Srdcaři (nejen) od volantů

Miloslav Madarasz

Devětačtyřicetiletý Madarasz z Vodňan, vedoucí provozu autobusové opravny, spojil svůj profesní a do jisté míry i osobní život s budějovickým dopravním podnikem už v roce 1988, když sem nastoupil těsně po vyučení jako elektromechanik.

„Časem se moje práce rozrostla, MHD se měnila, rozšiřovala se po městě, modernizovala a já jsem se díky svému kamarádovi Standovi Bartošovi dostal k mechanikům, kteří zodpovídají za to, aby vozy byly v pořádku po všech stránkách. Čistý, bezpečný a vlastně i pěkný autobus na lince v sobě skrývá společnou práci karosářů, zaměstnanců lakovny, auto- a elektromechaniků i uklízečů. Pro představu: v běžný pracovní den vypravíme do města 55 autobusů, v prázdninovém provozu je jich méně, asi 32. Ručíme za ně, protože je nám jasné, že až bude vůz ve městě plný lidí, je každá závada nebezpečnou komplikací,“ popisuje Miloslav Madarasz, který svoji energii věnuje nejen současnému vozovému parku podniku, ale i vozům, jež už mají svá nejlepší léta za sebou a v provozu už dosloužily.  

„Společně s klukama z dílny jsme opravili historický autobus Škoda 706 RTO Mex z roku 1970, výrobcem byla Karosa Vysoké Mýto. Byla to zhruba pětiletá práce a mohu říci, že všichni, kteří se na ní podíleli, jsou opravdoví srdcaři. Sháněli jsme náhradní díly, makali a nakonec jsme i díky pochopení vedení podniku autobus opravdu vyšperkovali do plně pojízdného a nádherného stavu. Garážujeme ho v kryté hale přímo v našem areálu. Mám z něj fakt radost. Poprvé jsme s ním vyrazili na stoleté výročí založení Dopravního podniku České Budějovice v roce 2009,“ vypráví.

Půlstoletí starý autobus, jehož sourozenci jezdili v mnoha československých městech, starší lidé ještě dobře pamatují ze svých cest do zaměstnání nebo do škol, proto jej podnik často zařazuje do svých akcí pro veřejnost.

„Jako šoféři s ním jezdíme dva, oblečeni v dobové uniformě, s čepicí. Na většinu jízd máme své jízdenky, je to dovedené do detailu. Když v něm vezu lidi, vím, že je to pro ně zážitek, tohle mě baví. Často vozíme babičky a dědečky z domovů seniorů, jedeme takovou vyzkoušenou okružní jízdu do Hrdějovic, na Hosín, na Hlubokou, a přes Zavadilku je pak odvezeme zpátky. A oni díky veteránovi vzpomínají na své mládí. Jízda naším autobusem může být třeba i výhrou v tombole městského plesu nebo zajímavou reklamní akcí. Také si nás najímají novomanželé pro svatební jízdu, fotografování. Jsou to většinou nádherné snímky,“ doplnil Miloslav Madarasz.

Tento činorodý a aktivní muž tíhne k automobilismu i ve svém soukromém životě. Jezdí v setinových závodech veteránů s populární Škodou 1000 MB i s automobilem VAZ 2107 „Žigul“, vozem kamarádova otce. Nedávno si dokonce pořídil vlastní autobus – vyřazenou Karosu B732. Jde o typ autobusu, s nímž vlastně v podniku před mnoha lety začínal.

„Máme tady i motorkářskou skupinu, složenou převážně z našich zaměstnanců. Poprvé jsme společně vyjeli před sedmi lety, letošní osmou jízdu nás už absolvovalo třicet! Říkáme si MOTOdp, máme svá trička v nové barvě pro každý rok, logo, samolepky. Je to vždycky fajn zábava,“ říká.

Pro českobudějovický dopravní podnik představuje Miloslav Madarasz, kterému všichni říkají Mílo, člověka, který zde prožil období zásadního rozvoje firmy. Šéf mechaniků má samozřejmě k provozu podniku i výhrady, ale podle svých slov je spokojený s tím, kam se vývoj městské hromadné dopravy v jihočeské metropoli ubírá.

„Zkuste si představit, jak to tu vypadalo dřív. Autobusy parkovaly po celé Novohradské ulici, řidiči neměli zázemí. Vidím, jak obrovsky postoupila technika. A já byl u toho a stále napjatě čekám, co bude dál. Fascinuje mě ten posun a vývoj. A taky dělám všechno pro to, abych, až budu v důchodu a pojedu okolo, byl hrdej na to, že jsem tu pracoval.“

Petr Slamka

O deset let starší řidič, táborský rodák Petr Slamka nastoupil do podniku na sklonku devadesátých let. Původně pracoval jako vedoucí dopravy v potravinářské firmě. Měl řidičský průkaz na autobus, vozil zaměstnance, jezdil o víkendech se zájezdy. Za jeho zády seděly v autobuse i volejbalistky z českobudějovické pedagogické fakulty, když s ním cestovaly na své četné zápasy.

„Chytlo mě to drápkem, jak se říká. Zjistil jsem, že mě fakt moc baví vozit lidi, naplňuje mě to. Díky tomu, že jsem bydlel v domě s jedním s manažerů dopravního podniku, nakonec jsem se sem dostal a nyní jezdím už dvaadvacet let s trolejbusem,“ začíná Petr Slamka vyprávění o sobě. Upřímně mluví o tom, že svou profesi považuje za poslání, za smysluplnou službu cestujícím.

„Víte, já mám svou práci opravdu rád. Ráno svezu lidi do zaměstnání, pak děti do školy, dopoledne většinou starší lidi na Pražskou na hřbitov. Vnímám, že dělám něco pozitivního, že lidem ulehčuju život,“ přiznává. Nenápadný Petr Slamka působí velmi klidně, což je u řidiče tak velkého kolosu, jakým je dvacetimetrový a 26 tun vážící trolejbus, obrovská výhoda.

Snaží se lidi číst, dělá to denně. Předvídá třeba, že nervózní paní, která právě nastoupila, asi bude chtít jízdenku. A neví, jak to chodí. Tak jí lístek podá dřív, než sama vyřkne, že ho potřebuje. Cestující jsou pak příjemně překvapeni, poděkují za fajn jízdu, za radu.

„Provoz ve městě je dnes skutečně velice náročný na pozornost a koncentraci, proto se plně soustředím na sebe a nenechám se ani zlými posunky řidičů nebo křikem vyvést z míry. Protože tohle funguje dost nebezpečně – já se například na jedné křižovatce rozčílím a tuhle negativitu si pak vezu s sebou na další místa na lince. Ztratím pak soustředění, a člověk, kvůli němuž jsem se rozhodil, je už dávno pryč,“ prozrazuje svou taktiku Petr Slamka.

Vypráví také, jak složité je vlastně trolejbus řídit. „Aniž bych se chtěl nějak vyvyšovat, říkám, že je to taková vyšší dívčí. Považte – musíte sledovat normální dopravní značení pro auta, světelné křižovatky, ale i signalizaci přímo pro nás trolejbusy. A pak troleje – před jízdou si my řidiči musíme naprogramovat trasu a tu pak bezpodmínečně dodržet. Troleje vás sice vedou, ale když odbočíte chybně, nelze to jednoduše napravit.“

A dává příklad: „Včera jsem celou směnu jezdil devítkou, dnes pojedu dvojkou. Na mnohých místech v Budějcích budu stát na stejném místě jako včera, ale dneska musím odbočit jinam. K tomu všemu připočtěte starost o cestující a dnešní hustý provoz, v němž lidé za volantem i chodci často chybují nebo nerespektují ani základní věci. Jsem stále ve střehu,“ popisuje s úsměvem řidič.

Petr Slamka také zaučuje nové uchazeče o zaměstnání v podniku. Někteří nemají ani nejmenší zkušenosti s přepravou lidí, musí je uvést do situace tak, aby si věřili a dokázali převzít za cestující i vůz odpovědnost. Aby se nenechali od lidí urazit, aby si ohlídali vše důležité a aby si uměli poradit. Ale především, aby nepříjemným věcem dokázali předcházet, aby předvídali.

Psychicky náročné zaměstnání Petr Slamka kompenzuje klidem v rodinném zázemí. „Mám bezvadnou paní – moji Milušku. Máme zahrádku, slepice. Největší radost nám dělají vnoučátka. Moc rádi s nimi trávíme volný čas, jsou skvělá. Relaxuju i při jízdě na kole,“ říká na závěr.

Zdeněk Tůma

I osmačtyřicetiletý Zdeněk Tůma pracuje v Dopravním podniku České Budějovice přes dvacet let. Vyučil se mechanikem zemědělských strojů, v roce 1999 sem nastoupil jako mechanik pneuservisu. 

„Musím denně zkontrolovat, že všechny pneumatiky na vozech jsou v pořádku. A být pečlivý, protože nechci nechat kolegy řidiče ve štychu. Práce je dost. Takový dlouhý autobus – harmonika – má deset kol, ten krátký šest. Ale neměnil bych, jsem tady spokojenej. Nejvíc mě těší, že tu mám možnost poznat něco nového, třeba teď budu mít školení a zkoušky, díky nimž budu moci montovat klimatizace,“ uvádí.

I on často usedá za volant, tentokrát autobusu. „Občas pomáhám tam, kde chybějí řidiči, užívám si jízdu na dlouhých linkách po celém městě, jihočeskou metropoli považuju za svůj krásný domov. Mám rád třeba linku jedenáct ze Starých Hodějovic až na Pražské předměstí. Jasně že provoz je pořádný, proto nesmím vypadnout z pozornosti a musím přemýšlet dopředu. Třeba počítat s tím, že když prudce zabrzdím, lidé se mohou v autobuse zranit. Takže problematická situace na silnici se nemůže nechat dojít až do krajnosti,“ říká.  

Zdeněk Tůma ve volném čase jezdí na kole a podle svých slov je pohodář. S partou z práce si občas zajde na pivo, jedou na chatu.

„Nepotřebuju toho moc, jsem šťastnej tam, kde jsem. Podnik se o nás stará. Když se třeba na jaře objevil koronavirus, líbilo se mi, že se vedení snažilo řidiče chránit. Zmenšil se provoz, zamezilo se lidem vstupu do prostoru kabiny šoféra. Roušky nás samozřejmě stejně jako ostatní lidi omezovaly, vadily při dlouhých směnách hlavně starším řidičům, ale chápal jsem, že to tak musí být,“ ukončil Zděnek Tůma. 

... CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V PODZIMNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Podzimní číslo časopisu Barbar v prodeji na alza.cz!

Předplatné můžete zakoupit na send.cz