Život v displeji

Seděli jsme na pivu s kamarádem, kterému se přibližně každých deset minut rozsvítil telefon. Šestkrát za hodinu ten přístroj přerušil náš hovor, aby se kamarád mohl dozvědět, co se děje ve světě kolem něj. Že manželka nasdílela fotky dětí na Facebook, bývalá milenka zkouší spodní prádlo na Instagramu a kolegové ho zvou přes WhatsApp na víkendové grilování. Telefon stahoval pracovní poštu a všechno cinkalo, pípalo a svítilo jako pouť na Dobré Vodě. A kamarád s každým dalším zazvoněním nasedl na jednu atrakci a nechal mě na chvíli stát dole s pivem.

„Ty fakt nepoužíváš messenger?“ ptal se mě a hbitě poslal přes telefon pozvánku. „Ale WhatsApp jo, ne? Fakt ne? To jako voláš a esemeskuješ jako pračlověk?“ Vysvětloval jsem, že mi ke komunikaci stačí volat a psát, taky mailovat, a stejně, jako jsem před lety nemusel používat fax, se teď obejdu bez… telefon začal zvonit, kamarádovi volal bratr, se slovem sorry přijal hovor a já si objednal ještě jedno pivo a brambůrky. „Vydrž chvilku,“ špitl. Rozsvítil jsem svůj telefon a prohlížel si zprávy na internetu – Microsoft představuje služby s umělou inteligencí / Chyby nového překladače jsou vtipnější / Zjistěte, jak vytížený máte tablet, nebo rychle zálohujte data do PC… Ok, jakmile si pořídím tablet, budu to sledovat denně.

Ten telefonát se protáhl na čtvrt hodiny, kdy jsem si stihnul prohlédnout i nové fotky kamarádových dětí na Facebooku. V hospodě totiž neměli noviny – protože všichni teď šustí mobilem, ušetří hospodští za papír. Nakonec jsem kamarádovi řekl, že s ním příště půjdu na pivo jedině tehdy, pokud nechá telefon doma, a on se nepřítomně usmál, protože jedním okem sledoval, jestli telefon dokončil instalaci aktualizace systému, kdy celou obrazovku vyplnil zelený panáček a nakonec zahrál krátkou písničku. Rozhlédl jsem se po hospodě, a dobrá čtvrtina lidí tu hleděla do telefonu, přestože proti nim seděl někdo živý.

„Si ze mě dělá prču, kámo. Ona mě tam označila v komentu,“ nadskočil kamarád. Sledoval fotky bývalé milenky, nové prádlo jí slušelo. „Musím to pořešit, sorry,“ kroutil hlavou dost nešťastně, ale stihl jsem mu podat ruku a vyrazit domů. Stál ve dveřích a něco ťukal do telefonu.

Bylo krásné nebe, bez mraků.