Profesor Vinnetou

V dubnu zemřel autor filmové hudby k Vinnetouovi Martin Böttcher. Tu hudbu zná snad každý.

Hudba může minimálně za polovinu úspěchu filmových mayovek. Bez té by nebyly tak populární. Stačí vám dvě vteřiny a hned víte, že se jedná o hudbu z Vinnetoua. Ta k těm filmům prostě sedí. Zajímavé je, že pan Böttcher se ani na jediný den nezúčastnil natáčení, nebyl v Jugoslávii. Pouze si volali s režisérem Reinlem, který mu popisoval, jak to tam vypadá, jaké jsou tamní vodopády. Jak moc bílé jsou vápencové kameny.

Jak to víte?

Přímo od pana Böttchera. Měl jsem tu čest se s ním dvakrát potkat. Byl to Němec, který žil na břehu Luganského jezera. Poprvé jsme se potkali ve Vídni na setkání fanoušků filmů s Vinnetouem. Tam jsem na něj natrefil na toaletě, kdy jsem mu řekl, že ho mám moc rád a chtěl bych mu podat ruku. On mi odpověděl, že s tím nemá problém, akorát si ji musím napřed umýt. Byl to tuze fajn pán, velice milý. Zemřel v 91 letech a i v pokročilém věku měl velký smysl pro humor.

Co si představujete vy, když slyšíte hudbu z mayovek?

Já si vybavuji jednotlivé scény, které patří k těm tónům, které slyším. Tehdy ve Vídni to byla jedna z mých prvních cest, psal se asi rok 2005. Seznamoval jsem se s internetem a zjistil, že v tom svém koníčku nejsem sám. V Německu a v Rakousku se již v devadesátých letech pořádaly srazy příznivců. Na posledním jsem byl asi před měsícem v Berlíně, kde jsme oslavovali sté narozeniny Lexe Barkera. Bylo to v hotelu InterContinental, v jeho 14. patře, což je symbolické místo, protože zde producent filmů Horst Wendlandt objevil v roce 1962 Pierra Brice, představitele Vinnetoua. Tehdy se tam potkali v rámci Berlinale.

Kolik se tam sešlo lidí?

Tím místem byl počet velice omezený. Takže tam bylo asi 115 lidí. Během půlhodiny byly vstupenky vyprodané.

Kolik stojí vstupenka?

Abych se přiznal, nic jsem neplatil. Přijal jsem pozvání pořadatelů z berlínské KMFF (Karl May Filme Fan). Oni si váží mých znalostí ohledně jugoslávské části filmového štábu. Pomohli mi sehnat i řadu artefaktů, například některé kostýmy z filmů. Nakontaktovali mě na příslušná místa, kde se dají sehnat.

Jak jste uctil památku Martina Böttchera?

Večer jsem si pustil Poklad na Stříbrném jezeře, ale že bych brečel, to ne. Dožil se krásného věku. Dozvěděl jsem se tu zprávu právě od berlínských přátel. Zrovna jsem tu měl na návštěvě kamaráda, který měl velké štěstí, prakticky přežil svou smrt, a tak jsme probírali tato vážná témata. Já jsem měl teď navíc velice smutnou událost v rodině, tak přemítám nad tím, zda bych neměl svůj čas trávit nějak efektivněji, když jsme na světě jen jednou.

Jak dlouho se tomu koníčku věnujete?

Je mi třicet a věnuji se mu od školky. Nikdy jsem si nehrál na nic jiného než na Vinnetoua. Největší průšvih jsem udělal ve školce, když jsem spolužákovi Martinovi podřízl zápěstí, že se staneme pokrevními bratry. Opravdu mu tekla krev, ale já už jsem si nestihl přetnout žílu, protože Martin začal křičet a běžel to říct učitelkám.

Co na vaši zálibu říkali rodiče?

Celou dobu jsem poslouchal, že mě to přejde. Až začnu chodit do školy, až půjdu na střední, až mě budou zajímat holky, až půjdu na vysokou. Ale na vysoké jsem o Vinnetouovi napsal diplomku a drží mě to dodnes.

Jaké bylo téma diplomky?

Recepce díla Karla Maye v kulturně-historickém kontextu v Čechách v průběhu 20. století. Dostal jsem výbornou a měl jsem jediný problém, protože jsem ji musel výrazně zkracovat a zkracovat. Vedoucí mi řekl, že 500 stránek nikdo číst nebude. Takže zatímco moji spolužáci své práce uměle natahovali, já jsem měl opačný problém.

Máte dnes jiného pokrevního bratra?

Trochu v nadsázce lze říct, že asi herce Jiřího Macháčka. To je nadšený vinnetouolog. Jen proces sbratření neproběhl úplně podle předlohy. Namísto nařezávání předloktí jsme si navzájem vyměnili jointy.

Čím se živíte?

Pracuji jako obchoďák v největších českých stavebninách. Svou lásku ke kultuře si vynahrazuji po pracovní době. U nás v Husinci dělám několik let kulturního referenta a snažím se, aby naše městečko žilo.

Zařídil jste, že v Husinci pravidelně hraje Divadlo Járy Cimrmana a v rámci talk show Křeslo pro hosta jezdí takoví herci a muzikanti, jako například právě Jiří Macháček, Ivan Trojan nebo Roman Holý.

S Divadlem Járy Cimrmana jsme se spřátelili. Když tu hráli v pátek 23. září 2016 poprvé, dostal jsem od manažera divadla Vaška Kotka za úkol vymyslet program na sobotní dopoledne. Nenapadlo mě nic jiného, než že se ožením, ansámbl pozvu na svatbu a pana Svěráka požádám, jestli by mi nešel za svědka. S tímto nápadem jsem se svěřil ostatním členům souboru a všichni byli velice skeptičtí. Říkali, že mě pan Svěrák určitě odmítne.

Jak to dopadlo?

Byl jsem opravdu šťastný, když jeho reakce zněla: „Když máte tak pěknou nevěstu, tak proč ne?!“ V září přijedou Cimrmani počtvrté, na programu bude Hospoda na mýtince. Řada hostů k nám přijede kvůli Vinnetouovi na základě doporučení. Třeba Dan Bárta sem poslal Romana Holého s Matějem Ruppertem, aby se na mě přijeli podívat, protože takového blázna prý neviděli. Sám jsem překvapený, kolik celebrit ještě dnes slyší na Vinnetoua. Nebo Vojta Dyk, ten taky umí několik pasáží nazpaměť. Přijedou se podívat na mou sbírku a při té příležitosti uděláme talk show.

Před sebou vidím plakát Der Schatz im Silbersee, tedy Poklad na Stříbrném jezeře. Máte ten film nejraději?

To ne. Nejlepší je třetí díl, ve kterém Vinnetoua zastřelí. Poslední výstřel. Podle mého už byli s Old Shatterhandem oba sehraní, předvedli nejlepší herecké výkony, jsou v něm krásná místa natáčení, zní tam nejlepší hudba, nejlepší kaskadérské kousky. Tenhle film má všechno, co má mít.

Brečíte u toho filmu?

Zní to blbě, ale ano, téměř pokaždé. Nejvíce jsem brečel, když jsem v Chorvatsku našel místo, kde Vinnetoua na konci filmu zastřelili. Tři hodiny jsem to místo vysekával a pak jsem si pobrečel dojetím, že jsem ho opravdu našel. Ta místa už jsou dnes zarostlá a příroda vypadá po padesáti letech úplně jinak. Z řady míst se staly národní parky, odkud vyhnali domorodce a s nimi i ovce a kozy, které tam všechno spásaly. Řada filmových lokací je podminovaná, lidé tam nežijí a jsou všude cedule s nápisem „Ne prilazite, na ovom području je velika opasnost od mina!“

Umíte chorvatsky?

Kromě filmových lokací hledám i členy filmového štábu: herce, kaskadéry, osvětlovače, techniky, architekty a podobně. Valná většina z nich nemluví jinak než svým rodným jazykem. Čili když jsem se s nimi chtěl domluvit a něco se dozvědět, musel jsem se naučit srbochorvatsky.

Co vám na filmech s Vinnetouem přišlo nepovedené?

Nevím, jestli nepovedené, ale mám za to, že nemusely vzniknout tři filmy s Old Surehandem a jeho představitelem Stuartem Grangerem. On byl hollywoodská star, která k těm filmům přistupovala jako k westernu. Ale mayovky nejsou klasické westerny, to jsou spíše pohádky. Granger působil příliš tvrdě, navíc přepisoval na místě scénáře, snažil se si film přivlastnit a upozaďoval roli Vinnetoua. Ten je například ve filmu Old Surehand všeho všudy devět minut.

Kolik je filmů s Vinnetouem?

Je jich jedenáct. Tzv. zlatá čtyřka – Vinnetou 1.,2.,3. a Poklad na Stříbrném jezeře. Pak je Old Shatterhand,  Vinnetou a míšenka Apanači a poslední natočený v roce 1968 Vinnetou a Old Shatterhand v Údolí smrti. To jsou filmy s dvojicí pokrevních bratrů. Pak jsou tři filmy s Old Surehandem a jediný s Old Firehandem. Ten možná kdyby nevznikl, tak se taky nic nestalo. Je to i osobou režiséra. Harald Reinl, který byl režisérem velké čtyřky, dal filmům jinou atmosféru.

Kolikrát jste ty filmy viděl?

V nějakém rozhovoru jsem řekl, že jsem každý díl viděl pětsetkrát. Následně se strhla lavina reakcí a dotazů ve smyslu, že to není možné. Tak jsem se to snažil spočítat a ty filmy zlaté čtyřky jsem opravdu viděl asi pětsetkrát.  Dnes už se na ty filmy nedívám v kuse, ale jak mám čas, tak na určité části. Snažím se ty filmy studovat. Takže teď například sleduji jednotlivé koně a poznávám, který kůň hrál v jaké scéně.

Umíte film nazpamět?

Troufám se tvrdit, že asi ano. Když si pustíme film a vypneme zvuk, tak to můžu dabovat.

Manželka je také vinnetouolog?

Kdepak. Ona je trpící světice. Nemá to vůbec ráda.

Váš syn se jmenuje Lex. Je to po Lexi Barkerovi?

Ano. Na posledním berlínském srazu jsem měl tu čest setkat se s Christopherem Barkerem, synem Lexe Barkera. Přišel ke mně a povídá: „Jaroslave, já jsem slyšel, že jsi pojmenoval svého syna po mém tátovi. To je od tebe moc hezké, děkuji ti za to. Přeji vám, ať jste šťastní a ať z vašeho Lexe vyroste správný chlap, jako byl můj táta.“ V ten moment jsem se tak roztřásl, že jsem zapomněl mluvit německy. Byl to krásný okamžik a zároveň velké překvapení, protože jsem nevěděl, že pan Barker bude přítomen. On se dříve také živil hraním a zpěvem, ale teď pracuje jak realitní makléř. Moc fajn člověk, který zdědil charisma po svém tátovi.

Znamená to, že Lex Barker je váš nejoblíbenější herec?

Ano. Všichni na něj vzpomínají jako na bezvadného chlapíka, který se bavil i s tím posledním osvětlovačem. Byl milý, příjemný a nikdy neměl problém. Musel to být opravdu výjimečný člověk.

Co se vypráví o Pierru Briceovi?

Typický Francouz, který nikdy neměl přílišnou potřebu komunikovat se svým okolím. Nevím, jestli se to hodí, ale vedoucí filmových staveb Antun Jesih mi vyprávěl historku, jež se odehrála během natáčení filmu Vinnetou a míšenka Apanači. Pět metrů vysoká skála, na ní Pierrovi uklouzla noha a s výkřikem spadl do náruče právě Tonu Jesihovi. Povalil jej, pohmoždil obě ruce, odřel ho. Pierre se zvedl, oprášil se a odešel bez jediného slova. Večer za Antunem přišla Pierrova asistentka a donesla mu panem Bricem podepsanou pohlednici. Ten jí vzal, přetrhl a zahodil. Stačilo, kdyby mu potřásl rukou a poděkoval, ale to on neudělal.

Neznáte i nějaké peprnější historky?

Znám, ale ty se nesmí vyprávět. Každopádně by čtenáře překvapily.

Na stěnách vidím vaše fotografie v indiánském kostýmu, které jsou vyfocené na místech, kde vznikaly původní fotky s Vinnetouem.

Tyto srovnávací fotografie tvoří podstatnou část mé sbírky. Snažím se několikrát do roka vyrazit do zemí bývalé Jugoslávie a hledat konkrétní místa, na kterých se filmy před padesáti lety natáčely. Některá se dají najít lehce, jelikož leží na území známých národních parků. Jiná jsem hledal i řadu let.

A jak hledáte ty jugoslávské členy štábu?

Před dvanácti lety jsem si našel na internetu chorvatský telefonní seznam, kde jsem zadal například jméno Ilija Ivezić, našlo mi to šest lidí toho jména. Poslal jsem šest dopisů a z jedné adresy se mi vrátily podepsané fotky od pana Iveziće s tím, že je to on, a jestli mám zájem, abych přijel na návštěvu do Zagrebu. Takhle to šlo dál, dostával jsem se k dalším hercům, ale i kaskadérům. Jména jsem neznal a od jednoho jsem se dostával k dalšímu. Někteří kluci o sobě navzájem věděli, ale třeba se čtyřicet let neviděli. Až na můj popud se opět sešli a zažili jsme společně krásná setkání po letech, plná úžasných vzpomínek a historek. Oni, když pak vidí můj zájem, tak mi dají svá alba s fotografiemi z natáčení nebo různé artefakty, které měli z filmů na památku atd.

Kdo je Ilja Ivezić?

Byl to chorvatský herec, představitel devíti banditů v devíti mayovkách. Pardon osmi banditů a jedné kladné postavy. Takto jsem kontaktoval asi 35 lidí, například členy štábu, asistenty kamer, zedníky, osvětlovače, podkováře, kteří byli zaměstnaní u Jadran filmu. Pro ně bylo natáčení celoživotním zážitkem. Na place často spali, protože nešlo pořád stěhovat koně. Takoví lidé mě asi zajímají o něco více než herci, kteří ráno přijeli a večer se odjeli ubytovat do hotelu.

Nevydal jste knížku?

Nemám tu ambici. Já se s těmi fotkami nechám nakonec spálit. Před čtrnácti dny vyšla v Německu kniha o natáčení filmu Poklad na Stříbrném jezeře a to je pro mě vrchol. Jedná se o nejlepší knihu svého druhu. Vydal ji berlínský Rialto Film, což je produkční společnost, která mayovky v šedesátých letech natáčela. Nyní, po více jak padesáti letech, se rozhodli zpřístupnit veřejnosti svůj fotoarchiv. Kniha obsahuje více jak šest set dosud neznámých fotografií z průběhu natáčení. Mám radost z toho, že si mě pan Wendlandt mladší vybral jako poradce. Je to asi nejvíc, čeho jsem mohl jako Jarda z Husince dosáhnout. (ukazuje na vnitřní stranu desek, kde je německy napsáno – Srdečně děkujeme Jaroslavu Maryškovi za pomoc při rešerších)

Poznáte všechny herce a členy štábu, kteří jsou na fotkách?

Drtivou většinu ano.

Poznáte i koně?

Ano, baví mě sledovat, kde všude si zahráli. Mám překreslený i plánek filmových stájí, kde byli koně, kteří se v mayovkách objevili.

Kolik je znalců v Čechách?

Každý Vinnetoua zná, ale když jsou nějaké srazy, tak se sejde třicet lidí. Opravdu zapálených lidí je málo.

Dá se vyčíslit, kolik vás stál váš koníček? Jen ty cesty a noclehy musí být velice finančně náročné.

Něco jiného bylo, když jsem byl student. To jsem půl roku šetřil, abych mohl jet na pět dní do Zagrebu nebo Beogradu. Ale teď už se znám s řadou lidí a s některými jsem takový kamarád, že mi svou chatu, vždy když potřebuji, půjčuje bývalý kaskadér Valent Borović. Nebo spím dva dny u kaskadéra Domagoje Vukušiće. Hotel jsem si nebral už dlouho. Každopádně pokud bych měl vyčíslit svou sbírku, tak i když některé artefakty mají pro mě nevyčíslitelnou hodnotu, cena je asi milion a půl. To jsou peníze, které jsem utratil za nasbírané propagační materiály.

Co všechno tu máte?

Plakáty, fotky, pohlednice, vývěskové fotografie, knížky, veškerý propagační materiál, jako jsou například puzzle, kvarteta. Pro mě jsou nejvzácnější rekvizity, podpisy na fotografiích a originální fotografie z natáčení, které dostávám od lidí ze štábu, když se s nimi blíže seznámím. Oni mi je dají s vysvětlením, že se fotky dostávají do povolaných rukou a zůstanou zachovány pro další generace. Potomky těch lidí často vysloveně nezajímají.

Jaké máte rekvizity? Tomahavk Vinnetoua?

Ne ne. Buď je mám z „Jugoslávie“, nebo z Německa. Když jsou z Německa, tak jsou kupované. Ze Srbska mám nejvíce věcí z Avala filmu, což byla koprodukční společnost, která stála za vznikem několika mayovek. Zajímavostí je, že tuto beogradskou firmu koupila česká společnost. Nakontaktoval jsem se na její majitele a domluvil se na návštěvě. Strávil jsem tři dny v jejich fundusu, ve staré, polorozpadlé obrovské budově, ve které bylo na hromadách poházeno několik tisíc kostýmů. Podařilo se mi najít a identifikovat několik kousků z mayovek, které jsem si díky řediteli Vladimírovi Kubovi mohl odvézt domů a obohatit jimi svou sbírku. Dále tu mám kovbojské opasky, klobouky, vojenské uniformy nebo sedlo. Proto jsem si v Husinci zřídil poloveřejný archiv. Když je někdo chce vidět, může přijít a prohlédnout si je. Je třeba mě kontaktovat a já nemám problém. V létě chodili návštěvníci do Husova domku s tím, že se ptali, kudy se dostanou do muzea Vinnetoua, což je mi líto, protože nově zrekonstruovaný rodný dům mistra Jana rozhodně stojí za návštěvu.

Vidím, že je zde i kostým Vinnetoua.

Ano, to je naprosto přesná replika, kterou mi nechal můj otec ušít, myslím k osmnáctým narozeninám.

Co ještě potřebujete získat?

Rád bych, aby mě můj koníček bavil co možná nejdéle a aby byli moji nejbližší zdraví, nic víc nepotřebuji.

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V LETNÍM DVOJČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Letní speciál Barbara na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč!