsem dostal roli Romea v muzikálu Zdeňka Bartáka Romeo a Julie. Tehdy jsem se rozhodl, právě takovou práci chci v životě dělat.“

V současnosti zpívá v šesti muzikálech a jeho hlavním jevištěm je Praha. Nejšťastněji se cítí v roli D´artagnana v muzikálu Tři mušketýři. V dětství se na tento muzikál jezdil do Prahy a nenapadlo ho, že svou oblíbenou postavu bude jednou sám zpívat a hrát po boku známých zpěváků. „Mimochodem nedávno jsem četl v novinách článek o zpěváku Pepovi Vojtkovi, což je můj kamarád z divadla. Redaktor psal také o jeho dětech a mě uvedl jako jeho nejstaršího syna. I díky novinářům se mám pořád na co těšit,“ směje se Jan Kopečný.

 

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE TAKÉ V KVĚTNOVÉM ČÍSLE JIHOČESKÉHO ČASOPISU BARBAR! V TRAFIKÁCH V PRODEJI ZA 49 KČ. 

Předplatné můžete pořídit zde.