Ulovil Zitu Kabátovou i Krakonoše

Nasbíral jste 2700 podpisů. Když uvážím, že rychle se podepsat trvá přibližně vteřinu, vychází mi, že vám slavné osobnosti věnovaly 45 minut. Stojí ta námaha za to?

Určitě ano. Představte si, že na jeden podpis jsem čekal celých čtyřicet let.

To je dvakrát tak dlouho, než čekala Penelopé na svého Odyssea. Kdo byl onou výjimečnou osobností?

Libuška Šafránková…

V tom případě vás plně chápu. Vyprávějte.

Stalo se to v roce 1972, bylo mi třináct let. Sbíral jsem jako většina kluků v tom věku všechno možné a sem tam jsem si nechal podepsat do notýsku zajímavé lidi z okolí. A jednou takhle přijedeme s rodiči k babičce do Bečic, zaparkujeme na návsi, vystoupíme z auta a vidíme, jak seshora od kapličky jde dívka. Její krása mě upoutala a hned jsem ji poznal.

Nezapomenutelná filmová Popelka.

Popelku hrála o rok později. Ale v roce 1972 už byla slavná díky televiznímu filmu Babička, kde ztvárnila Barunku. Všichni si ji zamilovali a od té doby jí s láskou říkají Libuška. Napadlo mě, že si ji nechám podepsat, ale neměl jsem notýsek. Vylovili jsme nějaký papírek a tužku, já k dívce přiběhl a poprosil ji o podpis. Věnovala mi úsměv a podepsala se.

Od té doby se datuje vaše zaujetí?

Tenhle zážitek byla náhodná událost, která mě zastihla nepřipraveného. Ale dala mi motivaci, abych se do sbírání pustil, i když jsem poměrně dost stydlivý. První podpis slavné osobnosti jsem cíleně získal 16. července 1972. To jsem byl na prázdninách u tety v Liberci a nemohl jsem si nechat ujít známé výstavní trhy. Ty hadry a kečupy, co tam vystavovali, mě nezajímaly, já se těšil na hudební vystoupení. Každý den se ve velkém amfiteátru konala estráda od 14 hodin. Přišel jsem, když zpíval Jiří Štědroň – pěvecká hvězda té doby.

A že si pamatujete přesné datum?

Protože je napsané na fotce, kterou mi podepsal. Jeho snímky se prodávaly ve stánku poblíž. Po koncertu organizátoři vyhlásili autogramiádu, Jiří Štědroň zasedl ke stolečku do stánku a já si trpělivě vystál frontu. Na konci podepisovací akce se ke zpěvákovi nahrnul houf holek a natahovaly k němu ruce, aby se jim na ně podepsal. Já bych se sám něčeho takového neodvážil, ale toužil jsem po tom. Připletl jsem se mezi holky a můj ostych se rozpustil v kolektivu dětí. Najednou jsem měl na předloktí napsáno „Jiří Štědroň“. Podpis jsem pak pořád obtahoval, aby mi na kůži vydržel až do začátku školního roku. Spolužáci zírali. 

Odbočili jsme od paní Šafránkové. Proč jste na podpis čekal čtyřicet let? Měl jste na papírku její autogram z doby před Popelkou, to je rarita.

Ale nemá tu správnou sběratelskou kulturu. Pečlivý sběratel průběžně vylepšuje úlovky. Mým cílem je podpis na lícní straně fotografie osobnosti. Ta fotka musí být co nejhezčí nebo nejvýmluvnější. Ideální je, když mi ji dotyčný podepíše osobně tváří v tvář. Vedle zážitku z takového setkání máte i jistotu, že podpis je pravý. Takhle systematicky to ale dělám až od devadesátých let. Nejezdím na filmové festivaly, ty mě odrazují svojí povrchností, a nikdy slavné osobnosti neobtěžuji. Neodvážil bych se zaťukat na dveře herecké šatny, nebo dokonce zazvonit u dveří bytu. Prostě před umělcovým vystoupením nebo po něm postávám někde poblíž, kde je to dovoleno, a čekám na tu chvíli, kdy půjde okolo. Pak poprosím o podpis. Zdvořilost se mi vždycky vyplatila. Nikdo mě neodmítl slovy: Vám ne! Pokud má slavný člověk trošku času a hlavně klidu, podepíše se mi, a když spěchá, omluví se a já čekám na další příležitost i desítky let.

Libuše Šafránková se vám v Bečicích podepsala v roce 1972, plus čtyřicet rovná se 2012.

To se Táboře v Divadle Oskara Nedbala točily scény do filmu Donšajni. Paní Šafránková hrála jednu z hlavních rolí. Čekal jsem v chodbě, v ruce její fotku a popisovač na cédéčka, protože ten je na podepisování fotografií nejlepší. Najednou se objevila paní Šafránková a ochotně se mi podepsala. Já jen špitl: „Na tuhle chvíli jsem čekal čtyřicet let.“ Podivila se, že to snad ani není možné, jak dlouho vydržím čekat. Vyprávěl jsem jí, jak jsem ji kdysi potkal, a ona se zasmála: „Jé, to už si nepamatuju.“ Takže mi zůstane navždy záhadou, proč se objevila právě v Bečicích u kapličky.

To je tak hezky dojemné, že by to chtělo vyvážit nějakou rozpustilou příhodou.

Taková se stala při živém vysílání talkshow Tobogán. Bylo to ještě v době, kdy se Tobogány konaly v pražském Divadle U hasičů. Po skončení relace dávali pozvaní hosté autogramy, hodně jsem jich tam získal. A hlavně mám moc rád moderátora Aleše Cibulku.

S ním jsem před lety dělal korespondenčně rozhovor a on i do těch písemných odpovědí dokázal vložit svoji vtipnou, elegantní nonšalanci.

Když v Táboře natáčel pořad Radiodárek, já mu podal ruku a řekl jsem stejným stylem, jakým on vítá hosty: „Tak vás, Aleši, vítám na domácí půdě tentokrát já.“ Reagoval přesně, jak jste popsal. A teď si představte, co se tomuhle hodnému člověku stalo v Tobogánu. Bylo to poté, co ho šéfové stanice Český rozhlas 2 – Praha odvolali z pořadu Host do domu. Během jeho moderování totiž řekla Yvonne Přenosilová, že Paroubek si trošku hraje na Mussoliniho. Taková věc tenkrát stačila, aby potrestali moderátora.

Pokud si vzpomínám, oni mu povolili uvádět jen zábavné pořady.

Což je právě Tobogán. Jednou byl pozvaným hostem spisovatel Arnošt Lustig. Já na něj měl připravenou fotku a Aleš měl připravené téma stará Praha. Rozsvítilo se červené světlo, začal přímý rozhlasový přenos, ale host nikde. Aleš Cibulka si dokázal poradit a po dvaceti minutách se objevil pan Lustig. Přisedl si k Alešovi, ten ho hned uvedl slovy: „Vítáme tady pana Lustiga,“ a snažil se hovor zaměřit na to, jak se žilo v Libni za spisovatelova dětství. Pan Lustig prohlásil: „Na Libeň se vybodni. Teď ti řeknu vtip, můžu?“ Noblesní Aleš samozřejmě svolil a spisovatel začal vyprávět vtip – ale tak sprostej… No a na závěr spisovatel povídá: „Hele, mladej, já ti řeknu eště jeden.“ Aleš si jen povzdechl: „Já už hůř dopadnout, pane Lustigu, nemůžu.“ A pan Lustig řekl vtip o Židech a taky sprostej. Po skončení relace mrknul na Aleše: „Mladej, a ne abys tam dal ty vtipy. To vystřihni.“ „No, pane Lustigu, pozdě, to byl přímý přenos…“ Aleš Cibulka sice zažil horké chvíle, ale tentokrát z toho žádný postih neměl. Pan Lustig si po vysílání sedl ke stolečku a začal podepisovat.

Já myslel, že vy vždycky jen čekáte, až osobnost projde, a nejezdíte na podepisovací akce.

Já nejezdím na festivaly, ale některých organizovaných autogramiád se účastním. Například režisérů by se člověk u divadla nedočkal. Nesbírám jen podpisy umělců, ale taky třeba sportovců a vůbec lidí, kteří jsou slavní tím, že něco dokázali. S výjimkou politiků. Protože se za ně stydím.

Zmíněný stud je něco docela jiného než váš ostych. Už jste se ho po těch letech zbavil?

Mám ho pořád. Dá se zmírnit tím, že ho rozpustím mezi lidi, jako tenkrát při autogramiádě s Jiřím Štědroněm. V tomhle směru to mám dobré, protože na lovy autogramů se mnou chodí můj kamarád a sběratel v jedné osobně František Süsenbek z Tábora. Z hlediska oslovování osobností bych řekl, že je o něco větší střelec než já, a tak se dobře doplňujeme.

Jak jste se dali dohromady?

Díky pořadu České televize Výzva.  V jeho dílech vždycky soutěžila dvě města, mezi kterými je odnepaměti rivalita. Druhý díl z 30. června 2007 měl podtitul České Budějovice kontra Tábor. Odehrával se v Táboře na Žižkově náměstí. V novinách pak vyšla fotka z akce a bylo na ní také vidět, jak si nechávám podepsat Lucii Vondráčkovou. Františkovi jsem byl povědomý. Prohlížel webové stránky sběratelů z okolí, až mě objevil – já na nich mám svoji fotku. Napsal e-mail, zatelefonoval, začali jsme se setkávat a brzy jsme zjistili, že si nadstandardně rozumíme. Na lovy chodíme spolu.

Kdyby už Jaromír Tomeček nedal své knize název Lovy beze zbraní, vaše dvojice by se tak mohla jmenovat. Jaký největší úlovek se vám společně podařil?

Autogram osobně od Zity Kabátové. A půlhodina strávená v její společnosti.

Z hlediska československé kinematografie jste zamířili vysoko. To byla iniciativa střelce Františka, viďte? 

Ne, tentokrát jsem já byl tím odvážným. Ale jen díky Aleši Cibulkovi. Setkal jsem se s ním na Dni otevřených dveří České televize a vyprávěl mi, jak v Tobogánu vedl rozhovor se Zitou Kabátovou. Byla v té době poslední žijící herečkou prvorepublikových filmů. Zeptal jsem se: „Aleši, heleďte, jak je těžký se k paní Kabátový dostat?“ „To je strašně jednoduchý. Leží v Motole na eldéence, tak si tam zavolejte a objednejte se u ní. Ale nekupujte žádnou kytku. Přineste jí flašku griotky, tu má radši.“ Zavolal jsem do nemocnice, sestřička se došla zeptat a sdělila, že paní Kabátová vzkazuje, abych přišel. I s kolegou.

Co na to František?

Nevěděl to, dal jsem mu tohle setkání jako dárek. Jeli jsme společně s našimi ženami na Tobogán do Prahy, potom jsme manželky nechali, aby si samy prošly obchody, a já řekl: „Fando, mám pro tebe takový překvapení.“ Povídá: „Ty hele, já tuším který, ale netroufnu si to snad ani vyslovit.“ A já: „Jedem do Motola. Fotky mám pro oba.“

Jak to probíhá, když člověka přijímá taková legenda?

Sestřička nás ohlásila a vzápětí řekla, že paní Kabátová prosí, abychom chvilku počkali, protože by se ráda upravila. A pak přišla ta chvíle, směli jsme vstoupit. Zita Kabátová ležela na lůžku, její věk už se blížil ke stovce, ale žádná stařenka to nebyla. Viděli jsme skutečnou prvorepublikovou dámu. Naproti lůžku hrála televize. Zrovna dávali film Přednosta stanice s Vlastou Burianem, jejím hereckým kolegou. A víc si nepamatuju. Ta půlhodina s paní Zitou byl tak silný zážitek, že mi to současně mazalo paměť. Mám jen pár střípků.

Tak nám je řekněte, prosím.

Po chvíli konverzace ukázal František na obrazovku a řekl: „Paní Kabátová, jaký byl ten pan Burian?“ A ona: „Tak pánové, přišli jste kvůli mně, nebo kvůli panu Burianovi? Jsem starší dáma a bývám brzy unavena.“ Začala vyprávět o svém životě, ale nevím, co říkala. Občas nás při tom oslovovala „mládenci“. Mimochodem, mně v té době bylo něco přes padesát a Fanda už byl v důchodu. Pak se odmlčela a požádala, ať taky něco říkáme my. Když poznala, že nejsme schopni slova, začala krásným hereckým hlasem vyprávět, jak se ráda dívá z okna do kopců a miluje bouřku. Vzpomínám si na větu: „Já, když tady ležím v té posteli a teď když začne bouřka, blýská se a bijí hromy, to je jedno veliké divadlo.“

Ona vlastně sehrála představení jen pro vás.

Po půlhodině naznačila, že je unavená. Poprosili jsme ji, jestli by nám podepsala fotografie. „S tím jsem počítala, pánové.“ Podala mi ruku a podivila se: „Mladý muži, vy se celý chvějete.“ Řekl jsem: „Vy se mi divíte, paní Kabátová?“ To je všechno, co vím. Jo, ještě jedna věc – láhev griotky jí udělala radost.

Náš rozhovor bychom mohli ukončit jiným silným zážitkem, na který si naopak pamatujete dobře.

Ten se přihodil, když jsem jen jednou jedinkrát za celou svou sběratelskou éru zazvonil bez ohlášení u dveří slavné osobnosti. Doprovod mi tenkrát dělala moje manželka Lída. Byli jsme v Liberci a zdejší kamarád Jiří Berger mi nabídl: „Chceš podpis od Františka Peterky? Vím, kde bydlí.“ Připravil jsem fotografie, pak jsme s Lídou zazvonili. Otevřou se dveře, v nich stojí herec František Peterka a opírá se o francouzské hole. Já chrlím omluvy, že jdeme bez ohlášení, jen bych prosil o podpis. Bylo 11 hodin a pan Peterka povídá: „Nemohli byste přijít odpoledne? Třeba v jednu?“

To zní, jako by si přál, abyste ho navštívili a mohl se připravit.

Bylo to tak. V jednu hodinu nás přivítal a jednal s námi, jako bychom se znali. Posadil se na válendu a vytáhl fotografie a časopisy. Ukázal na článek v bulvárním plátku s titulkem: Peterka s Janžurkou v posteli. „Ona mě tu byla jen navštívit, sedla si ke mně na válendu a pak někdo zazvonil. Paní, co mi pomáhá, otevřela, nějakej člověk nás vyfotil, a tohle vyšlo,“ říkal smutně. Začal vyprávěl o svém životě a jak ho mrzí, že se nestal profesionálním sportovcem. Ty vzpomínky jsou obecně známé, ale on se potřeboval znovu svěřit. Jirka na nás čekal v autě před domem, a tak jsme tam nemohli být dlouho. Manželka se pana Peterky zeptala: „Proč jste se nepřestěhoval do Prahy, když jsem tam hrál?“ A on ukázal na okno, ze kterého byl krásný výhled na Ještěd. „Tohle jsou moje Hradčany, tady já jsem doma.“ Při loučení nám dal svou černobílou fotku a připsal na ni: „Ludmile a Milanovi Krakonoš z Liberce, František Peterka.“ 

Pane Svatku, proč vlastně takové skvosty vystavujete jen zřídkakdy?

Protože svůj pravý význam získávají až tehdy, když prožíváte jejich příběh. Navíc je s každou výstavou dost práce a ten čas se dá využít mnohem hodnotněji.

Jak například?

K odpovědi nás vlastně dovedlo tohle povídání. Každý podpis je i životní osud. A každému se může stát, že se svým osudem zůstane sám jako Zita Kabátová a František Peterka. Měli bychom si na druhé dělat čas a sdílet s nimi jejich radosti i starosti. Jednou to budeme možná sami potřebovat.

... CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V LETNÍM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Letní číslo časopisu Barbar v prodeji mj. na alza.cz

Předplatné můžete zakoupit na send.cz