Rumová kaluž a dvojka z chování

Kaplice. Malé městečko v pohraničí. Prožil jsem v něm dvacet kouzelných let, vychodil devítiletku a absolvoval gymnázium.

Nikdy jsem nebyl vzorným žákem, který má od neustálého učení zkažené oči a hruď místo medailí posetou samými jedničkami – výjimečně jednou dvojkou. Mimochodem, z vlastní zkušenosti vím, že právě tihle žáci pak na školních srazech vyprávějí, jací byli rošťáci a co všechno vyváděli. Škoda že u těch jejich „rošťáren“ tenkrát nikdo nebyl.

Já jsem byl vyložený průšvihář. Ale mé skutky nikdy nebyly z rodu zlých a zákeřných – spíše nešťastných. A samozřejmě, byly po zásluze potrestány sníženou známkou z chování. Jeden za všechny.

Byl jsem ve druhém ročníku gymnázia a naše třída se chystala na lyžařský výcvik do Krkonoš. Měl jsem lyže, které pamatovaly ještě dětství krále Šumavy. Náhoda tomu chtěla, že ve škole v té době pracovali lakýrníci a můj tatínek s nimi domluvil, že mi lyže nalakují. Stalo se. Stal se zázrak. Mé lyže byly k nepoznání, postavil jsem si je k posteli a celý večer se kochal jejich novou podobou.

Lakýrníci si zasloužili odměnu. Ráno, než jsem vyrazil do školy, mi pro ně tatínek dal velkou láhev rumu. Uložil jsem si ji na dno tašky a vyrazil. První hodinu jsme měli ruštinu. Profesor Perout začal zkoušet a já se v lavici jako vždy tiše modlil, aby mě nevyvolal, protože z jazyků jsem ovládal jen jeden – ten, co jsem měl v puse. Zkoušení se chýlilo ke konci, když v tom se stalo něco zvláštního. Třídou se začala linout nasládlá vůně alkoholu. Studenti včetně mě byli zmatení a otáčeli se do všech světových stran, aby našli zdroj. Profesor Perout obcházel lavice a studenti na něj museli dýchnout. Nic…V tom někdo vykřikl: „Podívejte na tu kaluž!“ Oči všech přítomných se upřely pod moje nohy, kde se vytvářel malý rumový rybníček. Došlo mi to. „Ježišmarjá, to je můj rum!“ Rychle jsem otevřel tašku a začal z ní vytahovat zbytky rozbité láhve a zároveň si olizovat olepené prsty. Profesor Perout byl v šoku a běhal po třídě jako morče v krabici od bot. Marně jsem mu vysvětloval celou situaci. Další dvojka z chování mě neminula.

V Kaplici na gymnáziu jsem prožil nejkrásnější léta svého života. Měl jsem štěstí na pedagogy i na spolužáky, v čele s mým kolegou v lavici – Petrem Profousem. Když se mi občas zasteskne, prohlížím stará školní alba, ale přiznám se, že křída mi od té doby už tolik nechutná.