Rodokmeny od mojedejiny.cz

Thumbnail

Vyrostl jsem V DĚCÁKU

Dětský domov. Žádné dítě tam nepřijde jen tak. Každé předtím prožilo chvíle, jež by mu nikdo nezáviděl. Časopis Barbar vyhledal dospělé Jihočechy, kteří budou po celý život vědět, co je dětský domov. Dva v něm byli, jeden se mu sice o vlásek vyhnul, ale po celé dětství pracoval za dva dospělé.
Josef Musil
29. Leden 2015 - 18:52

„Nepátrejte po něm. Chytil se nějaký party, nikdo neví, kde je. Chceme ho vyhodit.“ (Učitel vyšší odborné školy o studentovi z dětského domova) – „Nepřeju si, aby se psalo o lidech, co byli v našem domově. Oni nás pak kritizujou, že tu neměli dost volnosti. No, zkusím zavolat jedné paní, ta by snad mohla...“ (Pracovnice dětského domova) – „Nechoďte ke mně, já si to rozmyslel. Nebudu o tom mluvit. Manželka to nechce.“ (Muž, 66 let.) – „Tak jsem se ptala té paní, ale odmítla to.“ (Pracovnice dětského domova)

Dvě stě sedmdesát šest dětí žilo podle posledního sčítání v dětských domovech na českém jihu. Přidělené tety a strejdové se jim tam snaží nahradit rodinu. Děti s nimi smějí zůstat do osmnácti let nebo do dokončení přípravy na povolání. A pak – postarej se každý sám. Nebylo lehké dostat se k těmto lidem. A pro ně nebylo lehké vystoupit z anonymity.

JITKA: …A BRÁŠKU UŽ JSEM NIKDY NEVIDĚLA

„Prosím tě, postarej se mi o děti.“ „Jo, neboj se, Marcelo, já se o ně postarám.“ Tyhle dvě věty rozhodly, že tehdy třináctiletá Jitka musela odejít do dětského domova. Tři týdny předtím jela se svou tetou Ančou navštívit maminku do nemocnice. Věděla, že maminka umírá na rakovinu. Vyslechla celý rozhovor, kdy plačící maminka prosila tetu. Ale nevěřila, že by se o ni teta dokázala postarat. Už tehdy si uvědomovala, že teta je v jejich rodině příživník.

„Byla falešná, v ničem se na ni nedalo spolehnout,“ vzpomíná devětadvacetiletá Jitka Kafková, která dnes bydlí v Záhoří u Písku. „Žila s přítelem, se kterým měla dceru, ale chlapy střídala jak bačkory. Mamka se jí starala o holčičku, když chodila po diskotékách. Teta se vracela třeba až druhý den odpoledne. Jednou si přivedla chlapa, a když zjistila, že její přítel není doma, vzala si ho k sobě do ložnice. A ten její tam najednou přišel a načapal je oba v posteli. Otočil se a odešel z bytu. Já jsem pak šla na procházku do lesa a vidím sanitku a policajty. Tetin přítel se tam oběsil. Pak přiběhla teta a hrozně brečela. My jsme byli fakt divná rodina.“

Tahle rodina žila v Písku. V panelákovém bytě tři plus jedna jich bydlelo jedenáct. Mezi nimi teta se svou dcerou. Zabrala si nejlepší místnost – ložnici. Ve zbylých místnostech se tísnila Jitčina maminka se svými čtyřmi dětmi. A také se svou mnohem mladší, nezletilou sestrou, kterou adoptovala, když jí zemřela její maminka. Kromě toho s ní bydlel její přítel a strýc. „Nikdo z dospělých nepracoval. Jenom maminka. Všechny živila,“ říká Jitka. „Byla to dělnice a měla hrozně dobré srdce. Nikomu nedokázala odepřít pomoc.“

Jitka si vzpomíná jen na jediný dárek, který dostala k Vánocům. „Tričko. Občas jsem maminku poprosila, aby mi něco koupila, ale ona popravdě řekla: Když ti to koupím,  nebudeme mít jídlo.“ Nikdy si nezašli do kina nebo na oběd do restaurace. „Doma jsme jedli levná jídla – namazaný chleba, bramborový guláš, hodně polívek. Mně tehdy náš život nepřišel tak špatný, protože jsem neměla srovnání. Jen jsem cítila, jak se na nás lidi dívají skrz prsty.“

Rodina se brzy dostala do zorného úhlu sociálních pracovnic. „Chodily k nám, ale už si nevybavuju, co se při tom dělo. Maminka nejspíš sama platila i nájem. Jednou na něj neměla peníze a poprosila tetu. Ta jí nic nepůjčila.“ Nakonec všichni skončili v levném bydlení pro neplatiče. Jen už jich v bytě bydlelo o jednoho víc. Tetě se narodilo další dítě. Měla ho s chlapem, kvůli kterému se oběsil její přítel. Ten chlap se už z její ložnice nehnul. A sedřená maminka Marcela onemocněla rakovinou. „Když jsem za ní byla naposledy, lékaři jí dávali tři měsíce života. Umřela ale hned další týden,“ říká Jitka.

Čtrnáct dní stačilo, aby sociálka zjistila, že teta nedokáže splnit slib, který dala umírající ženě. Třináctiletá Jitka musela do dětského domova v Písku. A s ní její nezletilí sourozenci: čtyřletý Lukášek, devítiletá Jana a jedenáctiletá Alena. „Lukáška si brzy adoptovali manželé, kteří nemohli mít děti. Společně si nás všechny vyfotografovali, a od té doby už jsem brášku neviděla. Pořád na něj myslím.“ To je však jediná hořká vzpomínka na nové bydliště. „Konečně jsem poznala domov. Tety se k nám chovaly hezky, pomáhaly mi s přípravou do školy, společně jsme jezdili na výlety. Vyučila jsem se prodavačkou a našla jsem si pak hodného, pracovitého kluka Tomáše.“

Když s ním otěhotněla, tety z toho měly nejen radost, ale dokonce se setkaly s rodiči jejího nastávajícího. A tak Jitka přešla z jednoho domova do druhého, už toho svého. „Koupili jsme si byt v Záhoří, máme dvě děti Kamilku a Matěje, manžel i já pracujeme a jsme spokojení. Nechci domyslet, jak bych dopadla, kdyby se mě ve správný čas neujali v dětském domově,“ říká spokojeně Jitka. Jen dvě věci ji mrzí. „Nevím, co je s mým bráškou Lukáškem, a nevím, kde je pohřbená moje maminka. Když zemřela, řekli mi příbuzní, že leží v neoznačeném hrobě číslo 101. Jenže mým příbuzným se nedá nic věřit. Teď jsem se dozvěděla, že to asi není maminčin hrob. Kytky jí tam ale dávám dál. Měla jsem maminku moc ráda.“

ROMAN: SPLÁCÍM OTCOVY DLUHY

Na rozdíl od Jitky si jednadvacetiletý Roman France skoro nevzpomíná na dětství u rodičů. Do dětského domova šel ve čtyřech letech spolu s dvěma mladšími sestřičkami. „Co bylo předtím?“ zamýšlí se. „Pamatuju si jen takovej záblesk, jak bruslím s máminým přítelem. To bylo dobrý. Ale stalo se určitě i hodně špatnejch věcí. Řekli mi je až cizí lidi, když jsem vyrost.“ Jeho otec odešel od rodiny, zastoupil ho přítel, pak se otec k rodině vrátil, brzy zase odešel a přišel další přítel. Doma ani koruna, matka se tahala s chlapy, její sestra to samé. Proto šel do dětského domova i Romanův bratranec.

Ještě jednu věc si Roman matně pamatuje. Rodiče dětem slíbili: „Seženem peníze a do půl roku si vás vezmem zpátky.“ Jenomže co platilo slovo rodičů, kterým se pošklebovaly celé Strakonice? „Během toho půlroku se na nás nedojeli ani podívat! Všichni jsme v domově dodneška.“ Teď mluví Roman o píseckém dětském domově, ale jejich první štace byla jinde a trvala rok. „Radši nebudu říkat kde. Nemám na ten děcák dobrý vzpomínky.“

Jeho roční sestřička se batolila po podlaze a nikdo na ni nedával pozor. Roman byl v jiném pokoji a najednou uslyšel její pláč. „Přiběhl jsem a vidím – sestřička má rozseknutou hlavu! Z rány jí stříká krev. Pláče a ukazuje na nějakýho kluka. Přitlačil jsem dlaň na ránu, abych zastavil krvácení. A tety? Ty si popíjely dole kafíčko! Křičel jsem, ale jak jsem měl dětskej hlas, tak mě tolik neslyšely. Nezájem. Přišly až po pěti minutách.“

Po roce Roman se sestrami přešel do dětského domova v Písku. Tam už za nimi jezdila matka, ale prodlevy mezi jejími návštěvami trvaly i rok. „Skoro jsme ani nevěděli, že nějakou rodinu máme. Vlastně nám ani nechyběla. Až od sedmi let jsem občas jezdíval na víkend k mámě.“ Tehdy Roman poznal další důvod, proč musel do dětského domova. „Máma hodně pije. Je náladová, najednou vybouchne. Ani se jako máma nechová. Hned druhej den jsem vždycky chtěl zpátky do děcáku. Byl jsem rád, že v něm jsem.“

Zato v dětském domově měli s Romanem plné ruce práce. „Od rodičů jsem neměl žádný návyky, vůbec jsem se neuměl chovat. Dětem jsem krad věci. Něco se mi líbilo, tak jsem to prostě vzal. Třeba dětský hodinky. A utíkal jsem. Nikoho jsem neposlouchal.“ Takové chování trvalo čtyři roky. Pak zasáhla vyšší moc. Ne však v policejní uniformě. Do dětského domova přišla paní z Církve bratrské a pozvala Romana na duchovní shromáždění.

„Uvěřil jsem v Boha a to mě úplně změnilo. Cítil jsem, že smyslem mýho života je pomáhat lidem. A hned jsem to dělal. Třeba jsem zachránil kluka, kterej se zasek za mikinu na lanovce těsně před kotoučem.“ Pak se učil kuchařem, ale učení přerušil. Z ničeho nic přestal zvládat svůj život. „Neuměl jsem hospodařit, nadělal jsem dva tisíce dluhu, a abych to splatil, chodil jsem na brigádu. Nestíhal jsem učení a pak už jsem byl tak unavený, že jsem si ani nedokázal uklízet svoje věci.“

To už byl čerstvě plnoletý. Když dospělý přeruší studium, nemůže zůstávat v dětském domově. Šel bydlet k babičce. U ní žila i jeho matka s otcem. Zatímco sháněl stálou práci, otec si půjčoval jeho mobil. „On totiž pařil hry a přes můj mobil si nakupoval body. Nadělal mi patnáct set dluhu na paušálu. Sám peníze neměl. Sháněl jsem práci, abych ten dluh zaplatil, jenže jsem nic nesehnal. Naběhly úroky a dluh vyletěl na dvacet tisíc. Máma nadávala, že jsem lempl, když si neumím sehnat práci a zaplatit to.“

Tentokrát se Roman rozhodl jít pevně za svým posláním a necouvnout. Začal studovat pečovatelskou školu a díky tomu se mohl vrátit do dětského domova. První praxi absolvoval v písecké Domovince a osvědčil se natolik, že ho při studiu zaměstnali. „Z výplat splácím duhy. Ještě mám před sebou rok a půl studia a pak se postavím na vlastní nohy. Pořídím si byt a budu dělat asistenta bratranci s duševním postižením. Je mu jedenáct a babička už péči o něj nezvládá. Přitom budu pracovat v Domovince. A vůbec se budu snažit, abych si splnil svůj životní sen. Toužím zachránit lidský život,“ sní o své budoucnosti Roman.

JAN: STARAL JSEM SE O DVA ALKOHOLIKY

Nejstarší hrdina tohoto článku se jmenuje Jan Maruna. Bydlí v Hlinici u Tábora. Je mu pětašedesát. „Můj tatínek Tomáš byl Rus s českými kořeny. Bojoval ve Svobodově armádě. Na Dukle utržil těžké zranění a s armádou přišel do Čech. Moji maminku Anežku si namluvil ve Velké Štáhle u Rýmařova. Vzali se a narodil jsem se jim já, jedináček. Pak odešli na Moravu do pohraničí a pronajali si tam chalupu,“ začíná Jan Maruna vyprávění, které by vypadalo jako předmluva k budovatelskému románu, kdyby…

 

„Tatínek měl hrozné bolesti. Ale ještě víc ho bolela duše. Válka se mu pořád vracela. Dokázal zplodit dítě, ale víc nic. Pak už měl jen před očima vypjaté okamžiky, kdy ho třeba jeho velitel nutil střílet do dětí na nepřátelské straně.“ To se kupodivu neprojevovalo na jeho práci. Ráno do ní odcházel včas, ale jakmile z ní odpoledne vyšel, okamžitě se propadl do vzpomínek. Zaháněl je tak, jak ho naučili v boji. Vodkou. Psala se padesátá léta.

„Zavíral se ve zvláštní světnici v chalupě, odkud vedly druhé domovní dveře. Maminka mu tam dávala večeři, ale on ji snědl málokdy. Dál pil a ráno odešel do práce. Já ho vlastně v dětství skoro neviděl,“ vzpomíná Jan Maruna. Lásku, kterou mu neprojevoval otec, vynahrazovala maminka. Byla sice negramotná, ale měla veliký cit pro přírodu a pevně věřila v Boha. Neznala předsudky a nezištně pomáhala lidem. O opilého otce se pokorně starala, a on jí z výplaty nedával ani korunu. „Hluboce jsem maminku miloval. Naučila mě lásce k Bohu, ke světu i lidem,“ vyznává Jan.

Anežka snášela otcovu nepřízeň se stále větším zoufalstvím. Jednou se zkusila napít jako on. „Propadla alkoholu takovým způsobem, že oslepla. Odvezli ji na dlouhodobé léčení. Já byl ve čtvrté třídě. Na všechno sám. Nosil jsem otci jídlo, a když odešel do práce, vyměňoval jsem pomočené matrace a zametal zkrvavené sklo. On když dopil láhev, rozbil ji o podlahu a dupal ve střepech bosýma nohama.“

Kde vzít peníze na jídlo? Měli jednu krávu. Jan se o ni staral a z jejího mléka vyráběl máslo a tvaroh. Prodával ho po vesnicích, pak obstaral celé hospodářství a připravil prosté jídlo pro sebe i otce. Základem byl chleba, který koupil za svoje máslo. Pro své potěšení si nic nekupoval. Schovával každou korunu, která zbyla. „Jednoho dne mi předseda národního výboru řekl, že přijedou lidi ze sociálky a dají mě do dětského domova. Prosil jsem ho, aby mě tam nedávali. Věřil jsem, že se maminka uzdraví a bude mě potřebovat. Předseda byl hodný člověk a řekl jim, že si nade mnou vzal patronát. On i já jsme ale věděli, že není v jeho možnostech, aby mi pomáhal. Všechno jsem musel zvládnout sám.“

Když přišla inspekce, Jan měl všechno vzorně uklizené a připravené jídlo. V té době byl naštěstí otec v práci. „Úředníci odešli a nechali mě být. Znovu jsem se pustil do práce jako každý den. A najednou se vrátila maminka z nemocnice. Viděla! Měl jsem z toho velikou radost. Jenže ona byla úplně jiná než dřív. Už v nemocnici začala na konci léčení zase pít,“ vzpomíná Jan. „Nadávala mi, byla na mě hrubá a brala mi peníze.“

Chlapec pečoval o oba rodiče dlouhé čtyři roky, zatímco předseda stále přesvědčoval úředníky z tehdejší sociálky, že je všechno v pořádku. A oni uvěřili. „Pak se stalo, že si maminku vyhlídl jeden doktor. Šlo mu o jediné: aby z ní tahal peníze, které ona tahala ze mě. Chtěl se usadit v naší chalupě a odírat mě.“ Jan se svěřil se svou starostí předsedovi a ten dostal nápad. „Tu chalupu bych ti prodal, pak už v ní budeš pánem. Stojí osmnáct set korun, máš je? Tenkrát chalupy v pohraničí nestály skoro nic, ale tohle byly všechny peníze, které jsem si za čtyři roky našetřil z prodeje másla a tvarohu. Chalupu jsem ale přece koupil.“

Předseda, kovaný komunista, měl svoje styky a dokázal zařídit, že při prodeji vystupoval jako chlapcův zástupce. Brzy nato se stal zázrak, na který Jan dlouho čekal, a proto se instinktivně bránil dětskému domovu, kde by mu bývalo bylo lépe. „Maminka přestala pít. I tatínek pití omezil. Konečně jsme začali žít jako rodina. Tatínek dokonce našel nějaké svoje peníze a nechal do domu zavést elektřinu. Do té doby jsme svítili petrolejkou.“

Jan vyšel ze základní školy a nastoupil do dělnické profese. Přestěhoval se na jih Čech do Horního Dvořiště. Tam poznal svou budoucí manželku, která prožila dětství v dětském domově. „A protože sehnala práci vychovatelky v dětském domově v Nemyšli, koupili jsme si dům v Hlinici u Tábora, aby to měla blízko do práce. Takže od té doby žiju dětskému domu nablízku. Předloni jsem o svém dětství napsal knihu Agnessaria. Její výtisk přijali do Památníku národního písemnictví. Uctil jsem tím památku svojí maminky,“ končí vyprávění Jan Maruna.