Úvodník k jarnímu číslu: Tři facky
Jednou za čas to přijde, a důkaz, zpráva o stavu společnosti, zabolí jako facka. Pak se o tom chvíli mluví, a nakonec to usne, na moment, dokud nepřijde facka z druhé strany. A ona přijde. Vždycky přijde. Bez varování a bez argumentů, protože facka není argument.
Ty facky přišly tři v rozmezí pár dnů. První za renesanční dvůr, druhá za funkcionalistickou vilu a třetí za barokní faru. Facku dostalo české kulturní dědictví od majitelů, investorů a developerů. Dva objekty zmizely, o třetí možná přijdeme brzy. Ani jeden ze ztracených domů nezískal ochranu státu, a tak měli majitelé volné ruce. A právě tohle je největším důkazem kulturního barbarství – když tu hodnotu nevidíme sami, ale potřebujeme k tomu štempl – když jdeme bořit, protože to nikdo nezakázal – když nedokážeme ustrnout před dovedností předků a přiznat si, že nic lepšího stejně nepostavíme, že ten prostor nebudeme kultivovat, naopak ho znásilníme vlastním projektem. Na místě renesančního dvora Švamberk mají vyrůst sklady, místo fary z 18. století v Dolních Slověnicích u Lišova snad parkoviště. Nesmyslné demolice jako plesknutí do tváře.
A úžas lidí. Vytřeštěné oči nad tím, že se něco takového děje. Někdy petice, jindy dopisy a telefonáty do médií, prohlášení architektů, historiků, sousedů, a nakonec pocit marnosti, když se stejně buldozery opřou do letitého zdiva. Vila, která opustila svět blízko budějovické nemocnice, v nejlepší vilové čtvrti krajského města, posloužila jako zrcadlo barbarského majitele, a barbarství v nejčistší formě prokázal i starosta Lišova, nakupující faru od církve jen proto, aby ji mohl rozprášit. Takové konání je trvalým odkazem, nelze ho jen tak odčinit, ale celkem jednoduše odlišuje, kdo si láme hlavu nad využitím opuštěného objektu, a kdo jde variantou pohodlnější a bezobsažnější. Činy jako odraz stavu mysli. Činy jako facka historii i budoucnosti, protože s každým takovým zbořeným domem mizí kus lokální identity. Vzniká díra, trvalá mezera, kterou pak přelepují jen historické fotografie. Právě ty po letech prokazují, že to, co zmizelo, chybí. Že by ulice nebo ves byla hezčí, kdyby to, co bylo, zbylo. Ale i facky jsou lekce, lze se z nich otřepat, i facky jsou poučením: komu neprodat rodinný majetek nebo koho nevolit.
Jan Štifter