Úvodník k zimnímu číslu: Krásná, jasná, přesvědčivá

Nechal jsem si vyprávět příběh z divokých padesátých let – v podání pamětnice, která tenkrát byla holčičkou, to bylo o to silnější svědectví. Mluvila o tom, že rodinu jednoho dne vyhnali ze statku a ona si nemohla vzít ani hračku drátěného kominíčka, protože i kominíček propadl všemu československému lidu. Rodina přišla o majetek, ona o normální dětství. Když se dnes vrací tam, kde její předci žili po staletí, naráží na nepochopení, všímá si, jak se za okny okolních chalup rozhýbají záclony. Když žádá sousedy, aby si vystěhovali harampádí ze soukromého pozemku, naráží na nepochopení, protože čtyřicet let to jejich nebylo ničí. V sadu si kdekdo trhá jablka nebo švestky. Připadá si tam cizí a nechtěná.

Slyšel jsem ten příběh i z druhé strany – v něm je pamětnice někdo, kdo boří zaběhnuté pořádky. Kdo čeří klidné vesnické vody. Do obce jen dojíždí – chalupa už nestojí, vlastní tu pozemky a je kvůli nim zle. Zlobí se na celou vesnici, jako by tady všichni mohli za to, že se jednoho letního dne museli sebrat a zmizet. Každý se bál a každý byl nakonec rád, že uhájil svoje, když komunisté rozvraceli tradiční venkov a likvidovali nejbohatší sedláky, na někoho ta karta vyjít musela. Byla jiná doba, říká se. V obci je vždycky pozdvižení, když pamětnice přijede. A na vesnici mají lidi rádi klid. Nechtějí se vracet k tomu, co bylo – nechtějí prát tak staré špinavé prádlo, protože na něj už obyčejný prášek nestačí. Kdykoliv pamětnice vystoupí z auta, vrací se s ní příběh a ožívají křivdy – v obci říkají, že ta žena nemluví o ničem jiném.

Kdysi jsem se tvrdě hádal za to, že přece musí existovat jediná pravda. Že je potřeba ji hledat, že pod nánosy přívlastků přece někde vězí. Že je možné ji odhalit a kochat se pohledem na ni, protože ta čistá pravda bude krásná, jasná a přesvědčivá. Dnes už se hádám za to, že pro pamětnici a vesnici nemůže existovat stejná pravda, protože od pravdy je neoddělitelná zkušenost. Na obou stranách mohou stát dobří a srdeční lidé – jen jeden nedovede naslouchat druhému, dělí je příliš odlišné prožitky. Oddělená končetina, kterou už doktoři nedovedou přišít. Dvě řeky a plno jiné vody. Chybí to nejzásadnější: respekt k odlišné zkušenosti.

V téhle době mi ten příběh přijde obzvlášť aktuální. Společnost začíná žít dva životy, jsou tu očkovaní a neočkovaní, lidé přitom z jedné vesnice. Hádají se, kdo má větší pravdu. Čím dřív tyhle dohady skončí, tím spíš to ještě může skončit happy endem. V té obci už na něj nevěřím.