Protančili se ke svatbě na otáčku

Srpnová svatba sólistů baletu Jihočeského divadla Lindy Schneiderové a Viktora Svidró byla premiérou i derniérou zároveň – takové „představení“ nelze opakovat. Odehrála se před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově s řadou působivých momentů: snoubence doprovázela k oltáři jejich tříletá dcera, těsně před obřadem ustal déšť a vysvitlo slunce, zněla hudba z baletních představení. Přijelo asi šedesát členů ženichovy maďarské rodiny a mnozí se divili, proč si mají na jevišti sednout tak, že neuvidí na oddávajícího. „Pak se točna otočila, což některé naše hosty překvapilo natolik, že začali tleskat,“ směje se při vzpomínce Linda, která po svatbě změnila příjmení na Svidró.

Do Českých Budějovic přišla roku 2009, kdy nastoupil nový šéf baletu Jihočeského divadla Attila Egerházi a přivedl z Budapešti i část své company, tedy tanečníky, s nimiž tam pracoval. Tak to v baletním světě chodí – i Linda, pocházející z Prahy, odešla roku 1999 do zahraničí a postupně vystřídala šest velkých měst s osmi různými divadly. Tančila v Nizozemsku, v portugalském Lisabonu, španělské Barceloně…

„Není to tak, že roztočíte glóbus a vyberete si místo. My jdeme vždy za zajímavou prací. Spolupracovala jsem se světoznámým choreografem Jiřím Kyliánem a mnoha dalšími choreografy, do Maďarska mě pozval Attila Egerházi. Tam jsem potkala Viktora, takže Attilovi vděčíme i za náš vztah,“ shrnuje. Po dvanácti letech v cizině se vrátila zpět do Čech, když šéf Egerházi dostal nabídku z Českých Budějovic.

Viktor Svidró, který je o čtyři roky mladší než Linda, se narodil v maďarském Györu ve sportovní rodině – jeho otec se roku 1976 stal mistrem světa v jízdě na rychlokajaku na rovné vodě. Když přestal závodit, stal se trenérem. Kvůli sportu se rodina několikrát stěhovala, takže Viktor v dětství nikde úplně nezakotvil. „Cítím se doma všude tam, kde jsou řeky. České Budějovice na soutoku Vltavy a Malše mi velmi vyhovují, líbí se mi také, že je tu spousta parků a zeleně. S Lindou jezdíme rekreačně Vltavu i Sázavu,“ říká tanečník.

V divadle se snaží mluvit česky víc než doma, protože jsou tam lidé, kteří anglicky nerozumějí. „Oblékačky, vlásenkářky,“ vypočítává. Česky mluví i s kamarády a kolegy, ale před Lindou se za svoji češtinu ještě pořád trochu stydí. Od loňska chodí do jazykové školy a je odhodlaný se zlepšovat. Češtinu podkládá za stejně obtížnou jako maďarštinu, má prý stejné záludnosti. Po rodném jazyce se mu ale stýskat nemusí, protože Viktorův tatínek odešel nedávno do důchodu a nyní je v Budějovicích častěji než v Maďarsku. „Hlídá nám Emily, protože ač jsem byla poctivá maminka, dlouho jsem kojila a do práce vůbec nespěchala, divadlo mě brzy potřebovalo zpět. A tak se nám dědečkova pomoc velmi hodí, přišla právě včas,“ vysvětluje Linda.

Tříletá dcera má dvojí občanství a vyrůstá v prostředí, kde se mluví třemi jazyky. Maminka si s ní povídá česky, tatínek s dědou maďarsky a pohádky poslouchá v angličtině, aby rozuměla všem. Třeba v divadle, protože angličtina je základním jazykem v mezinárodní taneční company. Emily tento babylon vyřešila po svém – na začátku si vymyslela vlastní řeč, která se nepodobala ničemu. Česky se rozmluvila trochu později, ale vynahradila si to pohybem: miluje hřiště, prolézačky, trampolíny, hopsárium a další radovánky tohoto druhu, takže Linda bez diet snadno shodila 22 kilogramů přibraných v těhotenství a je teď ještě hubenější než předtím. K tomu stíhá studovat marketing a kulturní management na pražské Univerzitě Jana Amose Komenského. Pochází z baletní rodiny spjaté s Tanečním centrem Praha. „Oba moji rodiče za kulturu vždy nesmírně bojovali, poznala jsem díky nim, co je zapotřebí, aby divadlo mohlo fungovat,“ říká.

S rozhodnutím mít dítě neváhala, protože do svých třiceti let si zatancovala všechny hlavní role a užila si dosyta úspěchu i ocenění. „Role jsou prchavé okamžiky momentální slávy, ale dítě a rodina je to nejdůležitější, co má ženu čekat. Žádnou roli bych za to nevyměnila,“ říká. S Viktorem byli nejdřív jen kolegové, a to celé čtyři roky – každý měl jiného partnera. Spolu ale tančili jako sólisté a v dramatických příbězích prožívali velké city. Louskáček, Pták Ohnivák, Carmen nebo Podivuhodný mandarín. Co představení, to silné emoce, někdy láska až za hrob. „Pak nám došlo, že jsme toho na jevišti už prožili spolu tolik, že to chceme zažít i ve skutečnosti. A začali jsme naši lásku romanticky, jako bychom se neznali – za ruku v parku,“ vzpomíná Linda. Jiskra přeskočila v choreografii Petra Zusky Les Bras de Mer, která rozehrává vztah dvou lidí, kteří se tak moc milují, až se nakonec rozejdou. Konec příběhu nechali na jevišti a v realitě ho změnili v happyend.

Žili spolu dva roky, než se rozhodli pro dítě. Třešinkou na dortu byla letošní svatba, na kterou předtím nespěchali. Hlavně kvůli Viktorově rodině, protože má tři bratry a najít pro všechny volný termín a skloubit to s povinnostmi v divadle nebylo snadné. Navíc Linda je romantička a přála si i zasnoubení. „Bratři se mě pořád ptali, kdy bude svatba, ale Linda jim vždycky odpověděla, že jsem ji ještě nepožádal o ruku. Načasoval jsem to na naši dovolenou na Korsice, prstýnek jsem tam pořád nosil v kapse a čekal na vhodnou chvíli. Přišla jednou večer při procházce po pláži, rodiče hlídali Emily, takže to byla romantika, jak má být. A do roka a do dne byla svatba,“ líčí Viktor.

Těší ho, že se v Českých Budějovicích dočkal i málo obvyklé pocty, kdy mu choreograf napsal příběh přímo na tělo. Většinou se totiž tanečníci učí už hotové role. Atilla Egerházi však ve spolupráci s Viktorem vytvořil Kauzu Kafka, za niž byl letos tanečník nominován na celostátní Cenu Thálie. O nominaci se dozvěděl právě v den svých třicátých narozenin. Je to tak náročná role, že mu návrat do běžného života po představení chvíli trvá. „Na to mám Emily, aby mě rozveselila,“ prozrazuje spolehlivou metodu.

Má rád i negativní postavy, například Tybalda v baletu Romeo a Julie nebo Nadporučíka v Carmen. Ostatně Carmen je pro Viktora s Lindou představením, které spolu tančí nejraději. Letos na konci sezony dal Viktor Lindě osm rudých růží symbolizujících osm let s Carmen. Nevadí jim, že toto představení končí tragicky. S Emily každé ráno zaručeně ožijí.