Natáčel tam, kam nikdo nesmí
Na jih od Seychelských ostrovů a na sever od Madagaskaru leží v Indickém oceánu Aldabra, jedno z posledních nedotčených míst na této planetě. Tak by mohla začít pohádka o želvě Elvi, kterou jsi loni natáčel. Bylo to pohádkové?
Film Aldabra je spíš dobrodružný příběh než pohádka – bude to napínavá podívaná pro celou rodinu. Nevystupují v něm lidé, jen zvířecí hrdinové, kteří obývají tento atol chráněný organizací UNESCO. Atolem se nazývá korálový ostrov s vnitřní lagunou: na Aldabře se vyhaslý sopečný kráter před tisícovkami let přeměnil v nádhernou lagunu obklopenou vápencovou krajinou se vzácnými živočichy a rostlinami. Žije tam nejvíc obřích želv na světě. Přírodní ekosystém je už na první pohled vyvážený a mě překvapilo, jak rychle jsem pocítil sounáležitost. Klid je tam velmi nakažlivý, běžné problémy člověk vidí s odstupem a uvědomuje si svoji vlastní malost v poměru ke zdánlivé nepomíjivosti přírody.
Jaký to byl pocit natáčet tam, kam nesmí téměř nikdo?
Naplno jsem si uvědomoval, jaké mám štěstí. Lidé se na Aldabru dostanou jen výjimečně, zvířata zde mají minimální zkušenost s člověkem a jsou nezvykle krotká. To byl jeden z mých velkých potápěčských zážitků. Poznal jsem při potápění Galapágy, Mosambik, Jihoafrickou republiku a další vzdálená i bližší místa. To neříkám z frajeřiny, ale kvůli srovnání. Všude už zvířata nějaký kontakt s lidmi zažila a v jejich chování je to znát. Tady ne, berou člověka v podstatě jako něco, z čehož nemají strach.
S ideou natáčet na Aldabře přišel producent Petr Keller, který na jejím naplnění pracoval šest let. Věřil jsi, že uspěje?
Abych pravdu řekl, moc ne. Teprve když jsme se ocitli přímo na místě, uvěřil jsem. Do té doby bylo tolik faktorů, které to mohly zkazit! Velké nebezpečí v této oblasti hrozí od pirátů, ostatně dokument z natáčení obsahuje i rozhovor s lodním kapitánem, kterého při cestě na Aldabru piráti unesli a strávil v zajetí 88 dní. Když jsme se po všech peripetiích na Aldabru konečně dostali, snažil jsem se ve chvilkách volna vnímat, jaké štěstí je být „tady a teď“. Ale moc klidu nebylo. Mohli jsme tam strávit pouze deset natáčecích dní, což je pro celovečerní film velmi málo. Proto bylo nutné využít každé minuty.
Více čtěte v únorovém vydání časopisu Barbar!