Úvodník k jarnímu číslu: Rozhýbat město

Je to hezká myšlenka – rozhýbat České Budějovice. Stala se mantrou současné radniční koalice. A lidem se líbí. Rádi slyší, že přichází někdo, kdo chce vnést do ulic krajské metropole novou energii a nápady. Jenže tu chybějí především dvě veličiny: čas a lidi.

Český politický systém příliš nepočítá s vizionáři a kontinuitou. Volební období je tak krátké, že v něm není možné stihnout prakticky nic. Sebelepší tým má na realizaci přibližně dva roky – první rok se rozkoukává, poslední rok už vede novou kampaň. Rakušané vkládají do svých politických elit o trochu větší důvěru, když si svou národní radu volí na pět let a prezidentovi poskytují dokonce šestiletý mandát. Získávají pohodlnější prostor hlouběji se ponořit do důležitých projektů a je to nakonec i levnější, protože náklady na každé volby, u nich jako u nás, jdou do stovek milionů korun.

Dagmar Škodová Parmová v roli budějovické primátorky město nerozhýbe sama – potřebuje k tomu odhodlané lidi, místo toho ale vládne úřednickým aparátem. Úředník není hybatel událostí, je jejich vykonavatelem. Jeho každodenní rutina je natolik svázaná předpisy a úkony, které na něj nakládá výkon funkce, že není schopen ještě promýšlet strategii moderního města, nemá to vlastně ani v popisu práce. Pokud Budějovice někdo dokáže rozhýbat, jsou to lidé stojící mimo radnici. Budějovice svou velikostí dávají šanci najít mistra v každém oboru. Jde jen o to dát těm mistrům šanci.

Na otázky Marka Kerlese v jednom budějovickém podcastu zatím primátorka odpovídá vyhýbavě. Chceme dynamické město, chceme dát Budějovicím nový směr, Budějovice potřebují rozhýbat. Tu větu jsme slyšeli už tolikrát, že by měl logicky pokračovat konkrétní plán. Čas už teď nelítostně ukrajuje ze čtyř let. Držím palce, času je málo.