Rodokmeny od mojedejiny.cz

Thumbnail

Z Budějovic na konec světa

Má sen jako většina lidí – poznat celý svět. Oproti většině se mu to ale povede. Lukáš Furik bude 1. dubna mávat kamarádům na budějovickém náměstí, aby je neviděl možná dva roky. Po vlastní ose, jen s batohem, chce obejít zeměkouli. Časopis Barbar bude u toho, alespoň virtuálně, jeho kroky mohou čtenáři sledovat na našich internetových a facebookových stránkách.
Jan Štifter
25. Únor 2015 - 07:01

Prožívá to, co nahání ostatním hrůzu, a má z toho potěšení. Prodal auto. Pak televizi, ukončil nájemní smlouvu. Dal výpověď v práci. Jeho dosavadní život se rozsypal. Ale jen proto, aby začal nový. Příběh cestovatele, který dokáže sobě i ostatním, že umí žít za tři dolary denně, spát v salaších, brodit se řekou, a přitom se rozhlížet, vnímat vůně a zvuky, které mu nedá kavárna v centru Budějovic.

Vyrazí 1. dubna, potřese si rukou s rodinou a přáteli a pak zmizí. „Na Okružní ulici hodím palec nahoru a vydám se na Třeboň. Čeká mě Rakousko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko, Arménie, Gruzie, Rusko, do září bych chtěl být v Laosu,“ popisuje.

Je mu sedmadvacet let, narodil se rok před revolucí. Jeho život nijak nevybočoval – vystudoval střední školu zaměřenou na elektro v Hluboké nad Vltavou, našel práci na Temelíně. Jako technologický přípravář vněreaktorového měření neutronového toku. Ve zkratce: sledoval tam výkon reaktoru. Čtyři roky má přítelkyni, která až poslední dobou začala chápat, že nebude mít život jako její kamarádky. Svatba, hypotéka, děti. Alespoň zatím ne. „Přemýšlím často o tom, jak to mezi námi bude. Dva roky pryč, to je jako na vojně, ale kluci aspoň dostávali opušťák. Nemůžu po ní chtít, aby na mě čekala, ale všechno ukáže až čas,“ říká Lukáš.

S BATOHEM KOLEM BUDĚJOVIC

Na cesty se vydával už dříve, ale vždycky jen na pár týdnů. Poznával Ameriku nebo třeba Izrael. Ukrajinu projel na staré motorce. Už tenkrát si říkal, jaké asi je strávit sám se sebou několik měsíců, možná několik let. „Sebe se nebojím, dokážu se sebou vyjít. Ale stejně doufám, že potkám jiné cestovatele, že si popovídám s domorodci,“ usmívá se.

Umí anglicky a učí se rusky. Trénuje fyzičku. Pravidelně teď vyráží s naloženým batohem a toulá se okolo Budějovic. Náklad na zádech roste – původně plánoval, že s sebou bude mít deset kilo věcí, teď už je na patnácti kilech.

„Chtěl jsem třeba jenom tablet, ale zjišťuju, že se bez malého notebooku neobejdu,“ popisuje. Také se ještě nerozhodl, jestli přibalí stan. „Koupil jsem si pláštěnku, má asi tři sta gramů a můžu si z ní udělat malý přístřešek. Ale stan je samozřejmě pohodlnější, i když v něm ztrácíte kontakt s okolím. Nevíte, jestli okolo nebrousí zloděj nebo divoká prasata.“ Přesto se mu nejvíc líbí představa, že by u někoho zaklepal na dveře a požádal ho o nocleh

UPADNOU TI NOHY.

Největší strach z výpravy má jeho babička. Sleduje zprávy v televizi, které jí představují svět jako uzlíček zločinu. Pořád doufala, že si výpravu rozmyslí. Ale šance, že Lukáš přežije, je poměrně velká. „Nedělám nic, co by přede mnou nezvládly tisíce jiných,“ vysvětluje jí.

Přiznává, že mu spousta věcí nedochází předem. Dává to za vinu svému znamení zvěrokruhu, je prý klasický Vodnář, který má sen a jde si za ním. Až za běhu mu dochází, čeho se měl bát. Babička je podle něj přece jen realističtější, přestože třeba říká, že mu na cestě určitě upadnou nohy.

„Několika míst se trochu bojím. Hlavně zemí, kde dnes operuje Islámský stát. Nebudu na internetu, jen občas, když se mi podaří připojit, takže ztratím přehled o aktuální dění. To je pro mě největší strašák.“

Aby alespoň doma byli v klidu, zřejmě si pořídí satelitní messenger, který v případě nouze pošle SOS zprávu s jeho souřadnicemi. Navíc několikrát za hodinu oznamuje aktuální polohu. Rodiče, babička nebo kterýkoli fanoušek jeho cesty tak může sedět u počítače a sledovat, kde se Lukáš právě nachází.

PUSTINA S BANKOMATEM

Překvapilo ho, jak jednoduché je odjet. Zaplatí si na rok cestovní pojištění, které nahrazuje povinné zdravotní, stačilo pár telefonátů a schůzek, aby přišel o práci nebo zrušil nájemní smlouvu. Až se vrátí, bude si připadat jako čerstvě plnoletý – zřejmě se nastěhuje k rodičům a po něčem se porozhlédne.

To je ale pro něj ještě tak daleko, že o životě po cestě zatím vůbec nepřemýšlí. Je na začátku. Právě prošel očkováním, je imunní proti vzteklině, břišnímu tyfu nebo žluté zimnici. A počítá peníze – na stránkách Hithit.cz mu lidé přispívají na cestu, celkově chce mít na několika platebních kartách a v hotovosti kolem dvou set tisíc korun. Nepředpokládá, že utratí všechno, a navíc si chce cestou přivydělat, třeba na Novém Zélandu bude sbírat jablka a pomeranče. Věří, že i v pustině najde město s bankomatem.

„Žil jsem hodně materialisticky, zapadl do systému, kdy jsem každý rok toužil po novém telefonu, notebooku, byl jsem hodně fixovaný na věci, které mi ale ve výsledku stejně nedělaly radost. Jsem rád, že jsem to všechno prodal a budu si čistit hlavu,“ vysvětluje. A doplňuje, že hlavně cesta je v jeho případě cílem. „Už teď mi dochází, jak se u nás doma máme strašně dobře. Všichni tady nadávají, ale v porovnání s většinou míst na zemi si v Čechách žijeme královsky. Bude zajímavé podívat se jinam, kde se lidé mají hůř než tady.“

Pro čtenáře časopisu Barbar bude psát od dubna svůj cestovní deník. Najdete ho na barbarském Facebooku, chcete-li být u toho, dejte nám svůj like!

Cesta Lukáše Furika

Cestu začne 1. dubna v Českých Budějovicích. Odtud se přesune například přes Rumunsko, Turecko a Gruzii do Ruska. Přes Mongolsko vstoupí do Číny, nevynechá ani Laos, Thajsko nebo Malajsii.

Další zastávkou bude Nový Zéland, který se stane na pár měsíců jeho domovem. Přesune se k městu Napier a bude se tam živit sběrem ovoce, přivydělá si tak na další etapu cesty – Jižní a Severní Ameriku. Následně se vrátí zpět do Evropy.

Celé dobrodružství završí svatojakubskou poutí do Santiaga De Compostela a na samotný konec světa – Fisterru.

Pro svou cestu založil webovou stránku www.wildtrip.cz.