Ženský svět: Ukaž mi své jizvy a já ti řeknu, jaký jsi
Syrské město Homs, rok po začátku občanské války. Lékař Mansour al Rajab denně překonává trasu, která je v hledáčku ostřelovače, když míří na svou kliniku, kterou vybudoval. Ošetřují tu zraněné z obou znepřátelených táborů – vládního i povstaleckého. Ostřelovač si ho nevšímá, zřejmě nemá rozkaz jej zastřelit. Jednoho dne však stojí doktor před budovou nemocnice u svého auta a chystá se odjet, když mu za zády vybuchne bomba. Nic necítí. Teprve, když ho někdo upozorní, že má košili od krve, spěchá dovnitř za svými kolegy, aby ho ošetřili. Se zakrvácenou košilí by ho vojáci považovali za povstalce. Ze zad mu vyndavají střepinu, a když se rána zahojí, zůstává po ní hluboká několikacentimetrová jizva. Za léčení rebelů a za to, že své pacienty tvrdohlavě odmítá udat vládě, nakonec přichází trest. Přijíždějí tanky a nemocnici srovnávají se zemí.
Lékař s českými kořeny prchá do země, kde medicínu vystudoval. Jizva na zádech mu denně připomíná rodnou zemi zmítanou válkou, která nemá konce a na niž svět už po osmi letech jako by zapomněl. Připomíná mu, že více než polovina obyvatel Sýrie musela uprchnout ze svých domovů, čtvrt milionu lidí zemřelo. Připomíná mu tři krásné dcery, které vídá málo, protože zůstaly v Sýrii s matkou, která odmítla odjet s ním. Vrátit se nesmí. Jako nepřítel režimu diktátora Asada by skončil by ve vězení nebo hůř. A tak už pátým rokem léčí pacienty v Budějovicích, vlastně v sousedství vsi, odkud pochází jeho maminka.
Šance na život
Znám kluka s nepřehlédnutelnou dvaceticentimetrovou jizvou kopírující žebra přesně v místě, kde jsou játra. Jednoho dne se vyrazil projet na motorce. Boural. Týdny v kómatu, potrhaná játra, profesor Pavel Pafko, který ho se svým týmem operoval, mu dával šanci na život 1 %. Zachránili ho. Dnes maká obden ve fitku, řídí banku, na motorku už nesedne. Šíří okolo sebe auru krásné energie, říká, že se mu přeskládaly priority. Pro své blízké by prý obětoval všechno.
Moje deseticentimetrová jizva na kotníku je proti tomu sranda. Památka na to, když se v devatenácti ani nestihnete opít na Silvestra, uklouznete na ledě a zlomíte si nohu. Na chatě kdesi uprostřed jihočeské rybniční divočiny. Všichni opilí, tak vás nemá kdo odvézt, navigovat tam záchranku tehdy bez Google Maps a podobných vymožeností taky nadlidský úkol. Nakonec mě nad ránem odváží do nemocnice kamarád, který první vystřízlivěl. Nohu spravily spousty šroubů, které musely při dvou následných operacích zas ven. Poučení? Začít na Silvestra včas pít, protože opilci prý mají štěstí. No co. Dráhu v modelingu jsem stejně neplánovala. A časem se stejně přidaly další jizvičky – mnohem radostnější, s každým těhotenstvím několik. Ještě, že mi sluší i plavky vcelku. Horší jsou šrámy, co nejsou vidět. Ty na duši. Nejhlubší umí udělat člověk, kterému nejvíc věříte. Máme je všichni. A rozdáváme je všichni.
Jizvy na srdci i ty na kůži vypráví příběhy velké kuráže. Na náboženství a v kostele nám opakovali, že na nás Bůh nenaloží víc, než můžeme zvládnout. A tak podle téhle teorie těm nejsilnějším lidem nakládá nejtěžší břemena. Jako mojí „malé“ sestře.
V sedmadvaceti letech se poprala s rakovinou a dál statečně bojuje i po transplantaci kůže. Děvčeti, které se vždycky rádo parádilo a pyšnilo fotkami na sociálních sítích, zůstaly velké jizvy. Jenže nejsou důležité. Má vedle sebe tu nejpevnější oporu, která odráží zlé síly tak, jako štít Kapitána Amerika. Lásku. Na ruce se jí blyští zásnubní prstýnek a svatba je na spadnutí.
Existuje dobrý důvod, proč se naše životy pohybují po sinusoidě, která nás vrhá z okamžiků štěstí do propastí zoufání. Bez těch propadů a v nich utržených šrámů bychom si nedokázali cenit radosti a štěstí. A jizvy, které nám zůstávají, jsou připomínkou nejen toho, že jsme byli zranění. Jsou hlavně důkazem, že jsme přežili a dokázali se vyléčit.
„Směje se jizvám, kdo nepocítil rány.“ William Shakespeare, Romeo a Julie
CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V ŘÍJNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BARBAR!
Na stáncích v prodeji za 49 Kč!