Nejsem namyšlená hvězda z Prahy

I když sama říká, že se v mnohých seriálech jen mihla, její charismatickou tvář diváci rozhodně nepřehlédnou. Dvacet let pracuje na volné noze, věnuje se rodině, ale nezapomíná ani na přátele ve svém druhém domově v Cehnicích na Strakonicku, kde tráví s rodinou volné chvíle. Se smyslem pro humor a srdečností sobě vlastní odpovídala na otázky v prostředí místní hospůdky.

Proslýchá se, že jste v Cehnicích častěji než v Praze. Je to pravda?

Samozřejmě že jsem převážně v Praze, protože veškerá moje práce je vázaná hlavně na ni. I když od loňska jezdím také natáčet na Zlínsko do Napajedel druhou řadu seriálu Znamení koně, jehož první řadu uvedla Česká televize asi před třemi lety. Tady na chalupě jsme osmým rokem a cítím, že jsem tu doma.

K domu patří také zahrada. Péče o ni dá od jara do podzimu jistě hodně práce…

Chalupaření jsem kdysi brala tak z gruntu, že jsem byla přesvědčená, že za každý víkend musím stihnout úplně všechno. Dneska už ale vím, že stačí, když udělám, co stihnu. Řekla jsem si, že se neztrhám.

Pocházíte z Moravy – co vás na jih Čech přivedlo?

Chalupu jsme s partnerem hledali v jižních Čechách záměrně. Jedním z hlavních důvodů bylo to, že partner má ve Vimperku maminku a sestru, tak abychom jim byli blíž. A druhým důvodem je fakt, že milujeme Šumavu a jsme rádi, že jsme alespoň na jejím kraji. Přestože celá republika je nádherná, Šumava dostala přednost.

Čím si vás získaly právě Cehnice?

Podvědomě jsem si říkala, že mám ráda sluníčko, teplo, a tak chci někam na jih, abych byla tomu moři blíž. A tady máme moře rybníků, občas moře komárů, ale mám tady hlavně moře kamarádů, což je moc dobře.

Určitě jste si ale vybírali z mnoha lokalit.

Muž hledal na internetu a byli jsme se na několika místech podívat. Když jsme přišli sem, věděli jsme, že je to ono. Vešli jsme obrovskou branou na veliký dvůr a v tu chvíli jsem si řekla: Já to tady nějak znám. Původní majitelé jsou starší lidé a chtěli to prodat a přestěhovat se do menšího, proto jsme neváhali. Během dvou měsíců jsme všechno domluvili, zaplatili a převedli. A pak nastala ta pravá bitva o to, jak předělat chalupu a zahradu k obrazu svému. Samozřejmě to bude ještě trvat dlouho, než se nám všechno povede dokončit, ale už máme asi dvě třetiny za sebou.

Hrajete v divadle, natáčíte seriály, dabujete, pracujete v rozhlase a účastníte se charitativních akcí. Najdete vůbec čas na chalupaření?

Mám vždycky skoro celé prázdniny volné. Někdy mám jen nějaký dlouhodobý dabing nebo natáčení seriálu. I o prázdninách hraju divadlo na nějakých festivalech, ale většinou jsem minimálně měsíc a půl tady s klukama. Naštěstí se tady zatím cítí dobře a nechtějí od nás nikam – jednomu je patnáct, druhému osmnáct a půl. Zatím to tady s námi kluky baví, protože muzicírují a mají tady pro sebe prostor. Nemůžu si stěžovat. Prostě se tady cítíme všichni jako doma.

Jdou synové ve stopách rodičů? Láká je hudba nebo divadlo?

Herecká dráha je zatím neláká, ale říkám si, že je to jenom dobře. Nicméně uvidíme. Mladší syn studuje na gymnáziu s rozšířenou hudební výchovou, mají tam pěvecký sbor, dramatický kroužek. Zatím oba „šmrdlaj“ na kytaru. Dokonce si už na základní škole založili malou kapelu. Starší syn studuje na konzervatoři klasickou kytaru a bude v tomto školním roce maturovat. Spolupracuje s tatínkem (hudebník Roman Kříž, pozn. red.), takže se už hudebně podílel i na jeho albu. A co bude dál, to opravdu teprve uvidíme.

Zkoušeli jste pořádat nějaký koncert?

Letos tu měla jedna kamarádka paní starostky ze Sedlic oslavu druhých pětadvacetin. Působí ve svazku obcí a seznámily jsme se tak, že mě pozvala na krajkářský festival do Sedlic, abych tam zarecitovala. Byla tady za mnou na chalupě a kluci zrovna zkoušeli. Ukázalo se, že je veliká rockerka a moc se jí to líbilo. Kluci si už na základní škole založili malou rockovou kapelu, a tak se jich ptala, jestli by jí nechtěli zahrát na narozeninách. Zahráli a bylo to moc hezké.

Zapojujete se často do dění ve vsi?

Ano, ráda. Například zdejší praporečnice sboru selské jízdy Jana Pichlíková chová závodní koně a narodilo se jim asi sedm hříbátek. Dohodli jsme se, že uspořádáme, podobně jako bývá vítání občánků, křest hříbat. Udělali jsme to tady na návsi u kapličky a půl hodiny poté tu bylo v informačním centru Devět králů vítání občánků a bylo to všechno dojemné a nádherné.

Sama jsem z vesnice a tady jsou hodně příjemní lidé. Navíc tahle obec má velice šikovnou starostku Helenu Sosnovou. Vyhráli tady celorepublikovou soutěž Zelenou stuhu za to, jak se starají všichni nejen o zeleň. Ocenění si rozhodně zaslouží. Mám radost, že sem patřím a můžu příležitostně pomáhat tím, co umím. Díky starostce jsem byla třeba několikrát také přizvána na akce svazku měst a obcí, kterými provázím nebo na nich recituji. Dělám to opravdu ráda. Rozhodně nejsem žádná namyšlená hvězda z Prahy.

Sousedské vztahy tedy přerostly do přátelství?

Samozřejmě. A k tomu patří nejen oslavy, ale i smutné situace. Vloni 1. dubna odešel v osmdesáti letech muž kamarádky Marušky a ta mě požádala, jestli bych mu nezarecitovala na pohřbu. A já si vzpomněla, jak mi odešla maminka v šedesáti a půl letech, ještě mladá, na rakovinu, a jak jsem se s ní rozloučila a zarecitovala jí na pohřbu. Protože byl Pepíček úžasný člověk, přednesla jsem takovou kamarádskou řeč, a protože mám ráda poezii Jana Skácela a Oldřicha Mikoláška, vybrala jsem Skácelovu báseň Poděkujme jak děti za jablko. Bylo to milé a dojemné rozloučení. Úplně mě dojalo, když jsme se šly podívat s Maruškou na rakev, jak se v ní Pepíček usmíval. Skutečně, to není lež. I rozloučení může být hezké, i když je hrozně smutné.

Jak vaše vytížení zvládá rodina?

Partner se opravdu stará, pomáhá, vaří, když nemůžu sama. Ale mě vlastně tohle tempo baví.

Recept na dobré partnerství?

Trpělivost, tolerance, taktizování? Důvěra. Nikdo na to nemůže mít recept. Každý se musí poprat se životem sám. Vzpomínám na hru, kterou napsal na motivy Dekameronu Aleš Fuchs a ve které jsem hrála v divadle Rokoko. Měla jsem tam větu: „Člověk je sám, sám se narodí, sám taky umře, vše ostatní jsou jenom pentle.“ A to se mi moc líbí…

Vraťme se na začátek vaší herecké profese. Co vás k ní přivedlo? Chtěla jste být už jako malá herečkou?

Vyrůstala jsem na dědině jako každé jiné dítě. Musela jsem doma pomáhat, zvládala jsem jak školu, tak kroužky. Ráda jsem recitovala a pak jsem chodila do dramatického kroužku. Nikdo z naší rodiny ale nikdy komediantem nebyl. Alespoň o tom nevím, i když nedávno jsem měla v Praze premiéru a tam nám scénu a kostýmy navrhovala Agnieszka Pátá a ta mi na mobilu ukázala fotku se slovy: „Počkej, v Polsku je herečka Magda Zawadská.“

Patří do rodiny?

Tátovi dva bratři kdysi odešli ze Slovenska do Polska a pak se tam oženili a usadili. Není tedy vyloučené, že je to moje vzdálená sestřenice. Ti, kteří pamatují polský velkofilm Pan Wołodyjowski, si možná vzpomenou na roli Bašky, kterou tam právě Magda Zawadská hrála. Mám zafixované, jak jí tam Wołodyjowski říká: „Baška, ovladaj še…“ Tenkrát jsem nevěděla, kdo ji hraje, a teď si říkám, že je to možná moje příbuzná. Agnieszka mi řekla, že si to dá za úkol a zjistí mi to.

V čem právě hrajete?

Hrajeme teď krásnou hru Mobil story. Pavel Nový a já ve dvou monodramatech, která jsou propojená tematicky. Jsou tam lidské osudy, které zažívá mnoho lidí kolem nás v různých životních situacích. Třeba se brzy potkáme v některém divadle v jižních Čechách. Přijdete se podívat?  

Ráda. Co seriály? Ve kterých se teď budete objevovat?

Občas se projdu jako inspektorka ministerstva školství v seriálu Gympl na Nově. Vloni jsem před prázdninami také pro Novu začala točit v seriálu Pan Máma, kde hlavní roli hraje Milan Štaindler. Je to trošku drsnější humor, ale mám ho ráda. Tam jsem říkala panu režisérovi, jestli bych nemohla změnit image. Odvedli mě do kadeřnictví a dostala jsem blonďatou paruku. Je to trošku na hraně, ale líbí se mi to.

Na začátku jste zmínila seriál o koních…

Po třech letech získala Česká televize znovu peníze na pokračování seriálu Znamení koně. Hraju s Oldou Navrátilem bezdětné manžele, kteří pracují na Slunečné hoře. Jsem ráda, že tvůrci naše role trošku rozšířili. Točíme na Zlínsku v Napajedlích v hřebčíně. Jsem unavená z cestování, protože D1 je v takovém stavu, v jakém je, ale je to pro mě obrovská radost a nádherná práce s režisérem, kolegy, celým štábem.

Jezdíte na koni?

Vrátím se ještě k Janě Pichlíkové z Cehnic, se kterou jsme se bavily o tom, že mě naučí jezdit na koni. Jednou před Silvestrem jsem přijela na chalupu a na dvoře stál krásný kůň. Jana se do mě hned pustila, ať zahodím tašky a že jedeme. Protesty, že jsem unavená, mi nebyly nic platné. Pomohla mi do sedla a odvedla mě jako královnu na místo, kde místní zrovna slavili a chtěli, abych se k nim přidala. Tak jsem legraci nezkazila a svou roli královny na koni zahrála. Od té doby ale na to, abych se učila jezdit na koni, ani nebyl čas.

Kdy se na televizní seriál o koních mohou diváci těšit?

První řadu seriálu jsme točili asi dva a půl roku a byla to obrovská práce, než bylo vše sestřihané a uvedené do finální podoby.  Proto si netroufám ani odhadnout, jak dlouho to bude trvat tentokrát. Do roka a do dne?

Váš hlas znají diváci z mnoha rolí v zahraničních seriálech nebo filmech. Na které ráda vzpomínáte?

Dabing je kapitola sama pro sebe. Dabuji role v několika seriálech. Některé jsou hodně dlouhodobé. Ale některé stále v televizi opakují, protože se na to lidé pořád rádi dívají. Za všechny uvedu třeba seriál Ženatý se závazky, který jsem natáčela asi před sedmnácti lety. Ráda vzpomínám na film Tenkrát na Západě, kde jsem namluvila Claudii Cardinalovou. Ten dávali po mnoha letech nedávno v České televizi. Možná někdo neví, že tenhle film předabovala znovu Nova, která si mě přizvala, abych opět dabovala Claudii Cardinalovou, ale v mužských rolích byly nějaké změny.

Co všechno se v dabingu s odstupem času změnilo?

Změnilo se především tempo. Rozdíl je například v tom, že před rokem 1989 se dělal dabing pouze pro televizi nebo pro kina a systém byl smyčkový. To znamenalo, že úpravce – překladatel filmu – musel připravit dialog, kdy jedna smyčka byly dvě až tři věty. Napřed jsme se podívali, jak to herci ve filmu dělají, pak jsme si to několikrát vyzkoušeli, abychom viděli, jestli jsme se neodchýlili od role, a režisér s námi při tom spolupracoval. Byli jsme ve studiu zároveň všichni, kterých se scéna týkala. Každý musel okamžitě na toho druhého reagovat. Teprve pak se to natočilo, někdy jsme dialogy zkoušeli třeba dvacetkrát, když to nešlo. Byla to tvrdá a poctivá práce najít nejoptimálnější verzi, která byla pro danou situaci nejlepší. Dnes točím sama, vůbec se nesejdu s hereckým partnerem. Každý z nás točí sám.

To jde?

Máme představu o tom, čeho se scény týkají. Když má nastat dramatická scéna, která je vypjatá, tak se na ni dopředu i podíváme nebo režisér řekne, že to bude o tom a o tom… Ale většinou nasadím sluchátka, poslouchám originál a jedu rovnou – čtu a hraju, jak nejlépe umím.

Stává se, že se musí záznam smazat a přetočit?

Samozřejmě, stát se může cokoliv. Člověk může začít koktat, špatně se nadechnout… To se pak musí začít znovu. Chceme a odvádíme to nejlepší, co v nás je.

Občas zaslechnu poznámku, že šel dabing kvalitativně dolů.

Také jsem takové poznámky slyšela. Ale nesouhlasím. Lidé, které mám kolem sebe a které znám, jsou profesionálové a dělají dabing poctivě. Všichni se snažíme, protože je to naše vizitka. A nikdo by si nechtěl udělat ostudu. Záleží na tom, zda se kritika týká profesionálně nadabovaných filmů nebo spíš výjimek, kde třeba zní po celou dobu jen jeden hlas. To není dabing, ale tlumočení textu.

Se kterými kolegy se vám nejlépe spolupracovalo?

Samozřejmě mě jako první napadne Miroslav Moravec, ale je spousta vynikajících kolegyň a kolegů, se kterými se dodnes ráda setkávám. Vynikající dabérka je třeba Martina Hudečková, z chlapů Jiří Plachý, Jaromír Meduna, Jirka Prager a další. Nemůžu zapomenout ani na úžasnou Věru Galatíkovou, která už bohužel není mezi námi. Dabing je pro mě srdeční záležitost. I když se dnes při dabování s kolegy nepotkáme, sejdeme se pak aspoň třeba u kafíčka.