Tak jsem prostě plus size

Hezké holky o sobě říkají, že to mají v životě těžší. Jaký je váš názor?

Řekla bych, že to platí tak padesát na padesát. Ano, je pravda, že krása otevírá dveře. Především ke kontaktům. Mít v dnešní době kontakty je hodně důležité. Díky nim se dostanete k příležitosti dřív než ostatní. Hezká holka může počítat i s tím, že za ní občas někdo zaplatí drink a třeba dostane volňáska na společenskou akci. Ale tím nejspíš výhody končí. Pak už následuje poťouchlá kritika. Lidé si pomyslí: Je hezká, musí být blbá. Do očí vám to neřeknou, ale dají vám to v životě pocítit.

Když jsem si na vás připravoval tuhle otázku, moje kolegyně podotkla: No a co máme říkat my ošklivé holky?

Tak ať si o sobě nemyslí, že je ošklivá. Vnější krása přece není jediná krása, kterou žena může mít. Věřím, že každá má v sobě něco hezkého. Jen k sobě musí najít protějšek, který její krásu dokáže vidět. Na věrnost takového člověka se pak můžou spolehnout. Právě s touhle věcí se teď potýkám. Je mi pětadvacet a ráda bych už našla celoživotní partnerský vztah.

Neříkejte, že nemáte nabídky.

Ale mám. Stačí, abych otevřela Facebook. „Jé, ty jsi krásná, a děláš modeling? Můžu tě pozvat na schůzku?“ Setkáme se, a já hned na začátku poznám, že dotyčnému jde jen o jedno. Anebo se vychloubá a je tak povrchní, že si s ním nemám o čem povídat. Takže tou jednou schůzkou to taky skončí. Žádná škoda. Ale já jsem pak sama, i když si na nedostatek přátel v adresáři nemůžu stěžovat. Někdy mám pocit, že se mě ten pravý chlap pro život asi bojí. 

Jde o to, jaký by měl být. Vysoký, svalnatý, s plným kontem? Jak si vlastně představujete chlapa pro život?

Dobrá otázka. To, co jste vyjmenoval, nehraje podstatnou roli. Pro mě je důležité, aby muž měl charisma a byl mi věrný. Když z něj totiž vyzařuje upřímné osobní kouzlo, je to známka, že má v sobě srovnané životní hodnoty, je ve svých názorech pevný, a pokud mi řekne: „Mám tě rád,“ můžu se na jeho slova spolehnout.

Poznala jste někdy takového?

Dá se říct, že ano. A vůbec to není ani ukázkový hezoun, ani James Bond. Je zavalitější, má mezírku mezi předními zuby, ale prostě chlap s charismatem. Důvěřovali jsme si a náš vztah trval skoro pět let. Pak se odstěhoval, málo jsme se vídali. Partnerský vztah se překlopil do kamarádského a už to tak zůstalo. I to svědčí o jeho kvalitách, protože málokdy se člověku stane, že se po dlouhém vztahu rozejde v dobrém. Teď bohužel potkávám hlavně muže, které přitahuje jen povrchní krása. A jsme zase u toho, že hezké holky to mají v životě těžší. Tedy v něčem.

Teď úplně slyším námitku kolegyně: „To se jí to mluví, když nikdy nebyla v kůži ošklivého káčátka.“

Ale já byla ošklivé káčátko. Fakt! Jako dítě jsem měla nadváhu, zrzavé vlasy a nosila jsem brýle. Když jsem začala dospívat, nic se na mě nezměnilo. Dobře si vzpomínám, jak jsem si to začala někdy kolem páté šesté třídy uvědomovat. Kluci na mě pokřikovali: „Zrzavej brejloune tlustej!“ Ve třídě se nenašel nikdo, kdo by je okřikl. Byla jsem typický outsider. Jako většina holek jsem snila o tom, že jednou najdu kluka svých snů, ale moje snění bylo dost smutné. Říkala jsem si: Vždyť na mě zbydou jen ti nejošklivější a nejhloupější…

Řekněte mi, na kterou základku v Táboře jste chodila, a já tam donesu tohle číslo Barbara, aby viděli, jak dneska vypadá člověk, kterému se posmívali.

Ne, já jsem nechodila na základku v Táboře, jen mi město Tábor jako místo narození uvedli u profilu v soutěži Tvář Scarlett. Bydlím v Mitrovicích a na základní školu jsem chodila do Miličína.

Tam to mám z ruky. Prozraďte mi – kdy vám někdo poprvé řekl, že jste hezká?

Stalo se to v osmé třídě. A za dost zajímavých okolností, které rozhodly o tom, jak k sobě budu přistupovat. K nám do školy přijeli zástupci reklamní agentury. Hledali nové tváře na propagaci výrobků. Představte si, vybrali právě mě! Nejvíc se jim líbilo, že mám zrzavé vlasy, což vůbec nechápu.

Jak jste jejich rozhodnutí přijala?

Udělalo mi to radost. I rodiče mě podpořili, ať to zkusím. Jeli se mnou do Prahy, kde jsem fotila svůj první book.

A vaše pocity?

Nejdřív jsem byla před fotografem strašně nervózní. Nevěděla jsem, jak stát, jak se tvářit. Ale fotograf byl ohromně trpělivý. Ještě předtím se mě ujaly vizážistky. Když jsem se pak podívala do zrcadla, nevěřila jsem svým očím. Úplně mě proměnily. Věděla jsem, že to není falešná proměna, že prostě zvýraznily, co je na mě hezké. Byla jsem z výsledku nadšená.

Tehdy jste zatoužila po dráze modelky?

Ještě zdaleka ne. Ale už jsem si začala uvědomovat sama sebe jako člověka, který má svou krásu. Když jsem se vrátila do školy, znovu se na mě snesly posměšky. To mě nakoplo, abych se sebou začala něco dělat. Řekla jsem si: Vždyť přece nejsem tak ošklivá. Přece musí existovat způsob, jak se nastálo proměnit do takové podoby, kterou na mě našly vizážistky. Nebo abych byla přesnější – do takové podoby, ve které bych se ráda viděla.

První krok?

Zbavit se brýlí. Strašně jsem je nesnášela, vadily mi u všeho. Začala jsem nosit kontaktní čočky. V šestnácti jsem si obarvila vlasy na hnědo. Zrzavá se mi nelíbila. To už jsem studovala na gymnáziu v Benešově, ale pravda je taková, že jsem nikoho příliš nezaujala, okolí mě z hlediska vzhledu pořád ignorovalo.

Proč jste si vybrala právě gymnázium?

Protože jsem vůbec nevěděla, jakému oboru se v životě věnovat. Chtěla jsem získat čas. Jenomže ani během gymnázia mě nic nenadchlo. Z předmětů mě bavily jen společenské vědy. Učila jsem se docela dobře, ale jen proto, že jsem byla pilná. Nikoliv nadšená.

Já myslím, že jste toužila, aby někdo byl nadšený právě z vás…

Připouštím. Ale k tomu bylo třeba ještě výrazně změnit postavu. Měla jsem pořád nadváhu a nedokázala se jí zbavit. V osmnácti jsem začala chodit s jedním klukem. Samozřejmě to nebyl můj úplně první vztah, ale tentokrát jsem zažívala krásný pocit, že o mě někdo opravdu stojí. Pak jsem zjistila, že jsem jen jednou z mnoha v jeho seznamu milenek. Když jsem mu na to přišla, ani to nevyvracel a dal mi kopačky. Během měsíce jsem zhubla 25 kilo. Najednou jsem měla váhu tak akorát.

Nezavání to trochu anorexií?

Ne, já prostě když mám nervy, tak nejím. Byla jsem psychicky úplně na dně. Myslím, že si tím každý někdy projde.

Copak o to, tyhle stavy dobře znám, jenže já při nich jím. A hodně…

No, každý to má jinak, ale já jsem pak taky začala jíst. Hned nastal jojo efekt a kila se vracela zpátky. Nezbývalo mi než začít sportovat. A já přitom vůbec nemám sport ráda.

V tom vám rozumím. Nechápu, jak někdo může dvacet let běhat po trávníku a kopat do míče. Za tu dobu by se i netalentovaný člověk naučil obstojně hrát na saxofon.

Anebo tančit. Tanec je můj velký koníček už od dětství. Léta jsem tancovala v chotovinské taneční skupině Ma.Pe. Ale pohyb na parketu nestačil na udržení váhy, o které jsem si myslela, že má být ideální. Proto jsem si zvolila sport, při kterém si můžu dát svoji oblíbenou hudbu do sluchátek, aby mě vedla. A to je běh.

Kolik denně uběhnete?

Nemám tréninkový plán. Dala jsem si závazek, že když vyběhnu, urazím nejmíň pět kilometrů a snažím se to opakovat aspoň třikrát za týden. Za hezkého počasí běhám v lese, mám svoji trasu v okolí Mitrovic. A když je ošklivo, proháním doma běžecký pás. Později jsem k běhu přidala ještě inline brusle. Taky jsem značně upravila jídelníček a pitný režim, to je dobré i kvůli pleti, kterou mám sušší.

Udržela jste si nízkou váhu?

Ne, mám pořád o osm kilo víc než v dobách, kdy jsem hladověla. Ale je jasné, že je to moje přirozená váha. A jestli se to někomu nelíbí – jeho věc.

Kdy jste poprvé pocítila, že vám krása může přinést i výhody?

V osmnácti, když se mi podařilo vyladit postavu. Na diskotéce jsem upoutala pozornost dýdžeje. Poslal mi drink a přišel si se mnou popovídat. Nebylo v tom nic víc, prostě se jen chtěl seznámit s hezkou holkou. To je pocit, který každou ženu potěší. Pak mi představil svoje kolegy a nakonec mě přes Facebook oslovil i majitel podniku. Potřeboval pomoct s propagací. Byla to jen brigáda, mohl ji zadat někomu jinému, ale on ji nabídl právě mně. Díky mému vzhledu.

A co zaujmout svým vzhledem víc? Třeba při modelingu nebo soutěžích krásy?

Ano, zaregistrovala jsem se u několika agentur, ale skoro vždycky to pohořelo na mojí přirozené váze. Oni chtějí vyloženě hubené holky. Kdo není hubený, je pro ně automaticky „plus size“. Do takových agentur nemá smysl chodit na castingy. Vím, že tam neuspěju.

Je nějaké řešení?

Je. Mít kontakty. Ne všichni, kdo chtějí svůj projekt reprezentovat díky hezké ženě, požadují anorektické míry. Jsou majitelé agentur a firem, kteří sázejí na přirozené sympatie. Díky tomu jsem se na základě doporučení dostala nejdřív k práci hostesky. Brzy přicházely další nabídky. I v oblasti modelingu. Už léta předvádím oděvy pro několik módních návrhářek. Mezi tvůrkyněmi ženské módy jsou naštěstí osvícené ženy, které myslí i na nás normální, co jsme „plus size“.

Například?

Z Českých Budějovic Tereza Dohnalová a Nicole Matéffy, a z Hluboké nad Vltavou Monika Štacková. Mají nejen výborné nápady, ale i samy jsou skvělé osobnosti a příjemné ženy. Moc ráda s nimi v oblasti modelingu spolupracuji.

A váš názor na soutěže krásy?

Zatím jsem se účastnila přibližně deseti. Ale z mnohých jsem neměla dobrý dojem. Dám příklad. Na jedné soutěži se den před vyhlášením výsledků konal večírek a nebylo možné si nevšimnout několika dívek, které se pořád bavily s porotci. Právě ty pak vyhrály. A řekněme si to natvrdo – stává se, že když se adeptka na vítězství vyspí s vlivným porotcem, tak to vítězství dostane. Viděla jsem dámy, které jdou přes mrtvoly. A to není směr, kterým bych chtěla jít já.

Ale jsou i férové poroty, viďte?

Naštěstí ano. Takových si velice vážím. Důležité je, když je součástí rozhodování i divácká anketa. Myslím, že pak je výběr vítězek objektivnější.

Ze kterých svých vítězství máte největší radost?

V oblasti soutěží krásy jsem zatím zvítězila dvakrát a oba úspěchy jsou pro mě důležité. Před dvěma lety mě lidé vybrali jako vítězku divácké soutěže Modelky v akci. Pražský magazín Patriot mi pak věnoval dvoustranu. Měla jsem z toho radost a říkala jsem si: Kdybych se tak někdy dostala na obálku časopisu… A teď je to tady. Vítězství v soutěži Tvář Scarlett. Generálním partnerem soutěže je časopis Barbar a mně se dostalo té pocty, abych byla na titulní straně. Je skvělé, že soutěž Tvář Scarlett existuje, protože dává prostor různým typům žen v širokém věkovém spektru.

Dá se modelingem uživit?

Věřím, že dá. Zatím dělám modeling jako koníčka, ale právě jsem ve fázi, kdy bych to chtěla změnit. Můj profesionální život byl zatím docela jednoduchý. Po absolvování vyšší odborné školy ekonomické jsem pracovala jako recepční v hotelu Gold v Chotovinách. Teď bych se ráda uplatnila v oblasti, která se co nejvíce zaměřuje právě na modeling a hostesing.

Jen aby tahle oblast, kde se počítá s ženskou krásou, měla budoucnost. Zrovna dneska jsem četl článek, že studentský výbor žádá odstranění básně ze zdi berlínské vysoké školy, protože básník velebí krásné ženy. Předloni si feministky vymohly zrušení výstavy fotografií ženských aktů v Praze na Akademii věd…

Víte, já tohle chápu. A hned můžu připojit problémy, které se už dotkly přímo mě. Mediální tlak lidem vnucuje ideál krásy v podobě nezdravě vyhublých dívek, a spousta hezkých zdravých žen z toho má mindráky. Je třeba s tím něco dělat. Není ale řešením, když někdo někomu zakáže prezentovat jeho vkus. Tady schází přirozená rozmanitost. Vždyť je docela možné, že spousta lidí by chtěla vidět úplně jiné ženy, ale neexistují soutěže, které by jim daly šanci. Ostatně jaký typ žen se líbí vám?

Neškatulkuju ženy podle typů. Mně se tají dech před takovými, které mají ve tváři vepsaný příběh. Běžné soutěže krásy nesleduju, protože mi jejich vítězky připadají takové jaksi umělé, unifikované, předem spočítané podle nějakého algoritmu.

Já to vidím úplně stejně. Dbám o sebe proto, abych se vnitřně cítila dobře. Ale chci, abych se lidem líbila díky tomu, jaká skutečně jsem. Netěšilo by mě, kdybych zvítězila jen proto, že mám hezkou tvář a postavu. Jenomže soutěží, které vycházejí vstříc vkusu nás dvou, je strašně málo. Chtělo by to i soutěže zaměřené výhradně na charisma ženství.

Přesně. Co kdybyste takové soutěže začala organizovat?

Nasadil jste mi brouka do hlavy, organizování je další můj koníček. Byly by na to zapotřebí finanční prostředky a dát dohromady tým lidí, kteří ženskou krásu vnímají více srdcem než očima. Určitě nejsme jediní s takovým názorem. Přidá se někdo další?

Říjnové číslo časopisu Barbar na stáncích v prodeji za 49 Kč!

Elektronická verze ke stažení za 35 Kč na Alza.cz!

Předplatné je možné pořídit ZDE - 12 čísel (včetně letního a zimního speciálu) za 492 Kč!