Šlechta 2015: hraběnka v montérkách

Rodovým sídlem baronů Hildprandtových je vodní zámek v Blatné, Václav Dlauhoweský získal zpět statky v Němčicích u Volyně, Kraselově a Hodějově. Manželé Jana-Marie a Jaroslav di Battaglia si před šestnácti lety koupili zrestituovaný zámek Jiřího Broumovského v Dubu u Prachatic. Od té doby na přeměně bývalého zemědělského učiliště usilovně pracují. Batagliové pocházejí z benátského šlechtického rodu. Jeho historie sahá do 17. století. Nejpopulárnějšími z rodu byli Blanka a její bratr Christian, zdatný to cyklista. Od roku 2002 má v Bratronicích dokonce pomník s údajem najetých kilometrů během svého života: 935 000 kilometrů. Našlapal na kole tolik, jako by čtyřiadvacetkrát objel zeměkouli po rovníku!

Aristokraté jsou jiní. Přesto často nikdo nepozná, že nákup v obchodě platí baronka, která je u domu zase k nerozeznání od zahradnice. Divoké dvacáté století aristokraty přiblížilo k běžným lidem.

Šlechtici byli pracovití za každé doby a vždy v první řadě stavěli. Po sametové revoluci se pustili spíše do oprav zchátralých zámků, ze kterých komunisté v padesátých a pozdějších let nadělali prasečáky, internáty, učiliště, domovy dětí nebo důchodců v pseudomoderním kachlíčkovém a umakartovém stylu.

„To se netýká jenom nás. Všechny šlechtické rody jsou neustále v činnosti. Ať berete rod Kinských, Černínů, Lobkowiczů. Všichni pracují, protože své majetky dostali v restitucích zdevastované. To není jako v Anglii nebo Francii, kde jsou rodové majetky pět set šest set let v jedněch rukou. V Čechách to bylo dobou socialismu přetrženo a neznám jediný šlechtický rod, který by přišel do hotového. A dostat sídlo zpět do zámeckého stylu, je otázka mnoha let a mnoha peněz,“ popisuje stav baronka Jana-Marie di Battaglia.

Zámek Dub u Prachatic, který před desítkami let sloužil jako zemědělské učiliště, nebyl původním sídlem Battagliů. Zpět ho po návratu z Anglie získal Jiří Broumovský, který zámek před šestnácti lety prodal.

Dubský zámek byl pro baronku láskou na první pohled, i když ve zbídačeném stavu. Rozhodující byl první den, kdy do Dubu přijeli. „Bylo to v srpnu, jako dnes vidím, jak zapadalo slunce a celý zámek dostal růžovou patinu, která skryla opadající omítku. Kouzlo genia loci dotvářela vůně čerstvě pokosené trávy z nedalekých luk a na věži seděli dva čápi. To mě vzalo za srdce jako první láska. V tom tichu a klidu jsem si řekla: Ano, to je domov, a kdybych se tu měla udřít, už se odtud nehnu a zámek je navždy neprodejný. I díky našemu synovi, který je do oprav rovněž zapálený,“ popisuje okamžik před šestnácti lety.

PRÁCE NA CELÝ ŽIVOT

V širém okolí je o Battagliových známo, že zámek je pro ně alfa a omega a že pro jeho vzhled, tak jak podle fotek vypadal v minulosti, dělají všechno. To, že šlechta má k majetku vztah, dokládá setkání barona Jaroslava se starostou Vlachova Březí. „Ptal se, jestli nechci koupit jejich zámek, že by mi ho prodali velice levně. Proto, aby se o něj měl kdo starat. Ale řekl jsem mu, že už mám jeden a že to stačí,“ vypráví.

Předělávat kulturní památku v novogotickém slohu po původním učilišti a internátu s kachlíčkovanými sprchami, s absencí původního inventáře, není nic jednoduchého. Dostat zámek do původní podoby z roku 1860 pomáhají novým majitelům dobové fotografie nebo památkáři. Umakart postupně v interiérech nahrazují obklady z tmavohnědého dřeva, lustry, lovecké trofeje a další „dobové“ doplňky na stěnách jsou víceméně dary od místních lidí. Darem jsou i květiny nebo lekníny v jezírku na nádvoří. Stylovými křesly, stolky a židlemi většinou z restaurátorských dílen se manželé obdarovávají k svátkům, narozeninám a podobným příležitostem.

Dubský zámek je rozlehlý, má sedmadvacet místností. Nepočítaje v to kuchyně, koupelny, schodiště, haly nebo chodby. Počet ložnic je zatím neurčitý, ještě nejsou obyvatelné.

KDYŽ CHYBĚJÍ PENÍZE

Opravy zámku začaly jako u každého domu: střechou. Po čtrnácti letech od koupě. Poté pokračovaly prvním podlažím, v přízemí jsou zatím upravené jen vstupní prostory. Zbytek musejí odborníci zbavit vlhkosti. A to bude velká finanční položka, takže vyšňořit celou budovu je v nedohlednu.

„Mnohdy přijdou turisté a řeknou: To je nějaká stavba, ne? Tak mi přijdeme, až to bude hotové. A já jim odpovídám: Tak to se sem vrátí až vaši prapravnuci,“ popisuje majitelka zámku. Stavební úpravy vyčísluje na 30 milionů. Hlavní překážkou je pro rodinu finanční zázemí. „Náš bývalý rodinný přítel baron Jan Nádherný, který se vrátil z Ameriky a přivezl si i kapitál, nechal během dvou let opravit vrácený zámek v Chotovinách na Táborsku, který byl ve stejném stavu jako Dub,“ uvádí pro představu. Další osud rodinného sídla přestavěného na luxusní hotel je smutný. Po smrti manželů Nádherných se jeho americké dědičce nepodařilo zámek udržet a musela ho prodat.

DĚTSTVÍ V SOCIALISMU

Socialistické dětství české šlechty nebylo romantické. Paní baronka je válečné dítě. Narodila se v třiačtyřicátém roce. „Maminka mě naučila šetřit a pracovat. Všechno jsem musela dělat sama. Pamatuji si, že když jsem skončila školu, řekla: Je prvního července, tady máš kuchyni. A tak jsem se o prázdninách starala o jídlo celé rodině,“ vzpomíná baronka Jana-Marie. Vystudovala vysokou školu a živila se tím, v čem nejméně vyčnívala. Učila. Ruštinu, hudbu, zeměpis, dějepis a němčinu. Baron Jaroslav je strojař s kandidaturou věd v ekonomické oblasti a pracoval v bankovnictví. Nejméně času a nejvíc práce má ale až teď v důchodu.

Mezi rodinné přátele dubských šlechticů patří baroni, hrabata, knížata. A to nejen z České republiky. Z těch nejznámějších například bratr bývalého kandidáta na prezidenta a poslance Karla ze Schwarzenbergu, Bedřich. Návštěvy na Dubu nemívají uvítací ceremonie a nevítá je ani služebnictvo ve špalíru.

„Nevěděla jsem tenkrát, že syn k nám přiveze knížete Bedřicha ze Schwarzenbergu. Byla jsem v plné práci a honem přemýšlela, čím ho pohostit. Rozmrazila jsem vdolky a s mými vlastními povidly ho nakonec potěšily. Řekl, že naposledy je jedl před šedesáti lety na Orlíku,“ vzpomíná baronka na jednu z nečekaných návštěv. Mimo soukromí se česká šlechta schází na svatbách nebo na plesech. Naposledy třeba na plese baltské šlechty v Augsburgu.

ŠLECHTICI Z BYTOVKY

Bydlí všichni šlechtici na zámku? Z daleka ne. Rodový majetek se přece nedělí. „Hraběnka Helga von Trosenek například žije v obyčejném bytě. Hrabě Leopold von Deym ze Stříteže, který je z osmi dětí, si koupil zámek v Dražíči, protože rodový získal jeho bratr,“ vysvětluje baronka z Dubu.

Šlechta má striktně daná pravidla, která jsou sepsaná v kodexu. Přesto už dávno neplatí, že by si šlechtici vybírali své životní partnery jen mezi sobě rovnými.

Manželé Battagliovi oslaví letos zlatou svatbu. Ve skutečnosti jsou spolu o pět a půl roku déle, protože tolik let spolu jen zamilovaně chodili. „Vzal jsem si velice šikovnou a pracovitou ženu, kterou bych nevyměnil za žádnou jinou. A kdybych se měl znovu rozhodovat, vzal bych si ji zas,“ doplňuje zámecký pán.

SRAZY Z UČILIŠTĚ

Majitelé dubského zámku, který se rozkládá v centru městyse, si od začátku našli cestu k místním lidem, pro které se stalo místo kulturním centrem, kam mohou prakticky kdykoli vejít. Nejen že jim některé prostory propůjčují, několikrát ročně pořádají i vernisáže výstav. Zámek se stal i turisticky navštěvovaným místem. „Pravidelně nás chodí kontrolovat například děti, které sem jezdily do učiliště. Jdou rovnou tam, kde bydlely, kde měly postel. I školní srazy pořádají zásadně na zámku a prostor je i pro školní a dětské besídky,“ vypráví baronka. To, že kamsi do nenávratna zmizely drahocenné věci, má pro majitele zámku jednu výhodu. V jeho komnatách není co ukrást.

Jméno rodu Battaglia de Sopramonte e Ponto alto, který pocházel z italských Benátek, mělo v minulém století zvuk i na Strakonicku. Díky baronu Christianu Battagliovi (*1914), prastrýci majitelů zámku v Dubu a nadšenému cyklistovi, kterého potkával každý, kdo se někdy octnul na silnicích okresu nebo za hranicemi země. On a jeho sestra Blanka strávili v Bratronicích krásné dětství, plné pohybu v přírodě i doma na zámku. Otec byl původně hulánem, později se dal na chov kaprů. Matka skládala básně a hovořila šesti jazyky. Byla to doba, kdy baroni jezdili po svém panství na koních.

Po roce 1948 si zámeček a okolní pozemky přivlastnil stát a z barona Christiana udělal zedníka a závozníka. V roce 1990 byl rodině majetek v restituci vrácený. Christian zemřel v roce 1991 a paní baronka Blanka prodala panství v roce 1994 rodině Špalových z Prahy. Od ní ho koupil kníže Jiří Jan Lobkowitz s manželkou a operní pěvkyní Zdenkou Belas.

DUB

První zmínky o Dubu spadají do let 1274. Původně na místě dnešního zámku stávalo tvrziště, později tvrz, hrad a až pak zámek, v průběhu let mnohokrát přestavovaný. Jedním z prvních majitelů byl Jan z Dubu. Později například Markvartové z Hrádku, hrabata Buquyové, Rajští z Dubnic, Zuckerové z Tannfeldu nebo baroni Nádherní.

V roce 1839 Dub přestavěl rytíř Mořic z Hỏnigsteinu do dnešní tudorovské podoby.

V roce 1948 byl zámek zestátněný a přestavěný na internát. Je otevřený celoročně. Za přítomnosti majitelů od devíti do 17 hodin.

Člověk s modrou krví je označením pro aristokraty. Díky jejich bílé kůži jsou údajně více vidět promodralé žíly.