Na náhodu nespoléháme

Pětačtyřicetiletý Martin Štěpka z Nových Homolí u Českých Budějovic je jedním z nich. Se svým kolegou Radkem Filipem z Poděbrad před třemi lety zvítězil na jednom z nejprestižnějších evropských závodů s názvem World Predator Classic, který se koná vždy na přelomu června a července ve městě Hellevoetsluis v Nizozemsku na rozsáhlé deltě řeky Rýna. I v dalších letech byli mimořádně úspěšní – od té doby nikdy neopustili finálovou pětku týmů.

Martine, kdy se na vás usmálo první rybářské štěstí?

Byl jsem prvňáček a na homolské Pískárně jsem ulovil svou první rybu s tátou – velkého cejna. A ryby mě bavily dál, mám k přírodě obecně velmi blízký vztah a všechno tohle k tomu patří. Chodil jsem do kroužku, měl jsem pak už svůj lístek a povolenku a přes delší období chytání kaprů jsem se po letech dostal až k dravcům – k muškaření a chytání ryb z lodi – takzvanou přívlačí. To je umělá nástraha v podobě malé rybky, tedy imitace přirozené potravy predátorů. Zkušenosti jsem tehdy nabíral hlavně na Vltavě.

Začal jste měřit síly i s jinými rybáři?

Nejdřív jsem s kamarádem Honzou Stlukou závodil v chytání dravců ze břehu, pak jsme spolu jezdili se starou lodí na Lipno. Vesla, žádné motory ani pomocné přístroje, to byl z dnešního pohledu pravěk. Hledali jsme dobrá místa, zkoumali, jak se ryby chovají v různém počasí, v různých obdobích. To všechno se mi pak hodilo. Když na Lipně povolili lodě s elektromotory, jednu takovou jsme si pořídili. Jezdili jsme spolu i na závody, kde jsem před téměř deseti lety shodou okolností poznal otce svého budoucího týmového kolegy Radka Filipa. S Radkem jsem absolvoval jedny povedené lipenské závody, byli jsme tenkrát stříbrní. Právě s ním se pak spojila moje další rybářská kariéra, pak už hlavně ta mezinárodní.

Jak takové závody probíhají?

Formát závodů v chytání dravých ryb přívlačí tady nebyl tradiční, byla to novinka, kterou nám tenkrát právě na Lipně přiblížili rakouští a němečtí rybáři. Jde o to, že v jeden den musíte chytit tři druhy dravých ryb – candáta, okouna a štiku. Kdo má největší úlovky nebo jich má největší počet, vyhrává. Zadání i průběh závodů se může samozřejmě trochu lišit, ale tento základní princip zůstává.

A tuzemské vody jste vyměnili za veletok.

Ano, v roce 2016 jsme se s Radkem rozhodli zkusit velkou evropskou soutěž. Navázali jsme spolupráci se sponzorem Westin Fishing a na „divokou kartu“ jsme startovali poprvé v Holandsku na World Predator Classic. Tady na Rýnu najednou startuje přes osmdesát rychlých lodí, aby posádky obsadily svá vybraná místa na chytání. V každém z tří dnů závodu musíte vytáhnout tři okouny, tři candáty a jednu štiku, tomu se říká fullhouse. Je také nutné je nafotit a změřit podle přesně daných pravidel, jinak vám úlovky nejsou uznány.

Copak vy víte, jaká ryba právě zabere?

Nespoléháme na náhodu, tak to nefunguje. Máme promyšlené složité strategie, které si ověřujeme v tréninku. Všechno je do detailu připravené, nástrahy, postupy, na závody jezdíme už deset dní dopředu, abychom si obhlídli terén, i když se vše koná stále na stejném místě. Víme, že teď už hrajeme vysokou hru a pořád máme ambici vyhrávat.

Jste cizinci, takovou řeku u nás nemáme. Naučili jste se v ní číst?

Ryby tam umí chytat úplně každý – ale je to jako na každé vodě, o úspěchu rozhoduje příliv, odliv, písek a trávy na dně, tvar břehu i prostá chuť ryb zrovna teď přijímat potravu. Asi jsme objevili nějaký vzorec, který nám na dravce už tři roky funguje. Po každém dni analyzujeme, co se stalo, jak to vymyslíme zítra, co nás čeká. Nejde to jinak. Ukázalo se to například letos, kdy prakticky všechny týmy v první desítce byly na místě už deset dní předem a poctivě trénovaly. Dvanáct, čtrnáct hodin na vodě.

V čem je největší problém?

Nejvíc se tam týmy trápí s okounem. Je dost těžké ho vystopovat, jsou to okouni samotáři, ohromní – takoví, které u nás v Čechách nenajdete. My jsme ale zřejmě přišli na princip, jak na ně vyzrát. Například letos mělo první den osmdesát posádek dohromady „jen“ devadesát okounů, my s Radkem jsme jich ale chytili osm. Velký respekt ovšem chováme k candátům, kteří nás už mockrát vypekli.

A jak na ně jdete?

Máme vytipovaných i dvacet míst, kam se za nimi na závodech vydat. Ale zase to není tak jednoduché – i když víme, že v nějakém prostoru tyhle ryby jsou, šetříme si je na druhý nebo třetí den závodů, aby to pak bylo víceméně na jistotu. Máme taky skvělou a rychlou loď, ale o místa při hromadném startu záměrně nezávodíme, jdeme na to prostě hlavou. Také se nezajímáme o průběžné pořadí, to nedělá dobrotu.

Vyplatilo se to. V roce 2019 jste tuto prestižní soutěž vyhráli, letos jste byli pátí. Jaké máte vzpomínky na průběh těchto závodů?

Byly to nervy do poslední chvíle. U toho našeho „zlatého ročníku“ jsme rozhodující štiku vytáhli až pár minut před koncem časového limitu posledního dne. Když Radek rybu předpisově změřil a nafotil, nešlo ji kvůli technické chybě poslat do aplikace s úlovky. Letos jsem vytáhl pořádného, dvaaosmdesát centimetrů velkého candáta, který dlouho vydržel jako největší ryba svého druhu v soutěži, ale se štikou jsme se zase trochu potrápili. Poslední den to ale všechno klaplo.

Úspěchy jste letos v září měli i u nás.

Tady nám sice utekla třetí medaile, nakonec jsme byli čtvrtí, ale bylo to skvělé. Závod v podobném duchu, s nímž už máme zkušenost, se v Čechách jmenuje King of the Lake 2022 a odehrává se na Slapech. Mnozí jej považují za nejlepší přívlačový závod z lodě, který se u nás kdy konal – devadesát lodí, sto osmdesát rybářů. Radek si tu připsal mimořádnou štiku – tu největší v závodě.

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V JARNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU BARBAR

Předplatné můžete zakoupit na send.cz