Srdcaři

Života lepší půlka

„Vždycky jsem chtěl něco lidem předvádět a starý časy mi vlezly pod kůži, už když jsem byl kluk,“ říká sběratel veteránských aut Emil Roděj z Hluboké u Borovan na Českobudějovicku.

Pětapadesátiletý upravený muž s činorodýma očima bez váhání nadšeně vypráví o svých předcích. „Můj dědeček měl v Hluboké hospodu s velkým tanečním sálem, kde jsem vyrůstal do deseti let. Ačkoliv jsem tam vlastně zažil přelom šedesátek a sedmdesátek, vnímal jsem dobře, že děda tu dokázal vytvořit prakticky prvorepublikovou atmosféru. Otevřeno bylo 365 dní v roce, sedm dní v týdnu, o nedělích se sedělo, chlapi vyprávěli příběhy zážitky z války, ze svých cest, o tom, jaká měli tenkrát auta, co všechno prožili. A já nadšeně poslouchal, chtěl jsem být jako oni,“ vzpomíná Emil Roděj.

Od dědy a štamgastů dostal jako dárek placatou čepici a fajfku. Když v roce 1975 hospodu převzala Jednota, cítil to jako křivdu. Dlouho do ní nemohl vkročit, ani aby si koupil limonádu. Dědeček, který hrával na harmoniku, byl po čase pozván, aby ve svém bývalém lokále zahrál. To bylo také poprvé a naposledy, kdy se tam objevil.

„Lásku k autům jsem zase zdědil po tátovi, byl dost šikovný a auta uměl opravovat. Dal nám dohromady i moje první auto – koupili jsme si ho s klukama ze vsi za pět set korun dohromady, bylo nám dvanáct let. Touhle Škodou Tudor jsme pak jezdívali přes les na zábavu do Jílovic,“ směje se Roděj. Za několik let se oženil, měl rodinu. V roce 1990 se s bratrem vydal na rok pracovat do Rakouska. Když se vrátili, začali společně podnikat v oboru, v němž právě získali zkušenosti – šlo o speciální zpracování plastických hmot. A dařilo se jim, proto také měl Emil Roděj brzy možnost opatřit si prvního veterána. 

„Máme ho dodneška, byla to Škoda Felicia z roku 1960, jezdíme s ním každoročně veteránské jízdy,“ říká. Vozidel se starším rokem narození začalo i díky pochopení jeho manžely Pavlíny přibývat. Sběratel se zaměřuje především na československou produkci.

„Mou láskou jsou aerovky, kterých bylo ve třicátých letech vyrobeno celkem pět typů, ale v mnoha různých modifikacích. Blížím se pomaličku k tomu, abych měl všechny. Chybějící modely mám vyhlídnuté, jednám s majiteli a věřím, že se k nim nakonec dostanu,“ zmiňuje s tím, že hledání starých aut po stodolách a garážích je snad ještě lepší zábava než s nimi pak jezdit.

Jeho sbírka se časem rozrostla o historické motocykly, kola, motokáry, dětská šlapací autíčka nebo kočárky a hračky. Když se mu před patnácti lety podařilo koupit architektonicky unikátní objekt skladu obilí u železniční trati v Jílovicích, o dva roky později z něj udělal soukromé muzeum veteránů, kde dnes můžete třeba najít i starou cirkusovou maringotku.

„Moc mě baví něco organizovat a mám rád lidi, takže jsem se s rodinou pustil do příprav různých setkání majitelů starých značek, veteránských závodů, vymysleli jsme například závod Cesta kolem (rybníka) Světa. Před pěti lety jsem měl vážný zdravotní problém, který jsem vnímal jako výzvu k tomu, abych poněkud zabrzdil a vrátil se tak trochu sám k sobě. Musel jsem zmírnit pracovní nasazení, mám teď víc času a můžu se věnovat tomu, co mě fakt moc baví, a to je půjčovat staré věci filmařům, být přítomný natáčení, být u toho, když něco vzniká,“ vysvětluje.

Auta nebo dobové rekvizity z jeho muzea si zahrály třeba v Četnických humoreskách, ve filmu Špunti na vodě nebo v Troškových Babovřeskách a Čertovinách. Teď nově i v televizním filmu Past o Jiřině Štěpničkové, kde filmový synek herečky Jiřík jezdí před kamerou ve šlapacím autíčku z Jílovic. Nyní má Emil Roděj před sebou práci na přesunu některých svých exponátů do prostor kláštera v Borovanech, s městem se už dohodl a těší se na to.

„Má babička říkala, že každý člověk má půl života špatný a půl dobrý. Myslím, že jsem se naučil naplno vnímat, že jsem pořád v té lepší půlce,“ usmívá se milovník starých časů.

Vrátit krajině paměť

Michaela Vlčková přednáší na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích liturgiku – nauku o obřadech a symbolech. Pochází z Tachova, ale svůj dosavadní osud spojila s Novohradskými horami.

„Dědeček po válce koupil chalupu na Dobré Vodě u Nových Hradů a já jsem sem jezdila každé prázdniny. Byla to pro mne pohádková země, i když jsme měli tenkrát za zády pohraničníky. Všechno bylo opuštěné, zarostlé, zažívala jsem tu ohromnou volnost. Hodně jsme chodili pěšky, do kostela, do Horní Stropnice, často jsem se vydávala i sama na delší výpravy. Časem jsem si začala uvědomovat osud a historické souvislosti kraje,“ vysvětluje. Po skončení války zde totiž musela v relativně krátké době opustit své domy i celé vesnice zhruba tisícovka německy mluvících lidí. Tíha a smutek narychlo opuštěných domovů zde zůstávají zřejmé i dnes. 

„Nerada mluvím o nějakých energiích, ale dá se říci, že některé zaniklé vesnice působí stísněným dojmem, jiné jsou naopak příjemné. Začala jsem sem vodit lidi, mým cílem je přiblížit jim to, co jsem zjistila, a naučit je místo vnímat. Zaměřujeme se především na drobné sakrální památky, hledáme staré kapličky, boží muka, kříže. Tyto symboly vždy vybízely k modlitbě, k upevnění víry, k něčemu, co nás přesahuje. Zaslouží si naši pozornost i dnes, když nejsme tolik napojeni na křesťanskou tradici,“ doplnila.

Michaela Vlčková má v Novohradských horách své zázemí, bydlí zde v maringotce, kam jezdí i se svými dětmi, píše knihy, básně, fotografuje, mluví s rodáky a snaží se svými projekty vrátit zapomenutým lokalitám paměť. Na otázku, kde ona sama pobývá nejraději, odpoví, že na Mýtinách, což je český název vesnice Kropfschlag. Vesnici, kde bydlely zhruba čtyři stovky obyvatel v šedesáti domech, připomíná dnes jen návesní kaple, která je díky dobrým lidem z větší části opravena.

„Je to bílý čistý prázdný prostor, stále otevřený, který v sobě zahrnuje bolest i naději. Pracujeme také na obnově nedaleké kapličky, z níž zůstaly jen základy. Rádi bychom ji pak zasvětili svatému Rochovi, patronu uzdravení nemocných při epidemiích,“ přibližuje své záměry paní Vlčková.

V době přípravy tohoto článku připravuje se svým kurzem instalaci nového obrazu do božích muk v zaniklé obci Jedlice. Namaloval jej malíř Jiří Honiss tradiční technikou podmalby. Motiv vychází z milostného obrazu Panny Marie Záblatské, který byl uctíván v Nových Hradech. „Kdybych si mohla něco přát, bylo by to mít možnost přispět k navracení paměti krajiny a k obnovení její důstojnosti,“ uzavírá Michaela Vlčková.

Vždycky jsem dojatý

Srdce plné sportovního nadšení by ve výčtu našich příběhů nemělo chybět. Dvaašedesátiletý Pavel Mleziva, původním povoláním železničář-traťmistr, je rozhodně jeho majitelem. Před dvěma lety odešel do předčasného důchodu, aby se mohl plně věnovat tomu, co ho baví a těší. Trénuje totiž ve Vyšším Brodě s obdivuhodným nasazením i úspěchy děti ve stolním tenise. V současné době také vede s kolegy Krajské centrum talentované mládeže Jihočeského kraje.

Od svých čtyřiadvaceti let trénoval fotbal a vzpomíná, že mu kdysi imponoval jeden trenér mládeže, dodnes ho má tak trochu pod kůží. Fotbal ho pak provázel i v Loučovicích, kam se podruhé oženil. Jenže fotbal nemohl kvůli zaměstnání dělat, jezdil pozdě z práce. A protože taky hrál stolní tenis a okolo něj byly děti, ujal se toho. V Loučovicích ale nenašel pochopení.

„Před osmi lety jsme se domluvili ve Vyšším Brodě s ředitelem školy a založili jsme sportovní klub, který se jmenuje Kroužek stolního tenisu Základní školy Vyšší Brod. Své potomky jsem v kroužku neměl, ti byli zaměřeni spíš na kopanou nebo měli jiné zájmy, ale byla tam dívka, která bydlela přímo u nás v domě. S jejím tátou jsme do prádelny postavili pingpongový stůl a ona začala pilně trénovat, až to dotáhla do čtvrtfinále mistrovství České republiky mladších žákyň. A na tomto úspěchu jsme tak trochu postavili naši prezentaci, protože jen poctivým tréninkem nikoho neoslníte. Musíte téhle myšlence naklonit rodiče, představitele města, potřebujete peníze. Začal jsem psát o úspěších našich sportovců do Vyšebrodského zpravodaje, všem se to líbilo. A mně se začaly nabalovat talentované děti,“ popisuje trenér.

Nadané tak, že dnes už mají pro Vyšší Brod tři tituly Mistrů České republiky, momentálně „jeho“ dívky hrají první ligu žen – té nejstarší je teď osmnáct let, nejmladší čtrnáct. Děvčata porážejí reprezentační týmy Rakouska, Slovenska, Dánska, Lucemburska, Lotyšska. A nejen hráčky ženského pohlaví jsou úspěšné, Pavel Mleziva má ve svém týmu i šikovné kluky – například se věnoval hráči v Havířově, který také soutěží v první lize, dva jeho chlapci se dobře uplatnili v Kaplici, perou se nyní o postup do třetí ligy.

„Když vyšebrodští sportovci nastupují nebo se hraje hymna, jsem pokaždé naměkko, vždycky jsem dojatý. Ve sportu ale neexistují limity, proto teď aktuálně přemýšlíme o tom, jak hrát extraligu. Velkorysé podmínky i prima hráče máme, problém je v tom, že hledáme realizační tým. Profesionální ping-pong už nemůžete dělat jen s nadšenci, i když jsou skvělí. Potřebujeme někoho, kdo by se k nám připojil. Měl by to být duší sportovec a naše prostředí znát,“ říká.

Pavel Mleziva s úsměvem podotýká, že kdyby mu někdo před třiceti lety řekl, že je srdcař, urazí se, protože ve fotbalovém žargonu to znamená neumět hrát, ale dávat tomu všechno. Pro něj osobně toto rčení aktuálně platí jen z půlky. Úspěchy jeho svěřenců dokládají, že stolnímu tenisu skutečně dává všechno, ale také ho bezpochyby umí.

Já jsem to tátovi slíbil

Přivítal nás v plné práci v montérkách a s nezbytnou cigaretou u úst uprostřed rozestavěného rytířského sálu. Ze všeho nejdříve se chtěl ujistit, že článek o něm a o tvrzi bude pravdivý. Přikývla jsem s tím, že nemám nejmenší důvod uvádět nic zkresleného. Domluvili jsme se na hodinku povídání, z něhož se nakonec vyklubaly více než tři hodiny plné proudu informací o stavbě, životních zážitků i zamýšlení nad otázkami života a vesmíru, jejichž zodpovězení by nám zřejmě zabralo další dny a týdny. Dvaašedesátiletý Zdeněk Švejda se svou manželkou Věrou a synem Josefem vlastními silami opravují architektonicky i historicky unikátní tvrz z 12. století v Drslavicích u Husince na Prachaticku. Zdeněk s Věrou začali před 25 lety a dostali se už skutečně daleko, přesto je neuvěřitelné množství náročné práce ještě čeká.

„Když Schwarzenbergové jako poslední šlechtičtí majitelé z tvrze udělali sýpky, postupně ji pak po částech rozprodali chudině. Můj pradědeček kus tohoto místa vlastnil už v roce 1900. V roce 1931 nejstarší a největší část tvrze koupili moji prarodiče, zřídili si tady taneční sál a šenkovnu, za dva roky se tu narodil můj táta Josef. O čtrnáct let později děda s babičkou hostinec a hospodářské objekty prodali, ale tu nejstarší část tvrze si ponechali. Když tady pak po roce 1948 vlastně neoprávněně hospodařil stát, stačil za čtyřicet let zničit to, co tu vydrželo devět století,“ přibližuje rodinnou historii Zdeněk Švejda. Celému vyprávění však dominují především vzpomínky na jeho otce Josefa, bývalého elitního stíhacího pilota a akrobata.

„Víte, já jsem jako kluk byl hroznej raubíř, zlobil jsem a neměl jsem rád školu, úkoly jsem si dělal na stromě nebo je psal na záchodovém prkýnku. Nevím, proč – nebavilo mě to. Nadělal jsem našim dost starostí, ale táta nade mnou nikdy hůl nezlomil. Vyučil jsem se zámečníkem, ale vždycky jsem chtěl lítat jako on. Jednoduché to při mém vztahu k učení nebylo, ale nakonec se ze mě fakt stal kapitán stíhacího letectva, vystudoval jsem pilotku v Košicích a u stíhačů byl osm let. Po revoluci jsem odešel, nesmířil jsem se s tím, jak se začaly převlíkat kabáty.“

Začali se ženou podnikat. V dědickém řízení se ukázalo, že jako rodina ještě část tvrze vlastní. „V té době táta vážně onemocněl. Drslavice byla ruina, na kterou už byl vypsán demoliční výměr. Při jedné z návštěv jsme spolu stáli na nádvoří a táta najednou povídá – já odcházím, tvrz odchází. Tenkrát v roce 1994 jsem mu slíbil, že nedopustím, aby místo, kde se narodil, bylo srovnáno se zemí,“ vypráví.

Dodnes své slovo drží. Opravuje vše vlastníma rukama, dře celé dny a říká, že neustále naráží na stavební vzkazy předků, kteří mu zde zanechali vodítka, jak dál pokračovat. Začínali se ženou tak, že jeden rok objekt jen vyklízeli, provizorně bydleli, třináct let si chodili pro vodu a stejnou dobu vynášeli záchod. Přes úvodní neshody s památkáři si Zdeněk Švejda nyní spolupráci s nimi pochvaluje. Rekonstrukce jede dál, rodina už zde prostavěla valnou část svých financí. Tvrz má novou unikátní fasádu, opravený šenk, rytířský sál má ohromný krb. Mohli bychom ve výčtu dokončených úkolů dlouho pokračovat: „Chtěl bych toho stihnout co nejvíc, abych tu synovi zanechal zkušenosti a zvládl uplatnit to, co jsem se naučil. Já sám jen toužím po malé prvorepublikové chatce s holubníkem a výhledem do kraje za tvrzí. Ale dost řečí, jde se do práce.“

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V LETNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Letní číslo časopisu Barbar v prodeji mj. na alza.cz

Předplatné můžete zakoupit na send.cz