To tady čtyři roky nevládl nikdo?

Lze něčím obhájit deficit ve státním rozpočtu ve chvíli, kdy je minimální nezaměstnanost a ekonomika šlape?

Dovedu si představit takové případy, ale to by kolem nás musely vznikat velmi výrazné investice. Třeba velké úseky dálnic. Jenže nic takového nevidím. A přitom vyrovnaný rozpočet dnes vůbec není složitý. Jen dvě čísla: loni dostalo 72 firem investiční pobídky ve výši dvanáct a půl miliardy. Současně neinvestiční dotace firmám činily přes padesát miliard. Jenom tohle, kdybychom škrtli, škrtáme skoro celý roční dluh.

Cestou do Prahy jsem potkal billboardy ČSSD, které lidem slibují bezúročné půjčky na bydlení. Má smysl dnes něčím takovým zatěžovat rozpočet? Vždyť banky půjčují lidem s úrokem kolem 1,8 procenta.

Jsem si jistý, že by se bezúročná státní půjčka týkala jen vybrané skupiny obyvatel. Nerozumím straně, která chce ztížit mladým lidem přístup k hypotékám a vlastnímu bydlení, a zároveň vymýšlí nějaké speciální dotační tituly pro vybrané. Musíme vytvářet dobré podmínky pro všechny.

Ceny nemovitostí v Česku prudce rostou. Ten růst je nejvyšší v celé unii. Čím si to vysvětlujete?

Zažili jsme propad cen po roce 2009, a málo se staví. Máme příliš komplikovaný stavební zákon, takže nevzniká tolik bytů, kolik by bylo potřeba. Existuje velká poptávka, a byty a domy na trhu nejsou. Musíme hlavně zjednodušit stavební zákon.

To ovšem slibuje i ANO, hlavně na sociálních sítích se objevuje spot, kde Andrej Babiš považuje snazší jednání s úřady za jeden aspekt svého lepšího Česka. A slibuje, že to zařídí.

Jenže oni jsou čtyři roky ve vládě, a nestalo se nic. Když vidím vládní sliby, mám pocit, že jsme byli všichni čtyři roky v opozici. Co mohli udělat, neudělali, a teď to zase slibují znovu. Rozumím složitostem koaličního vládnutí, ale když si přečtete slogany na billboardech, můžete jednoduše získat pocit, že tady čtyři roky nevládl nikdo.

Dnešní situace velmi silně připomíná dobu, která předcházela ekonomické krizi. Minimální nezaměstnanost, drahé nemovitosti a levné půjčky. Někteří podnikatelé přiznávají, že už se na novou krizovou vlnu pomalu připravují.

Věřím, že krize nepřijde, i když některé příznaky jsou velmi podobné. Je tu především akutní nedostatek pracovních sil, kvalifikovaných i nekvalifikovaných. Roste tlak na zvyšování mezd, a tedy náklady firem. My na to máme dva recepty. Chceme snížit daň pro zaměstnance, to znamená docílit toho, aby si zaměstnanci polepšili o sedm procent čistého, aniž by zaměstnavatelé museli zvýšit své náklady. A současně chceme zaměstnavatelům snížit odvody za zaměstnance o dva procentní body. V tu chvíli by firmy získaly peníze, které by mohly použít na zvýšení mezd.

Na škole nám vtloukali do hlavy: Dobře se uč, ať máš dobré zaměstnání. Vždycky mi přišlo, že cílem školství je vychovat budoucí zaměstnance, aniž by třeba už děti na škole mohly přemýšlet o tom, že existuje šance také podnikat.

Zaměstnanec a OSVČ, to jsou dvě možnosti, jak se realizovat v práci. Obě by měly být rovnocenné. Firma může být dlouhodobě úspěšná jen tehdy, má-li dobré zaměstnance. Bohužel levice a odbory často staví zaměstnance proti zaměstnavatelům nebo proti živnostníkům. Pokud chcete být ve svém oboru dobří, nadřete se, ať jste zaměstnanec nebo OSVČ.  Každý stav má své výhody, zaměstnanec má nárok na dovolenou, nemocenskou, odstupné, podnikatel disponuje větší mírou svobody. Současně zaměstnavatel nese obrovské riziko, musí každý měsíc vyplatit mzdy, sehnat nové zakázky, splnit řadu povinností a předpisů. Takže ano, správná škola by měla děti připravit na pracovní život, bez rozdílu, zda to bude OSVČ či zaměstnanec.

Současně je tady ale dnes obrovský vládní tlak proti živnostníkům a malým podnikatelům.

To cítíme celé čtyři roky. Vláda vede třídní boj. Už heslo „Všichni kradou“ říká, že jsou všichni podezřelí, podnikatelé např. musí pomocí EET online dokazovat, že nepodvádějí. Neexistuje základní důvěra státu vůči svým občanům. Místo abychom vytvářeli prostor pro šikovné lidi, ať už pro zaměstnance nebo OSVČ, levice a populisté všechny podezřívají a kontrolují, neustále vymýšlejí nové předpisy, povinnosti, zákazy, příkazy a regulace.

To se týká podnikatelů. Jak ale hodnotíte vztah vlády k zaměstnancům?

Současná vláda se stará jen o mzdy státních zaměstnanců, a ostatní ji nezajímají. V zemi máme asi pět milionů zaměstnanců, z toho zhruba deset procent pracuje pro stát – jako učitelé, policisté, úředníci nebo třeba lékaři. Jenže vláda kašle na těch zbývajících devadesát procent. Je to jako s dotacemi, které vždy preferují jen určitou vybranou skupinu. Pokud stát přidá pouze svým zaměstnancům, zaplatíme to všichni, protože stát nemá své peníze, ale jen ty, které ve formě daní vybere od lidí. Kdyby lidem zůstalo víc v peněžence, jsou logicky svobodnější. Lidé by pak byli méně závislí na státu. Současný systém je ale zcela jiný – od občanů se snaží vybrat co nejvíce, aby pak mohl „moudře“ peníze přerozdělovat. Tím ale drží občany v podřízené roli a rozhoduje, komu peníze pošle, podle svých potřeb a preferencí. To je strašně špatně. My chceme přidat všem, úplně jednoduše – tak, že lidem zůstane z hrubé mzdy více peněz.

Pořád jsou ale české platy v porovnání se zahraničím velmi nízké. Nemůže být cestou k vyšším příjmům nárůst minimální mzdy? Moje úvaha je jednoduchá – kdyby dnes uklízečka, která bere jedenáct tisíc, dostávala osmnáct nebo dvacet, logicky by ve společnosti vznikl tlak na vyšší příjmy, aby všichni kvalifikovaní brali víc než nekvalifikovaná síla.

Tohle je cesta jen jedním směrem: k obrovské nezaměstnanosti. Navíc vůbec nevěřím na institut minimální mzdy, je to odborářská mantra a týká se jen dvou procent zaměstnanců. Lidé by měli dostávat víc, ale musí to vycházet zespodu, z jednání zaměstnance se zaměstnavatelem, třeba z jeho požadavku zvýšit plat o deset procent. Navíc náš návrh by všem zvýšil příjem o sedm procent čistého, což je jedenáct procent hrubého. Bez vyjednávání a bez jakékoliv zátěže na firmy. Tohle je podle mě ta správná cesta.