První týdny bez Filipa

Filip deset let vyplňoval každou hodinu vašeho života. Jak teď snášíte, že už tady není?

Teprve teď mi to začíná docházet, naplňuje mě pocit prázdnoty. Je to těžké a myslím si, že to bude ještě dlouho trvat. Vím, že pro Filipa to bylo v určitém smyslu vysvobození, protože měl už nějakou dobu velké zdravotní problémy. Hlava má v tomto směru srovnáno, ale srdce ne. Ještě dlouho to tak určitě bude. Do fáze smíření jsem nikdy nedošla a asi ani nikdy nedojdu, to prostě nejde. Člověk se s tím jen musí nějak naučit žít.

Co děláte celé dny?

Zatím pořád bojuji s úřední byrokracií. A snažím se dávat do pořádku trochu své zdraví, na kterém se celé to neštěstí samozřejmě podepsalo.

Je nějaký problém na úřadech?

U nás to funguje velmi málo. I přesto, že jsem nahlásila úmrtí, Filipovi vyplatili dávky. Na úřadě práce také nevěděli, co se mnou, s takovým případem se prý ještě nesetkali.

Za Filipa jste bojovala deset let. Jsou lidé, kteří vám opravdu pomáhali?

Určitě. Je jich hodně a všem patří dík. Úžasná byla například Filipova dětská lékařka Jiřina Parmová ze Slavonic, která ho měla v péči od miminka a i teď nám opravdu hodně pomáhala. Stejně tak primář Smrčka dětského oddělení budějovické nemocnice a celý jeho personál, všichni se o Filipa starali a zajistili mu důstojné dožití. Pomáhal nám pan Míka, který se po celou dobu svědomitě Filipovi staral o kompenzační pomůcky. Celých deset let nás  podporovala média. Myslím, že právě i díky nim se nám podařilo peníze pro Filipa získat.

Také si vzpomínám, že vzniklo sdružení na podporu Filipa.

Ve chvíli, kdy už jsem přestávala věřit alespoň v nějakou spravedlnost a ztrácela sílu bojovat, přišel pan Kloiber, dal dohromady několik lidí a založil pro Filipa občanské sdružení Návrat do života.

Ale když jste vysoudili odškodné za Filipovo zranění, byli v Cizkrajově lidé, kteří vám záviděli.

Nechápali, že bych určitě měla raději zdravé dítě než peníze. Protože peníze Filipovi zdraví a život nevrátily. Jen mu umožnily důstojný život, těch deset a půl roku. Měla jsem na zaplacení péče, pomůcek, zdravotnického materiálu, osobních asistentů… Protože jinak by tady Filip ani těch deset a půl roku nebyl. Bez takové péče podobně postižení lidé umírají velmi brzy.  

Byl deset let připoutaný na lůžku. Jak dlouho jste doufala, že se jeho stav změní a jednou třeba zase půjde do školy?

První tři roky jsem věřila, že se z toho nějak dostane. Když mi došlo, že to nikdy nepřijde, byla jsem vděčná za jakýkoliv, i maličký pokrok. Brala jsem věci tak, jak šly. Nesměla jsem nad tím přemýšlet, jinak bych se z toho zbláznila. První lékařské prognózy mluvily i o tom, že ho možná ani nikdy nebude možné odpojit od přístrojů.

Uvažovali jste i o transplantaci kmenových buněk.

Zkoušeli jsme všechno, od alternativní léčby po nejpokročilejší medicínu. Nic ale nepomáhalo. Nakonec jsme se přestěhovali do Budějovic, kde jsme byli blíž alespoň k dostupné péči. Aby také Filip mohl docházet do dětských center. Kmenové buňky byly natolik nebezpečné, že jsme se rozhodli to nepodstupovat. Byla to obrovská naděje, která byla najednou pryč.

Neříkáte si dnes, že jste riskovat možná měla?

Nelituji žádného rozhodnutí, které jsem udělala. Všechno bych udělala znovu. A možná po těchto zkušenostech bych byla ve spoustě věcí mnohem tvrdší.

Vracíte se někdy do Cizkrajova? Nebo je to pro vás vesnice, která vám prostě vzala dítě?

Je to tak… Neříkám, že tam nikdy už pojedu, pořád tam mám přátele. Ale nikdy už se tam nemůžu natrvalo vrátit.

Škola, kam Filip chodil, je stále zavřená?

Ano, rodiče děti přehlásili jinam a z cizkrajovské školy je pečovatelský dům.

Víte, kde jsou teď učitelé, kteří byli ve Filipově případě odsouzení?

Pan ředitel Jindra podle mých informací celé roky učí, a dokonce, a to je podle mě drzost, chtěl kandidovat na ředitele školy v Dačicích. Co dělají ty dvě učitelky, nevím.

Kdybyste je dnes potkala, co byste jim řekla?

Snažím se je nepotkat, protože opravdu nevím.

A chtěla byste jim něco vzkázat?

Že mě překvapil způsob, jakým k tomu neštěstí přistupovali. Že vlastně od Filipa a od svého pochybení dali ruce pryč. Bylo to přece zbytečné. Rozhodně to nebyl malý moment, kdy byl Filip pod vodou.

Řekl vám vůbec někdy někdo, třeba policie, co se tam vlastně stalo?

Filip byl pod vodou dvacet minut. Učitelé dostali půl roku podmínky s odkladem na jeden rok. Překvapilo mě, že tam nebyl ani zákaz činnosti. Postupem času svědci samozřejmě promluvili. I sama jedna paní učitelka se přiznala, že Filipa začali hledat až podle batohu, který jim přinesl učitel třídy, která je u bazénu střídala.

Víte, co dělali učitelé ve chvíli, kdy se děti koupaly?

Když jsem se učitelů ptala, co stalo, nebyl mi nikdo schopný odpovědět. Někteří svědci mi řekli, že nechali děti u bazénu. Jestli je to pravda, těžko říct. Kdyby ale svou práci dělali poctivě, museli by přece zjistit dřív, že je Filip pod hladinou.  

Přemýšlíte třeba o adopci?

Myslím si, že je příliš brzy, abych dělala takové rozhodnutí. Ale přemýšlela jsem jak o adopci, tak o pěstounské péči.

Proč jste nikdy neměla druhé dítě? Nešlo to kvůli náročné péči o Filipa?

Péče o Filipa byla skutečně velmi náročná, ale i tak bych o tom přemýšlela. Jenomže ze zdravotních důvodů to nešlo. Věděla jsem, že nebudu moct mít druhé dítě, protože mi lékaři řekli, že bych pravděpodobně nezvládla druhý porod. Celou dobu tedy bylo jasné, že Filip bude mé jediné dítě.