O modrém pudinku a jeseterovi
Na podivný trend upozornila Američanka Kathy DiVincenzo. V rámci akce Měsíc povědomí o poporodní depresi se rozhodla ukázat, s čím sama bojuje, a zveřejnila na svém facebooku koláž dvou fotografií, která během pár týdnů získala tisíce lajků a sdílení.
Na jednom snímku sedí Kathy na zemi v dětském pokojíčku upravená, nalíčená, učesaná, s dětmi. Jedno si způsobně hraje, druhé klidně leží. Kolem je perfektně uklizeno, nikde se neválí smítko, natož kostička lega. Na druhé fotce je tatáž rodina a tentýž pokoj, jen v obličeji bledá žena s kruhy pod očima a vycuchanými vlasy unaveně zírá do objektivu. Kolem přirozený nepořádek, děti se (každé po svém) hlásí o pozornost, zatímco jejich matka vypadá, že nemá sílu ani na to, aby se zvedla z koberce.
„Pravda je taková, že obě fotografie představují můj život. Záleží na tom, jaký mám zrovna den. Běžně však zveřejňuju jen tu lepší stránku. Jestli je ale něco horšího než potýkat se s poporodní depresí, je to předstírání, že žádný problém nemáte,“ upozorňuje DiVincenzo.
KDYŽ SE SVĚT SYPE
A nemusí jít jen o tzv. poporodní deprese bez zdánlivě žádné vnější příčiny.
Úplně stejně vás po narození miminka může sejmout to, že ať už je to první dítě (nic neznáte a nevíte si rady), nebo druhé (najednou nevíte, kam dřív skočit), či třetí (teď už toho je na jednoho člověka fakt dost), pak nejhorší je, když to vypadá, že na vše nejste sama, ale ve skutečnosti jste. Maminka (babička vašich dětí) vám nepomůže. Není totiž v důchodu – ještě stále zařezává v práci a vrací se z ní vyřízená, protože se tam nefláká, plus má po padesátce dost svých zdravotních problémů. Tchyně sice v důchodu je, ale zároveň s narozením vnoučka si pořídí štěně, se kterým musí být 24 hodin denně. Manžel, aby vás všechny uživil a ze zaměstnaneckého platu to moc nevypadá, začne podnikat a čtyři dny v týdnu se vrací domů k už spícím dětem. Pak ani nepotřebujete depresi. A přesně, jak DiVincenzo říká, nejvíc si ublížíte tím, že zatímco aranžujete dokonalé vyretušované snímky na sociální sítě, svět kolem vás se sype, ale nikdo nic netuší.
A tak vždy, když na mě na Facebooku vyskočí něco jako fotky dětí u modrého pudinku (dnešní snídaňové přání malého Pepíčka), které tam přistály od jedné ze sociálněsíťových přítelkyň, mě přepadá podivná směsice údivu a lítosti. A hlavou mi plují myšlenky: Jestli, nebýt sociálních sítí, by si děti ve vaně před Štědrým dnem hladily po hřbetě i letos tradičního kapra namísto pětkrát dražšího jesetera… Jestli potřebují k narozeninám opravdu dort za tisíce s vymodelovanými postavičkami ze Star Wars, nebo ho objednáváme u cukrářky jen proto, abychom se předváděli na nakašírované oslavě v předražené dětské herně před pozvanými známými. Předváděli, jak se máme dobře a jak jsme šťastní. A měli co fotit na Facebook.
Ve skutečnosti v poslední době pozoruju přímou úměru, že čím častější a vyladěnější prezentaci na Instagramu a jinde člověk předvádí, tím je ve svém reálném světě osamělejší a nešťastnější. Zatímco ti doopravdy spokojení ani třeba facebookový účet nevlastní.
PŘEDSTÍRANÉ EMOCE
Může se taky stát, že když do toho opravdu spadnete, začnete dokonce předstírat city k vašim nejbližším. Třeba vám odmalička neskutečně lezlo na nervy, že vás jeden z rodičů otravuje svou milovanou country hudbou. A taky jste mu to do očí říkali a posmívali se mu. Ale teď, jednoho dne, když zrovna nemáte žádný nápad, co nového plácnout na Facebook, si „vylijete srdíčko“ a napíšete srdceryvný post, ve kterém s láskou u jedné staré country písně vzpomínáte, jak vás tátové v dětství brali s sebou na vodu a hráli při tom na kytary. Protože s odkazem na tu píseň na Youtube to na Facebooku vypadá dobře. A přinese to nějaké lajky.
Mám taky teorii, že jen díky sociálním sítím se zrodil nový druh příbuzenstva: takzvané virtuální tetičky (strýčkové, starostlivé babičky). Jejich zeď se hemží fotkami neteřinek nebo synovců (vnoučat), až dostanete pocit, že s nimi tráví každou volnou chvilku. Ve skutečnosti je ale úspěch, když taková tetička ty maličké vezme jednou za rok do kina nebo na výlet. Jinak stačí jen fotit, fotit, retušovat a sdílet.
CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ÚNOROVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR
Na stáncích v prodeji za 49 Kč!
Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!
Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!