V objetí severské divočiny

Na Královské cestě v zemi tří korunek zanechal statisíce otisků svých bot, ale získal za to mnohem víc: poznání. „Uvědomil jsem si, kolik věcí je pro nás v podstatě zbytečných. Jediné, co ale člověk opravdu potřebuje, je mít kde spát, co jíst a užívat si život takový, jaký je,“ říká David Blažek.       

KORUNKA PRVNÍ

Jakými cestami se ubíraly vaše myšlenky na výpravu do švédské divočiny?

Na úplném začátku byly dva filmy. První z nich se jmenoval Divočina a vyprávěl příběh o ženě, která se sama vydala na Pacifickou hřebenovku z Mexika až do Kanady o délce 2700 kilometrů. Druhý, Útěk do divočiny, zase mapoval deník člověka, jenž se zřekl všech civilizačních věcí a vydal se sám do aljašské přírody. Začal jsem hledat na internetu dlouhé treky a sbíral o nich všechny možné informace. Kungsleden patřil k těm relativně lehčím a spolehlivým co do zázemí i počasí. Ve hře byla ještě GR dvacítka po Korsice, ale nechtěl jsem po roce zase do tepla. Korsiku bych si ale někdy příště rád dal.

Váš prvotní plán doznal hned na začátku důležité proměny…

Je to tak. Původně jsem to bral jako výzvu pro sebe sama, ale asi mi chyběla ta opravdová odvaha. Proto jsem oslovil Tadeáše a ten mi nedal košem. Pro mne to byla trefa do černého. Za celou tu dobu jsme se ani jednou nepohádali a musím zodpovědně říct, že to byl skvělý parťák.

A nastaly přípravy. Co všechno taková kratochvíle obnáší?

Především jde o to, zjistit si co nejvíc detailních informací. Popravdě jsem čekal, že na netu najdu mnohem víc postřehů od lidí, kteří tenhle trek absolvovali. Naštěstí jsem pak narazil na film dvou Britů, kteří si všechno natočili. Později jsme se na cestě dokonce setkali se stejnými lidmi, které oni ve filmu představili. Přípravy včetně všech potřebných nákupů nám zabraly zhruba měsíc, ale ani tak jsme si nebyli jistí, jestli jsme se nachystali skutečně na všechno. O tom ale podobné cesty jsou; prostě tak trochu krok do neznáma.

KORUNKA DRUHÁ

Přenesme se v čase a prostoru na start Kungsledenu. Ten pro vás ovšem nebyl zrovna idylický, je to tak?

To tedy opravdu nebyl. Počátečním místem naší cesty bylo Abisko, ale netušili jsme, že tam najdeme dvě zastávky. Vystoupili jsme z vlaku na té první, a špatně. Hned na úvod jsme si tedy přidali dva kilometry. A to nebylo všechno. Na trek se vyráží z dřevěné brány, kde se všichni fotí a zapisují do knihy. My jsme ji ale bůhvíproč minuli a zjistili to až po třech kilometrech. Ještěže jsme měli dostatek rozumu a nevraceli se k ní. Každý ušetřený krok nám byl pak dobrý.

Popsat téměř čtyři sta padesát kilometrů putování švédskou divočinou by jistě vydalo na knihu. Ale přesto, nenaráželi jste během něj na určitý stereotyp?

Ani trochu. Skoro každý den jsme objevovali nový typ krajiny. Chvíli jsme byli v horách, přecházeli řeky, zdolávali jezera a v jednu chvíli nám přišlo, jako kdybychom šli Šumavou. Třeba na úplném začátku jsme se ještě setkávali se známkami civilizace, ale hned druhý den už jsme stoupali k nejvyššímu bodu stezky Täkja pasu. No a tam jsme se najednou propadali do sněhu. V chatě, která tam nahoře stála, jsem to chtěl pro ten den zabalit. Naštěstí mne Tadeáš přemluvil a ušli jsme ještě dalších devět kilometrů.

Měli jste dopředu stanovené kilometry, které je nutné v daný den ujít?

Musím přiznat, že jsme spíš počítali s menší porcí kilometrů. Četl jsem, že ta cesta obvykle zabere tak dvacet dní, ale postupně jsme poznali, že se vejdeme do dvou týdnů. Byly dny, kdy jsme našlapali čtyřicet kilometrů, ale také úseky, na kterých jsme zvládli sotva polovinu. Paradoxně nám pomáhalo, že na každých zhruba patnácti až dvaceti kilometrech byly chaty. Vždycky jsme k nějaké došli, ale pak si řekli, že to zkusíme ještě dál.

Zmínil jste se, že bylo během cesty nutné překonávat často poměrně rozlehlá švédská jezera. Jak jste si s nimi poradili?

Některá z nich se nedají obejít. U těch větších bydlí lidé, kteří mají motorový člun a za poplatek vás převezou. Jinde najdete loďky a nezbyde vám nic jiného než veslovat. Funguje tam systém tří lodí. Pokud máte štěstí a na břehu najdete dvě lodě, stačím vám dostat se na druhý břeh. Když je ale ve vašem směru jen jedna loďka, musíte přeplout, na druhé straně vzít do vleku druhou loď, vrátit se s ní a pak absolvovat celou cestu ještě potřetí.

Kolikrát jste si tedy cestu po hladinách jezer dopřáli?

Veslovali jsme třikrát a ve dvou případech nám stačila jedna cesta. Jednou jsme se ale museli vracet a byl to pro mě jeden z nejotřesnějších zážitků celého treku. Jednalo se asi o kilometrový úsek, ale foukal silný vítr a vlny šly do boku lodi. Vesla u té lodě byla navíc uchycena jen takovou smyčkou, takže jsem se neskutečně nadřel. Předtím celý den pršelo, do toho přišla obrovská únava spojená s obavami, takže si asi dokážete představit, co jsem prožíval. Tolik sprostých slov jsem předtím nepoužil za celý rok, a to k nim na hokeji nikdy nemáme daleko (smích).

Žádný velký komfort jste si zřejmě nedopřáli ani v jídle. Jak se vlastně stravuje člověk uprostřed švédské divočiny?

Jak bych to řekl… Během cesty se rychle ujal pojem konstantní hlad. Ze začátku jsme ještě měli nějaké zásoby z domova, ale pak už to bylo stále dokola. Plus mínus v každé druhé chatě byl nějaký malý obchůdek, kde jsme si mohli něco pořídit. Nesmíte si ale představit obchod někde v civilizaci. Tyhle se zásobují vrtulníkem tak jednou nebo dvakrát do roka. Snídaně se omezily na menší a pokud možno výživné věci, jako müsli s ořechy, sušené mléko nebo ovesné kaše. K obědu jsme měli trvanlivý chléb a kupovali jsme si takové sýrové tuby. Večeře jsme si vařili. Většinou to byla rýže, kuskus a lehčí konzervy, jako tuňák a podobně.

Je o lidi zdolávající Královskou stezku dobře postaráno?

Na všem je tam vidět obrovská péče, ať už se jedná o zmiňované chatky na přespání a doplnění zásob, dřevěné chodníčky nebo rozcestníky. Překvapilo nás, že na některých úsecích nemělo být podle našich informací z internetu téměř žádné zázemí, ale my právě tam našli výborné podmínky na přespání, nebo dokonce obchůdky s čerstvými potravinami a ovocem.

KORUNKA TŘETÍ

Po dvou týdnech putování jste dorazili do cíle treku. Provázela to ryzí radost, anebo se mísila s lítostí nad tím, že najednou všechno končí?

Ta únava i chuť na běžné teplé jídlo a nocleh v normální posteli byly tak enormní, že nás nic takového jako nostalgie ani nenapadlo. Poslední dva kilometry jsme běželi a těšili se na to, až budeme skutečně v cíli. A doufali jsme, že na konci bude zase nějaká dřevěná brána, kterou už nemineme a zvěčníme se u ní.

Naplnily se touhy, pro které jste celou tuto výpravu podnikal?

Bezezbytku ano. Chtěl jsem poznat, jaké je to trávit alespoň těch pár dní bez věcí, které považujeme za automatické. Užít si klid divočiny, kam se většina lidí nepodívá, a vyzkoušet si, jak to fungovalo před mnoha lety, kdy se musel člověk spolehnout sám na sebe. Mám rád výzvy, a díky Kungsledenu jsem mohl udělat něco, co mi běžný život nikdy nedá.

Změnilo se během oněch dvou týdnů nitro českého studenta a hokejisty Davida Blažka?

Na to je těžké odpovědět… Každopádně jsem si uvědomil, kolik věcí je pro nás v podstatě zbytečných, i když se jich samozřejmě nezříkám. Jediné, co ale člověk opravdu potřebuje, je mít kde spát, co jíst a užívat si život takový, jaký je. Prostě každou maličkost, která vám v danou chvíli udělá radost. Navíc jsem moc rád, že jsem do toho nešel sám a mohl jsem to celé prožít s Tadeášem. Vzpomněl jsem si na citát Christophera McCandlesse z Útěku do divočiny: „Štěstí je skutečné, pouze když je sdílené.“ Je v něm velká pravda.

DAVID BLAŽEK

Narodil se 12. března 1996 v Táboře. V současné době studuje strojní fakultu ČVUT v Praze a hraje hokej za druholigový tým HC Tábor, kde se vypracoval v ústřední opory mužstva.

Putování známou stezkou Kungsleden absolvoval s kamarádem a spolužákem z táborského gymnázia Tadeášem Zahradníkem, v současnosti rovněž studentem ČVUT Praha – fakulty stavební.     

... CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V ZIMNÍM DVOJČÍSLE ČASOPISU BARBAR!

Na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 10 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 390 Kč