Byla jsem muž

„Já ho zabiju.“ „Ne, Nicol, prosím tě, pojď pryč.“ Bar, devět večer, někde v jižních Čechách. Ten dvoumetrový zavalitý skinhead, který právě vylil pivo na hlavu hostovi, netušil dvě věci. Za prvé, host jménem Nicol prochází fází léčby, kdy se má postupně z muže stát ženou. Za druhé, Nicol deset let cvičila box, aby se ubránila třeba i dvoumetrovému skinheadovi.
Nechala si pivo stékat po dlouhých pěstěných vlasech, kapalo jí z náušniček, nahořklý pach přebil její parfém. Na krku jí naběhla tepna. Skinhead odešel někam dozadu. „Todle jsem eště vydržela,“ říká dnes Nicol. „Ale existuje slovo, po kterym vidim černej tunel. Amok.“  
Tenkrát ještě dala na radu svých kamarádek a začala se zvedat k odchodu. V tu chvíli se vrátil skinhead. A řekl přesně to zakázané slovo: „Buzíku.“ Bum-bum! „Dala jsem mu dvě rychlý do nosu. Spadnul na zem, vobličej zalitej krví. Povídám: Co je, ty chlapáku? Teďka brečíš jak děvka, viď? Já jsem holka, co seš ty? Dobiju tě!“ Zvedla nohu, že mu dupne do obličeje. Kamarádky ji chytly za ruce. „Kašli na něj!“ Poslechla je. „Já nejsem žádnej buzík, ale holka,“ opakuje Nicol. „Možná tak nevypadám, ale vnitřně se tak cítim.“

JEDEN Z DESETI TISÍC
Muž, který se narodil v ženském těle. Anebo žena v mužském. Jednomu z deseti tisíc se to stane. „To je ale maximum, jak ho uvádí jedna studie odborníků ze Singapuru. Ostatní výzkumy došly k nižším číslům,“ říká lékař Ivo Procházka z pražského Sexuologického ústavu. „Zajímavý je poměr pohlaví mezi lidmi této skupiny. V minulosti převažovaly ženy, které se cítily být muži. Nyní se poměr vyrovnává.“
Jaké osudy mají transsexuálové na Českobudějovicku? Vyjdeme-li z nejvyššího počtu jednoho ku deseti tisícům, pak v budějckém okrese s přibližně 190 tisíci obyvateli by jich mělo být devatenáct. Náhodně jsme objevili tři. Všichni jsou takzvaně MtF. Male to famale. Muž na ženu. Buď to byla náhoda, že ani jeden z nich to nemá opačně, anebo se poměr pohlaví v transsexuální skupině zase změnil. Alespoň na jihu Čech.
Bez ohledu na to, co mají mezi nohama, se představují jako Nicol, Lenka, Jitka. První je 33 let, druhé 37, třetí šedesát. První prochází přípravnou fází, druhá se chystá na operaci, třetí už je žena.

K VÁNOCŮM? KALHOTKY!
„Vnější projevy mužskosti a ženskosti (tzv. genderové role) si děti začínají uvědomovat ve věku dvou až tří let,“ informuje Wikipedie. Na Lenku to sedí. „V té době jsem si hodně hrála s bratránkem. Hrál si s autíčky, chtěl, abych si hrála a s ním, ale já se radši dívala na televizi, když byla pohádka o princeznách. A nejkrásnější chvíle pro mě byla před usnutím, když jsem si v posteli představovala, že jsem princeznička,“ říká.
Ve stejném věku už Nicol pošilhávala po holčičích spodních šatech. Žádná vědomá sexualita. Jen instinktivně cítila, že k ní takové oblečení patří. Možná jí oblékají ošklivé trenýrky schválně, aby si ty hezké kalhotky nějak zasloužila. „Blížily se Vánoce. Rodiče mi dali papír a barvičky. Ať namaluju Ježíškovi, co mi má přinýst pod stromeček,“ vzpomíná.
Když se maminka podívala na obrázek svého synka, uviděla růžově namalovaný čtverec. „Co to je?“ „To je, jak to nosej holčičky. Já to chci taky!“ „To ale chlapečci nenosej.“ „Já to chci!“ Nicol byla kromě transsexuality už odmalička pěkně umíněná. „Řvala jsem jak tygr. A furt a furt. Na Štědrej den jsem teda pod stromečkem fakt našla kalhotky. Jinak bych nedala pokoj. Naší mi je chvíli nechali a pak je dali sestřenkám. Víc se to neřešilo. Prostě si řekli, že děti maj někdy divný nápady.“

NEŽ PŘIJDOU RODIČE
Jitka se začala genderově probouzet, až když pominula asexuální atmosféra padesátých let a přišla „zlatá šedesátá“. Bylo jí deset, když – „…Jsem si oblékla máminy punčocháče a chodila jsem v nich po bytě. Dělala jsem to, když jsem byla třeba nemocná a nikdo nebyl doma. Nevěděla jsem, proč to dělám, ale bylo mi při tom dobře. Ne, žádné pohlavní vzrušení se při tom nekonalo, jen jsem měla pocit, že je to pro mě přirozené. A ten pocit byl důležitější než další to, jestli dělám něco nepatřičného.“
V tom věku provětrávaly maminčin šatník i Nicol a Lenka. Vypracovaly si dokonalý systém utajení. Zamknuto, zatažené rolety, rodiče se vrátí v tolik a tolik, úklid šatů zabere tolik a tolik času, teď musím začít s převlékáním zpátky do klučičího, abych stihla přesně složit máminy šaty na jejich místo. Ani jednu nikdo nepřistihl. Zato svědomí je mělo v hrsti pořád.
„Když přišli rodiče domů a já věděla, že nesmím říct, co jsem dělala, bylo mi to divný. Sama sobě jsem si připadala divná,“ zdůrazňuje Lenka, „a strašně jsem se za sebe styděla. Věděla jsem, že se nikomu nemůžu svěřit. Pocházím z hodně upjatý rodiny vysokoškoláků, o sexu se doma nemluvilo. Pořád jsem se musela učit a nosit jen jedničky. Když jsem dostala dvojku, rodiče udělali takový dusno, že jsem se z toho psychicky složila.“

DIVNÝ KLUK
Nicol ten pocit vyjádřila stručně: „Úchyl. Tak jsem si připadala. To už jsem si chodila sama kupovat šminky. Jako že pro mamku. Měla jsem je schovaný v pokojíčku. Pod spodnim šupletem ve stole byla taková mezera, vo který nikdo nevěděl.“ A co svěřit se výchovnému poradci ve škole? „Nikdy! Ve škole byly zlý děti. Mně vodstávaly uši a všichni pokřikovali: Satelity! Ítý! Samý naschvály. Kdyby se tam todle vo mě rozkecalo, tak bych tam asi umřela.“
Umřít, to je ale to poslední, co by sveřepá Nicol chtěla kvůli svému zaměření. Místo toho začala cvičit. A od čtrnácti chodit na lekce boxu. Máš se mnou problém? Tumáš pumelici! Získala respekt. Něžné city měla taky, ale schovávala si je až pro toho, kdo je ocení.
Zato mnohem senzitivnější Lenka si ve škole připadala jako divný kluk. „Ten pocit nepatřičnosti trochu mizel o prázdninách. Jezdila jsem k babičce na vesnici, trhaly jsme spolu bylinky, pomáhala jsem jí se slepicema. Ráda jsem hladila pejsky, kočičky a pečovala jsem o ně. Užívala jsem si ten pocit, kdy můžu být po holčičím způsobu něžná. Když mě někdo viděl, pochválil mě: Máš hezkej vztah ke zvířatům. Nic nepoznal, o to šlo. Pak začal školní rok, a mně se zase zlomila psychika. Kdo vlastně jsem? Jak to vyřešit?“

KOPAČKY KVŮLI PRAVDĚ
Střední škola. Lenka, Nicol i Jitka navázaly vztahy. Se ženami. Nic divného, neboť tehdy se jmenovaly Radek, Filip a Pavel. „Ale protože jsem se cítila jako žena, byl to pro mě vlastně lesbický vztah,“ prozrazuje Jitka. „Toužila jsem být takzvaně normální žena, ale nikdy bych si nedokázala představit, že bych mohla mít sex s mužem. To by mi bylo odporné. Když jsem nad sebou přemýšlela, dospěla jsem k názoru, že jsem asi lesba zakuklená v mužském těle.“
Nicol a Lenka to cítily stejně. Lenka po dlouhém vztahu přiznala své přítelkyni, jak se ve skutečnosti věci mají. Dostala kopačky. Nejvíc ji to koplo do jejího nulového sebevědomí. Znovu se psychicky složila. Známky ve škole šly dolů. Rodiče zuřili: Jak se chceš dostat na vysokou?! O dvě dekády starší Jitka už vysokoškolský diplom měla, prozíravě mlčela, za dob vrcholného socialismu oplodňovala manželku a pak získala práci v zahraničí. Při pracovních cestách se cítila svobodněji, i když pořád nesměla prozradit svou pociťovanou identitu.  
Největší štěstí ve vztazích měla Nicol. „Všem svejm partnerkám jsem to vo sobě řekla. A bylo to výborný. Měly vedle sebe kluka, co je vždycky ubrání, a k tomu věděly, že se do nich umim vcítit. Vyráželi jsme spolu na nákupy a já nebyla ten chlap, co frfňá, že musí čekat, než si ženská vybere. Já těm hadříkům totiž rozuměla. Doma jsem mohla chodit v dámskym. A to nemluvim vo tom, jak zajímavě to působilo při sexu.“

S NOŽEM POD PENISEM
Zatímco Nicol si užívá, před Lenkou a Jitkou se otevírá peklo. Ani Nicol se mu nevyhne. Čert si pro ni přijde později. Jitka se po sametové revoluci vrhá na podnikání ve své domovině. Je úspěšná. Ale její zakázané Já zase promlouvá. Ne, to je slabé slovo. Přímo na Jitku řve.
„V takové chvíli jsem vzala velkou injekci, dala jsem ni jehlu a natáhla jsem vodu. Píchala jsem si ji do prsou. Tak dlouho, až se mi na hrudi udělala boule. Když byla bolest nesnesitelná, nalila jsem do sebe víno a píchala jsem dál, dokud se nevytvořila i druhá boule. A obě velké tak, že než se to vstřebalo, musela jsem na veřejnosti chodit v bundě.“
Teď se Jitka vrhne na největšího nepřítele. Na svůj penis. „Několikrát jsem pod ním držela nůž. Nakonec jsem neřízla. Nebyl by materiál, z čeho udělat vagínu. Ze zahraničních časopisů jsem věděla, jak lékaři přeoperují muže na ženu. Ale pořád jsem se bála se svým problémem jít k odborníkovi. Místo toho jsem tlačila na varlata tak dlouho, až jsem si je zašroubovala až do břicha. Pak jsem to místo natřela chemoprenem. Penis jsem natáhla, zahnula jsem ho mezi nohy a přilepila jsem ho na to místo, kam jsem vtlačila varlata se šourkem. Konečně jsem měla dole hladko a mohla jsem si natáhnout kalhotky jako žena.“
Když se potřebovala vymočit, musela přilepený penis odtrhnout. Vydřela si tím kůži až na krev. „Zrovna jsem jela k moři a nestačilo se mi to zahojit, i když jsem na ránu dala zásyp. Slaná voda ještě víc rozežrala kůži, zanítilo se to, musela jsem k doktorovi. Nalhala jsem mu, že mě popíchal mořský ježek.“

ZADUPU TO V SOBĚ!
Lenka znovu omdlela ze všeho, co se v ní děje. Naprostá, skoro krystalická beznaděj. Poslali ji k psychologovi, pak psychiatrovi. Tam řeknou slovo, které už zná z internetu a ví, že se jí týká: „Transsexualita. To vyřeší sexuolog.“ Jde k němu s nadějí, že nastane konec utrpení. „Půl hodiny jsem čekala v čekárně. Mezitím tam policisti přivedli dva sexuální devianty s poutama. Říkám si: Panebože, co tady dělám? Vždy mně vlastně nic není. Pak jsem vešla do ordinace. Psychotesty, odebrali mi krev, zjistili, že mám malinko nižší testosteron, že jsem v depresi, labilní. A příště že mi udělají vyšetření sexuality.“
Se sebezapřením na to vyšetření přišla. „Nasadili mi na pinďoura takovou spirálku a pouštěli při tom obrázky. To abysme zjistili, při čem budete mít náběh na erekci, vysvětlil doktor. Ale já jsem tak zkřečovatělá, že ho mám úplně zalezlýho! povídám. Ne, to se udělat musí. Doktor pustil obrázky… Dva nahý chlapi, jak se líbaj. Ženská. Dítě. Krev na sekeře. Kudla v zádech. Drsný, hnusný. Když to skončilo, řekli mi, že jsem na muže. Cože? Já, která miluju ženský?“ Utíkala jsem pryč a opakovala jsem si: „Jsem chlap, jsem chlap, jsem chlap! Přece mi nějaká transsexualita nezničí život. Zadupu to v sobě!“

PIVO, CIGÁRA, MAKAČKA
Sbohem, táto a mámo. Sen o vysokoškolákovi vám nesplním. Šla bydlet na vesnici, na chalupu, která patřila rodičům, jenže už tam dávno nejezdili. Podle toho chalupa vypadala. Nebránili jí, aby tam bydlela, ale nestýkali se s ní. Z gruntu změnila život. „Už mi nikdo neřekne komáre, protože jsem hubená! Už nikdy nezabrečím! Nastoupila jsem jako dělník ve výrobě. To byl další šok pro rodiče. Chlastala jsem hektolitry piva, hulila jsem jednu za druhou. A hlavně jsem makala. Rozhodla jsem se, že chalupu přestavím sama. Rvala jsem těžký věci, narostly mi pořádný svaly. Vyholila jsem si hlavu. Prostě tvrdej chlap.“  
Tvrdej chlap se něžně zamiloval. Do ženy s malou holčičkou. Ačkoliv nevstoupili do manželství, žili všichni spokojeným rodinným životem na chalupě. Jenže Lenčina spokojenost byla jen zdánlivá. „Díky holčičce se ozvalo něco, co jsem ještě neznala. Mateřský city. Toužila jsem se s ní mazlit jako maminka, hýčkat ji, ale byla jsem svalnatej, metrákovej chlap. Moje role byla táta. Táta se musí chovat jinak než máma. I dítě to očekává. Léta jsem to zvládala, pak se z holčičky stala slečna a já si říkala: Teď už je to dobrý.“
Jenomže právě teď na Lenku zařval další pocit. Drásavější než všechno předtím. „Pětatřicítka na krku, a já nemohla odtrhnout oči od maminek s kočárky. Cítila jsem, jak mi tikají biologické hodiny. Pořád se mi zdály sny, že běhám po louce, mám bříško a čekám miminko. Že ho rodím, že ho kojím u prsu… Den co den stejnej sen. Už to nevydržím! Musím se změnit se v ženu. Pak budu mít třeba svoje dítě. Adoptuju si ho.“

NA VŠECHNY DOŠLO
I Nicol chce operaci. Také ona žila s přítelkyní a její dcerou. „Holčička začínala dostávat rozum, bylo jí všude plno. Jenže co kdyby si všimla, že si voblíkám dámský hadry? Pak by ve školce vyzvonila: Tatínek doma chodí v sukýnce!“ Zase ji napadlo to slovo, které už v sobě dávno zadupala – úchyl. Šla k lékařům. Pevně přesvědčená, že chce, aby ji proměnili.
„Ze všeho nejdřív jsem napsala rodičům, jak to se mnou vlastně je. Už s nima dávno nebydlim, rozešli jsme se ve zlým, ale chtěla jsem, aby to věděli. Za pár dní vod nich přišla vodpověď. Vydědili mě.“
Došlo i na světaznalou Jitku, které už se blížila šedesátka. Byla dávno rozvedená a léta jezdila do Prahy, aby tam v klidu chodila v dámských šatech na veřejnosti. Cestou domů se jí udělalo špatně nad sebou samou. Tajná taška s oblečením letěla z okýnka. „Za týden jsem ale jela zpátky jenom kvůli tomu, abych ty šaty našla. Ne že bych si nemohla koupit jiné, ale k těmhle už jsem měla vztah. V té chvíli jsem se rozhodla, že dál nebudu žít ve lži.“
Šlo jen o to rozhodnutí. Peněz má dost. „Celé noci jsem surfovala na internetu a zjišťovala, kde by mi to udělali nejlíp. Nakonec jsem zvolila operaci v zahraničí. Jen rok a půl to trvalo od chvíle, kdy jsem začala brát hormony, než mě operovali. Při tom jsem podstoupila řadu plastických operací. Povedlo se to tak dobře, že když jsem šla v Čechách prvně na gyndu, doktor nepoznal, že jsem byla muž! V naší republice mě pak uznali jako právoplatnou ženu. To byla legrace u té komise; zvědavě ze mě tahali, kdo, kde a jak mi to dělal.“
   
PĚSTÍ DO ZRCADLA
Jenže na Jitku největší překvapení teprve čekalo. „Přitahují mě muži! Už když začínaly zabírat hormony, cítila jsem, že se moje sexuální preference mění. A vůbec mi to nebylo nepříjemné. Mužům se líbím, dobývají mě. To je pocit, který nazývám slovy permanentní Vánoce. Hned jsem jako správná ženská pochopila, jak si je obmotat kolem prstu. A když neposlouchají? Ó, mě rozbolela hlavička, dneska nic nebude! Leda že bys…“
Lence právě komise schválila změnu pohlaví. Připravovat se na ni začala také před půldruhým rokem. „Tehdy jsem svojí partnerce řekla, jak to se mnou doopravdy je. Po dvanácti letech vztahu. Přijala to skvěle. A když jsem to řekla její dceři, odpověděla: To je supr, takže ty jsi moje druhá máma, to mi k tobě sedí víc. Pak začaly působit hormony a já najednou zjistila, že jsem na muže a že to tak má být. Moje partnerka z toho nedělala vědu. Je totiž buddhistka. Od té doby spolu žijeme jako dvě sestry. Společně podnikáme, takže můžu doufat, že si postupně zaplatím všechny plastické operace, abych vypadala jako žena.“
A boxerka Nicol? Pro tu si právě přišel čert. Nemůže sehnat práci a musela přerušit léčbu. „Hrozně mě to ničí. Léčba je sice bezplatná, ale pak pojišťovna zaplatí jen chirurgickou změnu pohlaví. Tuhle sem zahlídla svojí tvář v zrcadle, ty mužský rysy, a flák, praštila jsem do něj pěstí. Když se tady na jihu vobjevim jako napůl holka napůl chlap, hned slyšim: Né, práce už neni. Teď pojedu do Prahy, tam je to v klidu. Vydělám peníze, abych měla na plastiky. A až konečně budu správná ženská, najdu si k sobě pěknou holku!“ Holku? No, uvidíme, Nicol.