Liberec byla chyba

Když jsem se s ní v prosinci setkal, rozhodně jsem nezaznamenal ani odlesk nafoukané celebrity. Na schůzku přišla usměvavá, přátelská žena. Měl jsem v zásobě otázky, které si Kateřině přáli položit Jihočeši, když jsem jim řekl, s kým jedu dělat rozhovor. Zajímalo je hlavně, jak se v rodném Písku dostala ke sportu a jak zvládala sportovat při mateřství. A pak jsem ještě mluvil s jedním Severočechem. Ten ale už tak laskavý nebyl…

Kdy se vás naposledy novináři ptali na kauzu Liberec?

Minulý týden.

A kdy se vás zeptali třeba na to, kdy jste si naposledy hezky zalyžovala?

Když se mě na to zeptáte, budete mít v letošní zimní sezoně premiéru.

Tak já se na to tedy ptám.

Včera! Na Zadově napadlo trochu sněhu, a tak jsem tam byla trénovat s místními dětmi a klubem. Celou sobotu a neděli jsem strávila na lyžích, parádní víkend.

V tom případě navrhuji, že si budeme povídat o lyžování.

Budu ráda, ale uvidíte, že se k tomu Liberci stejně dostaneme. Už jsem na to zvyklá.

Zkusím položit ještě jednu otázku, na kterou se třeba v téhle sezoně nikdo neptal. Co se ve snech zdá vrcholové sportovkyni, když ji druhý den čeká olympiáda?

Večer a noc před olympijským závodem nikdy nebyly nic příjemného. Věděla jsem, že už víc trénovat nemůžu, že je třeba spát, ale v hlavě se mi pořád odvíjel průběh závodu, který mě čeká. Nakonec jsem si zvykla brát půlku stilnoxu, abych usnula. Ani nevím, jestli se mi něco zdálo, většinou jsem spala dobře. Jenže ranní probuzení nepřineslo žádnou úlevu. Člověk se uzavře do svého mikroklimatu, ví, že už se může jen rozcvičovat a nic víc. Jen čekat. A to čekání bylo nejvíc nepříjemné. Zvlášť když závod začínal třeba až po obědě.

Narodila jste se 15. února. Ve stejný den jako Jaromír Jágr, jen o rok později. To je někde ve hvězdách napsáno, že když se člověk narodí 15. února, bude z něj slavný sportovec?

No, já k těmhle vědám a horoskopům moc neinklinuju. Ale na druhou stranu si myslím, že v něčem si my Vodnáři možná podobní jsme. Asi máme nějaké predispozice, abychom byli v něčem úspěšní, pokud budeme pracovití.

Nejdřív ale musí člověka někdo nasměrovat. Pocházíte ze sportovního prostředí?

Ano, moje mamka je tělocvikářka a naše rodina vždycky v zimě o víkendech jezdila lyžovat na Šumavu.

Tušili rodiče hned od začátku, že učí lyžovat budoucí mistryni světa?

Rozhodně ne. Táta jezdil na závodech doktorů, máma taky jenom pro radost, jen brácha to dotáhl k akademickému mistrovství Čech na běžkách. Takže u nás nikdy nikdo žádnou kariéru na lyžích nedělal, ani celkově ve sportu. V tomhle jsem v rodině jediná.

Věděla jste už tehdy, že běžky jsou pro vás to pravé?

Kdepak. Vyzkoušela jsem hodně sportů. V dětství to pro mě vypadalo nejslibněji na kajak. Pocházím z Písku, takže jsem jezdila na Otavě. Současně jsem chodila i na lyžařský svah sjezdovat. To mě bavilo nejvíc – kajak a sjezdové lyžování. Běžky pro mě byly takové nutné zlo, protože jsem v zimě jezdila s kajakáři lyžovat na Šumavu. Byla to součást tréninku, který mě moc nebavil.

Kolik vám bylo?

První závody, na které se pamatuju, se jmenovaly Děti do deseti let. Mohlo mi být tak osm. Vždycky když jsem takové závody odjela, hodila jsem někam běžky a šla na sjezdovku. Běžky byly pořád někde blízko mě, ale bavily mě ze všeho nejmíň. Kajak vítězil.

To je zvláštní, že se z vás nestala kajakářka…

A to jsem v žákyních patřila k nejlepším a obhájila jsem titul mistryně republiky. Opravdu jsem si myslela, že s kanoistikou bude spojená moje budoucnost. Jenže pak jsem měla potíže se zády a doktor mi zakázal rok závodit na kajaku. Povolil mi běžky. Ne že bych z toho měla radost. Ale ono mi to na nich šlo. Bez velkého tréninku jsem najednou byla jedna z nejlepších v Jihočeském kraji. Všimli si mě trenéři z vrcholového střediska a nabídli mi, abych to zkusila. Běžky mi úplně učarovaly a už jsem se k vodě nevrátila.

Co na to trenér kajaku?

Když jsem mu přišla říct, že bych chtěla zkusit lyžovat, pokrčil rameny a povídá: „No tak jó, tak to zkus, třeba bys to mohla do nějaký akademický reprezentace dotáhnout…“ Víc šancí mi nedával. Věděl, že se dobře učím, a myslel si, že budu studovat a k tomu si lyžovat jako koníček. Mimochodem, stejně to asi viděli i moji rodiče.

Snila jste už tehdy, že prorazíte ve sportu?

O tom jsem snila, ale vždycky jen tam, kam jsem dohlédla. Takže když jsem jezdila v Písku na kajaku, chtěla jsem to dotáhnout na závody v Týně nad Vltavou a v Bechyni. Když se to splnilo, chtěla jsem se dobře umístit na mistrovství republiky. Vůbec jsem si nemyslela, že bych mohla jít do nějaké reprezentace. Když jsem začínala s běžkami, chtěla jsem být nejlepší v Jihočeském kraji.

Kdy se tohle zlomilo?

V zimě 1990/91. Na mistrovství České republiky v Bedřichově. Můj sen byl, že bych tam ráda obhájila místo v juniorské reprezentaci. Místo toho jsem si vyjela účast na mistrovství světa dospělých v Itálii ve Val di Fiemme. Tímhle jedním závodem se mi úplně změnil život. Porazila jsem tam až na jednu výjimku všechny ženy. Místo do juniorské reprezentace jsem putovala rovnou do té dospělácké. A hned jsem tam při tom oslavila osmnáctiny.

Čím to vlastně bylo, že jste najednou všechny porazila? Vždyť ti ostatní taky jistě trénovali.

Určitě to nespadlo z nebe. Od šesti let jsem trávila čtyři dny v týdnu ve sportovních oddílech. Když jsme šli na trénink na loděnici, hráli jsme tam i fotbal, šplhali, posilovali. Od všeho něco. Někdy jsem stihla za odpoledne i dva tréninky. Ten kajakářský i lyžařský. Měla jsem obrovskou sportovní přípravu v různých sportech. Pak mě stačilo ve správný čas naučit lyžovat a upravit můj styl, který nebyl úplně vytříbený. Ve chvíli, kdy se popracovalo na mojí technice, jsem najednou snadno začala zdolávat věci, na které bych si předtím neodvážila pomyslet. Ono to takhle nešlo dlouho, ale v začátcích jsem byla sama překvapená, jak výkonnostně letím nahoru.

Jak se k tomu stavěli u vás doma?

Rodiče doufali, že půjdu na vysokou školu, jako všichni v rodině. Jen se nevědělo na kterou. Proto jsem začala studovat písecký gympl. Sport mě ale nepustil, a tak bylo třeba poohlédnout se po nějaké sportovní škole. Široko daleko žádná nebyla. Zjistila jsem, že gymnázium ve Vimperku bylo dřív sportovní a učitelé mají pořád pochopení pro sportovce. Ve třeťáku jsem tam přešla. Tím jsem se ztratila rodičům z očí a už neměli tolik příležitostí, aby mě ovlivňovali. Ono se to ovlivnit ani nedalo. Už bylo jasné, že budu v životě lyžovat.  

Jenomže od té doby vlastně v Písku nejste…

To je věc, která mě mrzí, protože mám Písek hodně ráda. Ale pořád tam mám trvalé bydliště u rodičů. Kousek od autobusového nádraží na sídlišti Jih. Takže jsem se vlastně nikdy neodstěhovala. Cítím se být Jihočeškou, i když bydlím v Praze.

Kdy Písečáci zaregistrovali, že z jejich města vzešla slavná sportovkyně?

Po Naganu v roce 1998. Medaile na olympiádě, to je pro každého sportovce společenský zlom. Do té doby o něm vědí hlavně sportovci. Ale jakmile ho ukáže televize na stupních vítězů na olympiádě, znají ho i ti, kteří jinak o sport nezavadí. Na olympiádu se prostě dívají všichni.

Změnilo vás to vnitřně?

Na rozdíl od kolegů sportovců, kteří zčistajasna zazářili, já měla to štěstí, že můj růst byl postupný. Od jednadevadesátého, kdy jsem začínala nahlížet do světové špičky, až do dvou medailí v Naganu jsem stoupala nahoru krůček po krůčku.

I tak ale musí být úspěch na olympiádě pocitem, na který se člověk nemůže připravit…

Ten pocit je krásný, ale člověk se hlavně nemůže připravit na to, co následuje. Já byla ta slavná, která přivezla medaile. Obíhala jsem různé společenské akce, protože jsem si myslela, že se to ode mě očekává, že to k tomu vítězství patří. A tím jsem si naběhla. Už jsem nebyla schopná dokončit zbytek sezony. Po olympiádě pokračuje sportovní sezona a já měla jet ještě nějaké dva nebo tři světové poháry. Ale to prostě nešlo. Jedna oslava za druhou, masakr. Do toho se bráchovi narodil syn, takže další oslavy.

Návrat sportovců z Nagana byl slavný, asi by se opravdu nedalo odmítnout slavit. Ostatně hokejisté přiletěli v povznesené náladě a celý národ jim to přál.

Jenomže oni přiletěli, povznesenou náladu vydýchali a druhý den cestovali zase dál. Já zůstala v Čechách a hrnulo se to na mě ze všech stran – jdi tam na tu akci, jdi na křest knížky a oslavu s tímhle sponzorem... Byla jsem v tom úplně nezkušená, neměla jsem žádného manažera, neuměla jsem říkat ne. Vír oslav mě vláčel až do jara. Pak jsem konečně jela na soukromou dovolenou, abych si odpočinula.

V čem vlastně byl ten problém? Vrátila jste se z dovolené, začala trénovat – 

A průšvih. Měla jsem čtyři kila navíc. Horko těžko jsem se jich zbavovala. Začátek další sezony po Naganu byl krušný.

Určitě to nemohlo být tak krušné, jako když jste se vrátila ke sportu po mateřské. Půl roku po porodu jste vyhrála světový pohár v Ramsau. Jak je to vůbec možné?

To se musím vrátit na začátek. Ale svého těhotenství. Otěhotněla jsem v době, kdy jsem to neplánovala. Nicméně měla jsem z toho radost a hodně hezky se mi tím změnil život. Najednou jsem cítila, že mateřství je pro mě daleko důležitější než sport a všechny oslavy. Ale zároveň mi něco říkalo, že by se to oboje dalo skloubit. Čím víc mi rostlo bříško, tím víc jsem se těšila jak na miminko, tak na to, že se vrátím na běžky a něco ještě dokážu.

Do kolikátého měsíce těhotenství jste lyžovala?

Do sedmého.

Fakt?

Fakt. On totiž pak roztál sníh, přišlo jaro. Klidně bych lyžovala až do porodu. Jde jen o to přizpůsobit tempo jízdy. S Lucinkou v bříšku to šlo úplně bez problémů.

A kdy jste začala trénovat po porodu?

Po třech týdnech jsem měla nutkání začít. Nejdřív jsem jenom opatrně posilovala, pak trochu klusala nebo šlapala na rotopedu ve fitcentru. Nepřeháněla jsem to. Když jsem cítila, že už na to mám, vrátila jsem se postupně k tréninku. Výkonnost se relativně rychle vracela ke stavu, jaký jsem měla dřív, ale zadarmo to samozřejmě nebylo.

Takže vítězství ve světovém poháru pak vlastně nebylo zase takové překvapení…

Potěšilo mě a určitě i překvapilo. Tak rychlý návrat jsem nečekala. Ale největší překvapení jsem cítila sama na sobě. Natrvalo jsem se zbavila těch čtyř kil navíc, které mě do té doby pořád pronásledovaly.

Čím to?

Asi tím, že jsem ke sportovnímu tréninku měla ještě jeden trénink. Kojení, péče o malou Lucinku, prostě mateřství.

Rozumím, že jste se rychle dokázala vrátit do formy fyzicky, ale co čas, který zabírá mateřství? Víte, já mám hyperaktivního syna, a když byl malý, nedalo se při něm dělat vůbec nic.

V tomhle jsem měla štěstí. Lucka byla zdravé, vyrovnané mimino. Tím nechci říct, že by občas nezabrečela, ale v noci se vzbouzela, jen když měla hlad, nakojila jsem ji a po deseti minutách usnula. Spíš mě brzdilo něco jiného – měla jsem tolik mlíka, že bych mohla kojit dvojčata a to pak dělalo potíže při tréninku. Občas jsem byla unavená a měla jsem toho dost. Ale zase jsem se při tom vždycky mohla spolehnout na Lucku. Byla přímo tabulkové dítě: spala, jedla, rostla. Prostě jako by říkala: Mámo, trénuj.

Kdo vám Luckou pomáhal?

Moje máma a druhá babička. Když jsem jela na zahraniční cesty, měla jsem chůvu, která s námi cestovala. Všichni mi umožňovali, abych zvládla roli matky a zároveň sportovkyně.

Na tomhle místě se nemůžu nezeptat, co tatínek? Poměrně dlouhou dobu jste nechtěla, aby se o něm mluvilo.

Tatínek Josef Jindra u toho samozřejmě nechyběl. Byl zároveň mým manažerem, organizoval můj servis a staral se o sponzory. Nikdy jsem neměla potřebu mluvit o soukromí a ráda bych i nadále zachovala diskrétnost, proč jsme tehdy nechtěli, aby se o něm mluvilo. Jednalo se o naše osobní důvody. Sportovní novináři o našem vztahu stejně věděli, ale tehdy dodržovali dohodu, že o tom nebudou psát.

Z dohody mívají prospěch obě strany. Jaký prospěch měli novináři?

Kromě Lucčina tatínka se o mně mohli dozvědět prakticky všechno. Byli hosty v našem domě, obrazně řečeno chodili až do kuchyně. Asi se jim to opravdu vyplatilo, protože mlčenlivost zachovávali i sportovní novináři pracující pro bulvár. Je ale pravda, že bulvár tehdy nebyl tolik agresivní jako dnes.

Kdy jste vztah odtajnila?

Nikdy jsem neplánovala nic oficiálně odtajňovat, ale prostě se to neudrželo. Jakmile tohle tabu padlo, rozpoutal se klasický bulvár. Někteří novináři, kteří o mém vztahu něco věděli, se pak předháněli, který z nich mi to víc osolí. Všechno, o čem jsem předtím nechtěla, aby se mluvilo, proprali ve vší parádě. Největší gradaci to mělo, když přišla kauza Liberec. Vidíte, dostali jsme se k ní.

Vlastně bychom na tomhle místě mohli rozhovor ukončit, protože jsme si povídali o tom, co zajímalo Jihočechy. Když přišla řeč na Liberec, převážně vás litovali, že jste měla smůlu a nechtěli, abych rozebíral věci, které jsou pro vás nepříjemné. Ale já mluvil ještě s jedním Severočechem. A ten mi řekl: „Zeptej se jí, kdy zaplatí dluhy, co nasekala v Liberci.“

Já – svoje dluhy, jo?

Mám se zeptat…

Ten pán asi hodně četl bulvární noviny a v nich hlavně nadpisy. Přesně k tomuhle vedla ta mediální masírka, kdy se psalo, že Neumannová rovná se dluh Liberec. Ano, moje jméno je s tím spojené, jenže ten problém je podstatně širší. Začal v době, kdy já v Liberci ještě nebyla, a měl spoustu důvodů, proč to takhle dopadlo. Jsem přesvědčená, že kdyby na mém místě byl Franta Novák, dluh by vznikl taky, protože příjmy mistrovství světa nemohly vystačit na požadované výdaje. Mohlo to třeba skončit nějakým jiným poměrem, ale v zásadě jsem přesvědčená, že by to stejně nedopadlo dobře. Vždyť i ty politické peníze, čili peníze garantované státem, a povinnosti, které pořadatel musel splnit, aby mistrovství uspořádal, to byla tak rozdílná čísla, že je nešlo dát do nějakého rovnítka. My jsme se to dlouho snažili nějak zvládnout, ale nešlo to.

Jak zpětně hodnotíte svoji roli v této kauze?

Moje svědomí je čisté. Ty peníze se rozhodně nepoužily na nic z toho, co občas naznačovala média, tedy na věci nespojené s mistrovstvím světa. Bohužel ekonomicky výsledek byl negativní a s tím už se nic neudělá. Můj problém je, že jsem byla vystrčená navrch. Ale na akci samozřejmě pracoval celý tým lidí, který spolurozhodoval. Od státu byla daná státní podpora, dále prostředky od Mezinárodní lyžařské federace a pak máte spoustu povinností, které jako pořadatel musíte splnit. Tím, že se areály v Liberci budovaly celé nově – skokanský areál se celý přestavoval, běžecký areál ve Vesci byl úplně nový –, jsme se prostě začali dostávat do situace, kdy jsme měli v areálu pořádat závody, a tam nebyla ani židle! Postupně se objevovaly vícenáklady, které nikde nebyly plánované už mými předchůdci. Představte si navenek krásné areály, ale uvnitř nevybavené. Takže to je jeden příklad, kde třeba skončila spousta peněz, co nebyly v rozpočtu. A to zmiňuju jen detaily. Do toho problémové počasí, kalamita v Liberci, přijelo míň diváků…  

Tohle byl vlastně po zlomu po Naganu další zlom ve vašem životě, viďte?

A jaký. Přišlo to vlastně deset let po Naganu. Můj „nový“ mediální obraz byl i záměrně vytvářen. Ale už jsem se s tím naučila žít. Moje chyba byla, že jsem do toho šla. Jenže i předseda vlády s ministryní školství říkali: „Jdi do toho, my tě podpoříme.“ Navíc se jednalo o sportovní událost, která je mi strašně blízká, moje jméno bylo tenkrát ve sportovním světě úplně na vrcholu. A myslím, že i pro to nešťastné mistrovství jsem v zahraničí udělala velmi dobrou práci. Jak v téhle situaci odmítnout, když vám to někdo nabízí? Tehdy jsem neznala podhoubí a to se postupně ukazovalo až v době, kdy jsem do rozjetého vlaku naskočila.

Do té doby se na vás lidé na ulicích usmívali. A pak? Zaznamenala jste negativní reakce?

Na ulici ani ne. Ti, kdo mě dřív měli rádi, mě měli rádi i pak. A ti, kterým jsem ležela v žaludku, si to nechali pro sebe. Pak doma sedli a psali anonymy. Anebo mi něco ošklivého poslali na webové stránky. Ale byly to jen ojedinělé případy.

Co vám psali?

Většinou, že jsem něco ukradla. Plus neslušné výrazy. A úplná perlička – kdosi mi oznámil novinu, že mám dítě s prezidentem Klausem. A proto jsem protekční a tohle všechno se může dít.

Právě jsme zodpověděli všechny otázky, které mě cestou k vám potkaly. Vraťme se na závěr ještě k vaší dceři. Je Lucka stále tak hodná, jako když byla miminko?

Teď je jí jedenáct. Je většinou hodná, šikovná, ale prozradím na ni, že je nepořádná a samozřejmě už máme občas rozdílné názory. Každé ráno se na ni zlobím, že si večer nepřipravila věci do školy a pak nestíháme. To jí místo Lucko nebo Luciášku říkám Lucino! a pěkně ji to štve.

V jejím věku už jste měla našlápnuto ke sportu. Půjde ve vašich stopách?

Vypadá to, že ano. Vlastně jí ani nic jiného nezbývá. Už jako malou jsme ji vozili po horách, takže se naučila hodně rychle lyžovat. Sporty ji baví a musím uznat, že jí jdou. Když jsme se přestěhovali do Prahy, začala chodit do kroužků tenisu, gymnastiky a atletiky. Loni se rozhodla, že chce dělat jen tenis a přišla za mnou, abych jí vytvořila podmínky, že ho chce trénovat na co nejlepší úrovni. Je vidět, že patří k jiné generaci než já – rovnou mi řekla, že to chce dotáhnout na Wimbledon.

Jak odhadujete její šance?

No, závidím jí její optimismus, ale přeju jí, aby se jí to povedlo. Pilně trénuje, dobře se i učí.

Dělá mezinárodní školu, má hodně angličtiny, ta se jí snad v tenise bude hodit.

Tak já vám tedy oběma za časopis Barbar přeji do nového roku, aby se vám dařilo a Lucce se plnil její sen.

Děkujeme a já zase čtenářům přeji, aby byli zdraví. Protože když jsou lidé zdraví a ještě k tomu pěkně napadne sníh, pak my lyžaři jsme nejšťastnější lidi na světě.