TONY S MODRÝMA OČIMA
Bylo nebylo, Antonína Pelíška klepla pepka. Začátek legrační pohádky? Ne, holá skutečnost. Kdyby se to ale nestalo, Kuře s modrýma očima by asi nevzniklo. Vůbec se nepodobá pohádkovému spisování současných autorů, kteří vytloukají svěrákovský humor. Vychází z moudrosti Antoina de Saint-Exupéryho. Každá radost má na protější misce váhy bolest. Té bolesti je vždycky víc. Jenže právě proto se lehčí miska s radostí nakonec vztyčí a zvítězí. V hlavní roli pohádky však není pepka, nýbrž kuře. Vezou ho na porážku s tisícem dalších opeřenců. A najednou rána osudu. Pro kuře i pro spisovatele.
„Stalo se mi to před dvěma lety na chalupě,“ vzpomíná Antonín Pelíšek, mezi přáteli zvaný Tony. „Zničehonic se mi zatočila hlava. Asi divnej tlak, řekl jsem si. Druhý den ráno už jsem musel zavolat sanitku. Ve špitále mi řekli, že je to jen lehká mozková příhoda a za dva dny půjdu domů. Měli tam jediné cétéčko, jenže bylo zrovna obsazené. Čekal jsem až do odpoledne, než na mě přijde řada. A když přišla, ukázalo se, že z lehké příhody se už stala těžká.“
Tony měl štěstí v neštěstí. Mohl dál vidět, myslet, mluvit. Na rozdíl od spolupacientů se stejnou diagnózou. Zato levá ruka to odnesla. Ale k psaní stačí pravá. Tužka je výtečný nástroj, kterým se dá vyhrabat z laviny volného času. Dva dny v nemocnici se totiž protáhly na tři měsíce. „Než se mi to stalo, začal jsem psát pohádku o kuřeti, které se osvobodí. Ten nápad jsem dostal, když jsem jako novinář přinášel svědectví o hrozných podmínkách ve velkokapacitních drůbežárnách.“
Původně zamýšlený příběh, z něhož předtím Tony napsal oběma zdravýma rukama třetinu, se při psaní na lůžku proměnil. Kuřeti přibylo nástrah a vidělo kolem sebe víc bolesti. Drůbežářský kamion havaroval. Kuře se vysoukalo zpod mrtvých tělíček a uteklo dřív, než po něm drapla drsná ruka. Schovalo se v lese. Tam si na něj brousila zuby liška, ale pak se zakousla do jeho zraněného kamaráda. Ptáče mnohokrát srdnatě bojovalo s nepřízní, naučilo se žít ve volné přírodě. Jenomže udeřily mrazy. Prokřehlé kuře umíralo…
„A ještě jednu motivaci jsem měl,“ pokračuje Tony. „Přemýšlel jsem, kdo by mohl pohádku ilustrovat a vzpomněl jsem si na děti s postižením z dětského centra Arpida. Dřív jsem o nich psal. Teď by se mohly stát mými kolegy. Některé totiž krásně malovaly a jejich handicap ve výsledku vůbec nebyl znát. Například devítiletá Barbora Sedláčková v té době už dosáhla uznání jako výtvarnice, a přitom všechno malovala štětcem v ústech.“ Tony zatelefonoval do Arpidy a dozvěděl se, že děti jsou pro.
Učitelka jim předčítala pohádku po částech, jak právě vycházela spisovateli zpod ruky. Tragické momenty je nejdřív překvapily. Brzy však pochopily, že takový je život, že kuřetem jsou vlastně i ony, a příběh je pohltil. Kuře se nevzdává. A když je úplně nejhůř, pomůže zázrak – prostě pohádka. „V té chvíli ho zachrání šestiletá Anetka,“ vypravuje Tony. „Ale ani ona to nemá jednoduché. Její rodiče zahynuli při návratu z dovolené. Teď ji vychovává její babička a dědeček hajný. Anetka přesvědčí dědečka, aby kuře nezabíjel. Pečlivě se o něj stará a kuře se uzdraví.“
Obrázků přibývá. „Žádný dospělý nedokáže malovat tak upřímně jako děti,“ podotýká Tony. „Nedokázal jsem z tolika krásných obrázků vybrat jen několik, které by se vešly do knížky. Radši jsem to nechal na vydavateli.“ Dětská fantazie dokonce ovlivňuje příběh. „Na jednom obrázku se objevil jezevec. Ten ale v pohádce nebyl. Zato v obrázku se zabydlel natolik, že tam prostě patřil. A tak jsem ho připsal v podobě jezevce Ferdy.“
Děj se překlápí do druhé půlky. Kuře a Anetka jsou velicí kamarádi. Po prázdninách jde Anetka do první třídy. Kuře zesílelo a touží letět do cizích krajin. Teď už by to zvládlo. Holčička váhá. Nakonec kuřeti ani nepodváže křídla, ani je nepřistřihne, jak radí babička. Pouští ho na svobodu. Pohádka končí slovy: „Mám tě ráda,“ volala do oblak a kuře tu zprávu přes vzdálenost asi stovky metrů bezpečně zachytilo a nadobro si ji uložilo v srdci.
Svoboda a vzájemná láska, která živé tvory nesvazuje, ale dává jim křídla, je hlavním posláním pohádkové knížky Kuře s modrýma očima. Vydalo ji Studio Gabreta. „Vím, že jsem do příběhu vložil všechno, po čem jsem toužil. Teď už budu psát zase jen pro dospělé,“ říká s úsměvem Antonín Pelíšek. Stále ještě rozcvičuje levou ruku. I tím bojuje za svou svobodu. Zrovna jako kuře, zrovna jako děti z Arpidy. A vlastně všichni, neboť o osobní svobodu se čas od času bojovat musí. Ale úplně největším činem je svobodu darovat.