Stále šumný David Vávra

Jihočeská nátura se prý okamžitě pozná a je na výsost kladná. Aspoň tak nějak to napsal Ota Pavel v povídce Ve džbánku budeš mít čistou vodu. Co vy na to jako Pražák?
To já nedokážu posoudit, protože jsem vlastně taky Jihočech.

Vždyť i na internetu se píše, že jste se narodil v Praze…
Ano, ale díky genealogii, kterou se mnou provedla Česká televize, jsem se dozvěděl, že náš rod pochází z jihočeské vesnice Červený Újezdec. Je to tedy oblast pro mne významná. Z Újezdce pocházejí Vávrové a v blízkém Kolném se narodili předkové Juscelina Kubitschka čili Kubíčka, prezidenta Brazílie ze šedesátých let. A když se podíváte na mapu, najdete tam Kubíčkovo jitro a kopec Vávra.

A pokud sem jedete od Prahy, poznáte rozdíl? Ota Pavel napsal, že Pražák takový rozdíl pozná, přestože na hranici kraje není cedule Jižní Čechy.
To má pravdu. Jih Čech má velikou výhodu v tom, že tady Sudety vlastně nebyly hluboko v kraji, a tudíž místní rodiny se tolikrát nepřestěhovaly a tenhle kraj nezažil strašný šok proměny, kdy přišli lidi, kteří neměli dědičný vztah k půdě a stavení. Takže v tom mají jižní Čechy veliký bonus a štěstí. Když je srovnám třeba se severními Čechy, kde byl brzy průmysl a kde bylo pořád nějaké drama, protože se tam nejdřív měnila krajina, které drsným způsobem vyrvali vnitřnosti, aby se z ní buďto staly nějaké kovy anebo se stopila v kamnech, a do toho ještě vyhnání Němců a migrace obyvatel, tak tohle drama naštěstí na jihu chybí. A proto je to z toho kraje poznat.

Ale i z jihu přece po válce vysídlovali Němce.
Pravda, jenže jich tu nebylo tolik jako jinde; šlo hlavně o příhraniční část a to se do celkového vyznění kraje tolik nepromítlo. Vždycky když od Prahy přejíždím hranici jižních Čech, říkám si, že je to tady tak harmonické, že už se tu vlastně nedá nic moc měnit k lepšímu. Přímo to vybízí vzít si kytaru, chodit kolem řeky a brnkat country. Jinými slovy, je tu všechno už dávno hotové a je to fajn.  

Zní to krásně, jenže už se taky začíná tvrdit, že malebnost jižních Čech není taková, jako bývala. A že se to stalo hlavně v posledních letech, kdy okolí měst obestavělo podnikatelské baroko.
Takhle bych to neviděl. Když si vybavím podnikatelské baroko třeba okolo Budějovic, není to až taková tragédie jako třeba na předměstí Prahy. Tady jsou to drobné solitéry zastrkané v krajině, které vlastně jakoby minu nebo přehlídnu a vůbec mě nevzrušujou. Určitá arogance, která čpí z podnikatelského baroka, není silnější než to, co tu nabízí krajina. Základ jihočeské krajiny má potenciál roviny prozářené zrcadly rybníků a do toho se vinou lužní lesy. A to je tak silný vjem, že jestli je někde u pořádné porce města ještě nějakých deset deka podnikatelského baroka, tak to už je opticky úplně jedno. Ta krajina to pořád utáhne. Radost pro oko.

Ostatně Voskovec s Werichem zpívali, že „vono to baroko neni špatný pro voko“. A my tu na jihu máme kromě podnikatelského baroka i selské baroko. Co říká vaše architektonické oko na stavby lidového umělce Jakuba Bursy?
Moje oko ho může jedině chválit. Z jeho staveb mám pocit plného dvora, kde pracovitost přinesla bohatství, ten dvůr je jako zdobný podnos a na něm pecen chleba, krajáč mlíka a nese ho selka ve svátečních šatech plných zdobení. A to zdobení a oblé tvary té selky přenesl Jakub Bursa na domy, které stavěl. Prostě – daří se nám, je nám dobře, máme možná víc než ostatní, a proto si to dáme i na svůj dům jako výraz štěstí. Já Jakuba Bursu uznávám, a dokonce uznávám i to, proti čemu se někteří milovníci architektury bouří, že někdo si toho Jakuba Bursu udělá sám. Má jeho styl rád, tak si jím nechá poprášit stavení.

Opravdu to není řekněme architektonická svatokrádež?
Mě to nepobuřuje. Vždyť Jakub Bursa tvořil v devatenáctém století a to už bylo baroko dávno pryč. Jeho stylu jen baroko říkáme, ale ve skutečnosti to byl eklekticismus. A když dneska někdo udělá eklekticismus eklekticismu – proč ne? Dokonce by se mi líbilo, kdyby na domech vznikala současná sgrafita. Ta jihočeská by určitě nějak čerpala z místní nálady a možná i z Jakuba Bursy.

Vlastně to můžete zahájit vy sám, vždyť máte chalupu v jižních Čechách.
Je to staré stavení, na něj by se novinky nehodily. A pozor, ta chalupa stojí na Vysočině. I když – je to u samé hranice s jižními Čechami.

Prozradíte kde?
Ve Štítném. Vesnička blízko Žirovnice.

Proč zrovna tam?
Když jsem se zde zabydloval, tak jsem to ještě nevěděl. Jen mi tady prostě bylo nádherně. Ale když jsem se pak dozvěděl, že můj rod pochází z jihu, pochopil jsem, že o tom rozhodlo vyšší řízení, která je mocnější než my všichni. A to mi vnuklo, že sem mám přijít a pak zjistit, že vlastně pocházím odsud.

A jak to probíhá, když se Bůh rozhodne, že člověka trochu přestěhuje?
Představte si, použil k tomu úplně obyčejnou, černobílou fotku v novinách. Bylo to na jaře 1994. Hledali jsme místo pro rekreaci a já jsem si vzpomněl na dávnou větu: Kdo jezdí od Prahy na jih, jezdí na rekreaci, a kdo jezdí od Prahy na sever, jezdí trpět. Dneska už bych to poopravil, protože jsem našel i v severních Čechách úchvatná místa. Když jsem začal shánět, co si koupíme, úplně náhodou jsem otevřel nějaké noviny a tam inzerát – Prodám chalupu na Vysočině. Napsali jsme, že by nás to zajímalo a přišla malinkatá amatérská fotka. Jak jsem ji uviděl, věděl jsem, že ten barák chci.

Vaše manželka byla taky hned pro?
Ta byla dokonce iniciátorem. A přitom nepochází z jihu. Je z Litoměřic. Skoro jsme si od toho prodejce mohli rovnou nechat poslat kupní smlouvu, protože to bylo úplně jasné, že chalupu bereme. Nakonec jsme se tam přece jen jeli podívat. Na domě bylo znát, že bude potřebovat opravit. V té chvíli manželka svůj názor trochu změnila. Řekla, že pokud tam má jezdit, musí tam být teplá a studená voda a záchod. Měli jsme tehdy malé děti. Vyřešil jsem to tak, že jsme se ubytovali v místní restauraci a já dům do léta opravil – já tedy ne, hlavně šikovní místní zedníci a řemeslníci, já jen dozoroval a platil. Skoro dvacet let jsem tedy obnoveným Jihočechem.

Z toho mám jako Jihočech samozřejmě radost, ale po pravdě stejně mi typově víc sedíte k městu než do vsi.
To bývalo. Jak člověk stárne, z pražského floutka a kavárenského vychutnávače se stal pěstitel na zahrádce s rýčem v ruce a rukama od hlíny. V nějakých třiceti letech bych si to vůbec nedokázal představit. A to máme v Praze dům. Ten jsem ale zdědil a všechno už je tam takové zavedené. Nikdy jsem tam neměl výraznou potřebu vysadit svůj první strom. Zato u domu ve Štítném byl místo zahrady jen trávník. Celou jsme ji zakládali a mě začalo bavit pěstovat kytky, sázet stromy, keře, různě je mordovat a formovat do geometrických tvarů. Každý rok sázím další strom.

Teď mě napadá – vesnice Štítný, má to nějakou souvislost s Tomášem ze Štítného?
Pocházel přímo odtud. To je vlastně druhý důvod, proč jsem tam hned chtěl bydlet. Toužil jsem, aby dům, který koupíme, stál v oblasti, kde je obsažený nějaký duchovní potenciál. Tomáš ze Štítného je osobnost, kterou mám hodně rád. Výrazná postava středověké Prahy, snažil se přibližovat teologii prostému lidu a psal česky. Ve Štítném se narodil a pak se tam vrátil umřít.

Je takové přísloví: Kde se zrodíš, tam se hodíš. Takže má asi pravdu, když si vás „vysočino-jih“ po generacích znovu našel.
Určitě má pravdu. A já bych k tomu přísloví ještě dodal: A odtud jez. Těch generací Vávrů, které se odklonily do Prahy, není zase tolik. Z jižních Čech totiž odešel můj pradědeček před sto lety. Byl hostinský a rozhodl se zkusit štěstí v Praze. Když jsem díky televizi zjistil, odkud pocházím, našel jsem nové příbuzné. Rod Vávrů na jihu pořád pokračuje. Loni jsme se v Újezdci všichni sešli na výročí natáčení, a protože jsme mezi příbuznými objevili evangelického faráře, udělali jsme si i malou bohoslužbu v kapli. Pak jsme šli na vrch Vávra, kde jsme zasadili Vávrův dub.

To je vyložená romantika…
Ona postupně skončila, protože ten dub pak zašel. Ale Vávrové tam žijí už od šestnáctého století a pořád se rodí další. A já je našel. To bylo prostě dané od Pána Boha. On má takovéhle hříčky rád a tím dává člověku rozcestníky. Můžeme říct výzvy. Člověk na ně buď zareaguje, anebo ne. V tomhle případě byla na začátku úplně obyčejná fotka starého baráku. Já na ni zareagoval a našel jsem svoje vlastní kořeny.

Tohle nikdy nezažiju, protože my pocházíme odjakživa z jihu.
Tak vám Pán Bůh přichystá něco jiného. Identitu nemusíte najít jen prostřednictvím místa, odkud pocházíte. Ta může být obsažená i třeba v tom, že člověk dělá nějakou práci a najednou se potká s někým, kdo má stejné uvažování, stejný intenzivní pocit ze světa, až si řeknete: Vždyť tohohle člověka já měl potkat už před padesáti lety! Ale Bůh se rozhodl, že ho potkáte právě teď, protože teď je ten správný okamžik, který spustí další děje.

A tohle se vám děje?
Jedině! Moje zásadní rozhodnutí v podstatě nejsou jiná než osudová. Ve správný čas se dostávám do absolutně mezních situací, které se stávají nosnými kameny mého života.

Tohle by chtělo nějaký příklad.
Ve čtrnácti letech chceme udělat s kamarádem večírek. Napadlo nás: Co kdybysme to oživili divadlem? Vlezli jsme s Milanem Šteindlerem na kredenc a něco jsme sehráli. Nikdo v té chvíli nemohl tušit, že z toho bude doživotní, strašně silné propojení. A že se to bude vztahovat i na další lidi, kteří se k nám přidají. Tohle pouto trvá čtyřicet dva let a je tak pevné, že se pořád akceptujeme a máme se rádi. Všichni, kdo jsme se v rámci divadla Sklep setkali do roku 1976, jsme letos v říjnu v nezměněném obsazení jeli hrát divadlo do Afghánistánu českým vojákům. Ta cesta Sklepa do Afghánistánu má kořeny ve vteřině, kdy nás napadlo, že uděláme divadlo na předpubertálním večírku. A je z toho celoživotní program.

A svoji manželku jste našel taky díky Boží výzvě?
Samozřejmě. Dělal jsem přijímačky na gympl a tam byla taková tmavá holka, seděla takhle vedle mě, no zkrátím to, je to moje manželka. Vztah trvá od našich patnácti let. Samozřejmě s občasnými dramaty, ale trvá. A další příklad, rok 1994, Radovan Lipus hledá průvodce pro jeden díl dokumentu o Ostravě. Jmenoval se Šumná Ostrava.

Tím ta slavná řada Šumných měst začala?
A tím taky měla i skončit. Začátkem devadesátých let se ocitla v ohrožení moderní architektura, protože nebyla braná na roveň v uvozovkách ověřené architektury baroka, klasicismu a tak. Stejně se hledělo i na industriální architekturu. Ten chystaný film si dal za úkol udělat v téhle věci trochu osvěty, ale jen pro Ostravu. Radovan měl námět, ale neměl nikoho, kdo by filmem provázel. Přemýšlel, jestli obsadit architekta, nebo herce. U architekta se bál, že by byl příliš odborný, u herce, že by si k tomu nenašel vztah. Mluvil o tom s produkční, která točila Mlýny divadla Sklep. A ta mu na mě dala tip. Jsem architekt a taky hraju.

Znal vás Radovan Lipus?
V té době jen trošku a ještě takovým způsobem, kvůli kterému by mě sám určitě nehledal. Viděl mě v osmaosmdesátém na divadelním festivalu v Hradci Králové. Vystupovali jsme tam jako naprosto destrukční divadlo. S kamarádem jsme rozbíjeli betonové skruže. Destrukce nikdy nebyl můj program, ale tohle byla taková drzost proti tehdejším úzkým mantinelům. Radovan možná váhal, nakonec jsme Ostravu natočili a během toho jediného dílu jsme našli klíč a formu. V televizi řekli: „To bylo zajímavý, zkuste ještě třeba Opavu s Olomoucí.“ Natočili jsme je, znovu dobré ohlasy – „A tak zkuste těch měst deset.“ A pak: „A ještě dalších dvacet.“ Pak jsme byli někde na besedě a tam se nás ptali: „Kolik těch dílů bude?“ „Padesát dva,“ odpověděl Radovan, „jako týdnů v roce, aby to mohlo jít v televizi celý rok.“ Když jsme točili padesátý třetí, ptám se Radovana: „Kolik toho vlastně bude?“ „Šedesát šest.“ A jakmile jsme točili ten šedesátý šestý, řekl jsem: „A už dost.“

Proč? Vždyť to bylo tak pěkné…
To ano, ale mně připadalo, že už je to hrozně snadné a na pořád stejném mustru to začíná nabírat rysy přemkopodlahovského Receptáře. To by se dalo dělat do smrti. Přijde architekt, odejde od dětí, projede městem, pohovoří s dobovým číšníkem, večer se k dětem vrátí. Ještě takových dvacet měst z naší republiky bychom udělat mohli. Ale v té době už se společnost vyvinula tak, že na obecních úřadech a radnicích si staveb moderní architektury začali vážit. Funkcionalistická a industriální architektura se stala obecně sdílenou hodnotou. O to přece šlo už v prvním díle. A my si uvědomili, že dluh vůči architektuře je daleko větší ještě na jiném poli, a sice vůči tvůrcům, inženýrům, sochařům, ne jen pouze architektům, ale všem, kteří se téhle oblasti věnovali a odešli do zahraničí – a v ten moment naše země na ně zapomněla. Kdo ještě před několika lety věděl něco třeba o takovém Karlu Paříkovi, který přetvořil celé Sarajevo? Postavil tam všechny zásadní budovy, a dokonce i kostely a církevní objekty pro všechna tamní náboženská hnutí. Udělal to s takovou invencí, že když Sarajevo v devadesátých letech téměř lehlo popelem během smutné bratrovražedné války, tak si pak všechny církve obnovily právě Paříkovy budovy. Z některých už třeba zbyly jen obvodové zdi, ale Pařík je vymyslel tak dobře a v souladu s každým náboženstvím, že nikoho nenapadlo stavět něco jiného.

To jsou tedy Šumné stopy. Kolik už jste jich natočili?
Třicet čtyři. Když to přičtu k šedesáti šesti Šumným městům, je to rovná stovka dílů. Ale na začátku byla třeba výzva shůry.

Vraťme se na závěr ještě k Šumným městům jižních Čech. Co vás při jejich natáčení nejvíc překvapilo?
To, že mě v nich vlastně nemá co překvapit. Jak jsem na začátku říkal, že jižní Čechy jsou shodou šťastných náhod nedotčené, tak stejné je to i s architekturou. Ta už tu je dávno hotová a města výraznými změnami neprošla, oproti třeba městům severních Čech. Měli jsme na příklad v hledáčku Český Krumlov, ale pak jsme si uvědomili, že jeho těžiště je ve středověku, v renesanci, baroku a toho dalšího už mnoho není. Jako samostatné díly jsme natočili jen Budějovice a Tábor a další jsme dělali po více městech najednou. Ale to nevadí. To je přece pro města jižních Čech výborná vizitka. A já si při tom aspoň znovu uvědomil, že mám kořeny v krásném, zachovalém kraji.

Považujete se už tedy za jihočeského patriota?
Jsem spíš český patriot. Když byla v osmašedesátém možnost emigrovat, hodně jsme o tom doma mluvili. Matka byla pro, ale otec ani já jsme nechtěli. Přece jen ta sounáležitost s osobními vztahy, které tu máme, byla pro nás důležitější než hledat svoje potenciální místo, kde se prosadit líp v cizině. Ta sžitost nejen s lidmi, ale i s krajinou byla prostě silnější. Nevím, jestli bych někde našel tak požehnané místo, jako je třeba tady galerie Špejchar, kde majitel Josef Andrle obětoval svůj soukromý pozemek jako ušlechtilou sochařskou zahradu pro všechny, kteří do ní chtějí vstoupit a kochat se. Žádný plot. To není běžná věc. Ani v Čechách, ani na Západě. Existují nadace, pozemky jsou oplocené, vybírá se vstupné, ale takhle velkoryse poskytnout lidem radost a ještě jim v restauraci dobře uvařit… To je možné jen ve Špejcharu, Dolní Skrýchov, jižní Čechy.