… a najednou byla tma

Do osmnácti let se ničím nelišila od svých vrstevníků. Na učilišti v Klatovech se jí ale začal ztrácet zrak a vidění se rozprostíralo v mlze. Lékaři jí napoprvé zrak vrátili, stačila dodělat školu a nastoupit do práce. Ale jen na rok. „Pak jsem se jednou probudila a nevěděla, co se děje. Myslela jsem, že je noc, ale byl den. Pro celou rodinu to byla strašná rána. Rodiče mě s pláčem naložili do auta a jeli jsme do Prahy do Královských Vinohrad,“ líčí nevidomá žena.

Vyšetření a testy ani po měsíci v nemocnici nic neodhalily. Do světa barev ji nevrátila ani další operace potrhané sítnice a podle lékařů to byla konečná. Žádné řešení už neexistovalo. To bylo nejhorší období v životě dívky, které se teprve měly začít otevírat jeho krásy. „Nic mě nebavilo, nezajímalo, chtěla jsem být zavřená doma, protože jsem se styděla vyjít mezi lidi,“ vzpomíná.

Nejúčinnější terapií proti depresi se ukázala pomoc nejbližších. Sestra vytáhla Jindřišku přes její nechuť a stud za bílou hůl na zábavu. Tam poznala i budoucího manžela. „Hned jsem mu řekla, že nevidím a on odpověděl, že mu to nevadí. Tak jsme spolu začali chodit. Šest let. To proto, že jsme chtěli vyzkoušet, jestli nám vztah vydrží. Navíc když jsme oba narození ve znamení Vodnáře,“ vypráví mladá žena.

ČTEČKA I OČICHÁVAČ

Vztah s mužem pro ni byl novou energií. Stála o něho a říkala si, že jestli s ní bude chtít zůstat, musí se naučit fungovat. A tak se spojila s plzeňským Tyflo servisem, jehož „učitelky“ jezdí do domácností nevidomých lidí a předvádějí různé metody, fígle a pomůcky, jak se v trvalé tmě o sebe postarat bez cizí pomoci. Pohybovat se v prostoru, vařit, psát a číst slepeckým písmem, telefonovat, používat „čtečku“ na barvy, „očichávač“ koření nebo si zvykat na mluvící hodinky.

Svatba byla v roce 2004. Stejně starý Pepa byl její velkou motivací. Až takovou, že když se po dvou letech pustili do stavby domu, byla schopná vozit kolečka s cihlami, podávat kameny do základů a popoháněla i nedochvilné řemeslníky. Jak šel čas, zvládla i masérský kurz. A že je dobrá, vědí pacienti, kteří se pod její ruce vracejí.

Před rokem se Jiřincovým narodilo jejich společné štěstí. Vaneska. Péči o malou zvládá nevidomá maminka perfektně. Vypracovala se. Nic jiného ani nezbývá, když Pepa musí do práce. Pokrok v medicíně už nesleduje. Se slepotou se vyrovnala a nechce živit falešné naděje. Pořád ji něco popohání dál. Je slepá, ale šťastná.

... CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V DUBNOVÉM ČÍSLE JIHOČESKÉHO ČASOPISU BARBAR! V TRAFIKÁCH V PRODEJI ZA 49 KČ. 

Předplatné můžete pořídit zde.