Z policajta mistrem české krimi

Pamatujete si na první případ, který jste jako policista vyřešil?

Byl to vykradený byt v Dobevi. Jeden zloděj, dodnes si pamatuji i jeho jméno, tam tenkrát ukradl lidem docela velké peníze. Chytili jsme ho potom ve Strakonicích. Radost z vyřešeného případu jsem měl ale vždycky, nejen poprvé.

Vzpomínáte naopak na nějaký, který se nepodařilo objasnit?

Dodnes mě straší vražda, která se stala v Táboře v roce 1981. Byl jsem tehdy v týmu, který tento případ vyšetřoval. Rodina se do města přestěhovala krátce předtím z Prahy. Dcera přišla ze školy a nemohla se dostat domů. Sousedi zavolali zámečníka a za dveřmi pak našli její mámu uškrcenou. V té době v Táboře řádili bytaři z Příbrami, pravděpodobně to byl nějaký z nich. Když se objevilo DNA, myslel jsem, že se pachatele podaří dopadnout. Řada starých případů se tak objasnila. Tenhle ale zůstal pomníkem a mě dodnes mrzí, že po světě běhá darebák, který má na svědomí smrt mladé ženy.

V televizi je k vidění řada kriminálek, kde právě díky DNA a dalším expertizám vyřeší kriminalisté všechno a navíc v rekordním čase. Jaký je váš názor na tyto seriály?

Nedívám se na ně. To vyšetřování je mi cizí. Vadí mi, že v něm chybí selský rozum. I české seriály jsou poznamenané Amerikou, musí být akční a já v nich postrádám špetku humoru, protože při opravdové práci policistů legrace mezi kolegy nechybí. Každá krimi by měla mít znaky společenského románu, zachytit dobu, ve které k případu došlo. Na dnešních krimi filmech mě navíc překvapuje, že případy vyšetřují v podstatě technici, laboratoře. DNA, expertizy a podobně k této práci samozřejmě patří, ale ne v takové míře, jak je to ve filmech. Mám proto rád staré případy, které policisté musí takzvaně vyšlapat. Tužka a nohy k vyšetřování pořád patří a podle mě to tak bude vždycky.

Zůstal jste policistou i v důchodu, nebo jste teď spíš spisovatelem?

Pořád jsem policistou. Do důchodu jsem odešel z písecké kriminálky až ke konci roku 2005, pět let jsem přesluhoval, a tím, že o práci policie a kriminálky píšu, jsem v ní neustále. Mám radost z jedné věci. Řada kriminálníků, které jsem zavíral, mě teď pozdraví na ulici. To člověka zahřeje. Protože věděli vždycky, za co jdou do vězení. Věděli, že když jsme je chytili, prostě jsme vyhráli. Měl jsem štěstí, že jsem se potkal s lidmi z galerky, která v té době měla glanc.

Dnes už galerka glanc nemá?

Dnes jsou zločinci agresivnější a policistům se také hůř objasňují případy. Stačí si vzít do ruky noviny, podívat se na televizi, co se děje. Já dřív přišel do hospody, ukázal jsem na darebáka, který popíjel v rohu pivo, a šel jsem si sednout do auta. On zaplatil, přisedl a jeli jsme na policii. Neumím si představit, že by to tak bylo dnes. Nás galerka znala a dá se říct, že jsme s nimi vycházeli. Je to o současném dění ve společnosti. Vždycky byla galerka o něco napřed a kriminálka ji musela dobíhat, ale teď, když zločinci jezdí auty, můžete obrátit píseckou galerku naruby, a nakonec zjistíte, že pachatel je třeba z Chomutova. Je to odjakživa hra; otázkou je, kdo vyhrává. Nepamatuji ale moc případů, které by skončily plichtou.

Chtěl jste být od dětství policistou?

Vůbec ne. Na Portyči, kde jsem vyrůstal, jsme si jako děti hráli na četníky a zloděje. Já byl vždycky zloděj, četníkem nechtěl být nikdo. Vyučil jsem se v Milevsku strojním zámečníkem. Po vojně jsem pracoval v Rourovně v Písku. A po nějaké době mi známý mého otce nabídl, jestli nechci jít k policii. Nakonec jsem to vzal. Chtěl jsem být dopravákem, řídit provoz. Vyléčila mě z toho křižovatka v Plzni u divadla. Byla nebezpečná, a když jsem dělal základní školu policie, vzali nás tam na praxi. Trpěl jsem v té křižovatce, mezi auty a tramvajemi, pět minut pro mě byla hodina. Okamžitě jsem zavrhl dopravní policii. Stal se ze mě obvoďák a dostal jsem svůj rajon. V uniformě jsem nebyl dlouho. Dělal jsem takzvanou operativu, chodil jsem v civilu a uniformu jsem nosil jen při stálé službě. Písecká operativa tehdy byla hodně vysoko nad zdejší kriminálkou. Byla to v kraji v podstatě rarita, která se pak ujala i v dalších městech. Kluci, byť byli kmenově na obvodním oddělení, dělali práci kriminálky. Později jsem si dokončil školu a šel jsem na kriminálku jako takovou, dostal jsem na starosti byty a majetek. Po revoluci jsem přešel na památky, měl jsem blízko ke kultuře.

Jak se stane z policisty spisovatel?

Vlastně náhodou. Může za to písecký televizní a filmový scenárista Karel Čabrádek a režisér Karel Kachyňa. Ten točil v Písku v roce 1979 film Láska. Potkali jsme se spolu večer v Divadelní kavárně. Vyprávěl jsem mu jeden nedávno ukončený případ. A když jsem skončil, tak mi povídá: „Moc dobrý příběh ze života, ale to už mělo být dávno napsaný.“ Napsat tento příběh ze Zvíkovského Podhradí, kde došlo k poškození zaparkovaného auta před hotelem, jsem se odvážil až hodně dlouho po tomto setkání. Povídka se jmenovala Mercedes. Moc mi pomohlo také seznámení s píseckou lékárnicí a v té době už renomovanou autorkou detektivek Milenou Brůhovou a redaktorem nakladatelství Růže Josefem Johnem, který mi pomáhal přivést na svět moji prvotinu Aukce. Ta vyšla v roce 1987. Řada mých prvních knížek vznikla právě v době, kdy jsem ještě sloužil na kriminálce. Tenkrát jsem musel o povolení k publikační činnosti žádat služební cestou tehdejšího ministra vnitra, který mi udělil výjimku.

V prosinci vyšla vaše nová kniha o písecké četnické pátračce z třicátých let minulého století s názvem Staré kriminální případy. Je to šestá kniha o četnících, a tvrdíte, že poslední.

O četnících už jsem napsal spoustu příběhů. V rozhlase jsem měl právě z nich několik zdramatizovaných povídek, které dělal režisér Luboš Koníř z českobudějovického rozhlasu a jsou dost reprízované i na ČRo 2. Myslím, že jsem četníkům postavil slušný pomník, a tak s nimi opravdu končím.

Čím vás zaujala právě třicátá léta?

Mám rád Četnické humoresky. Oslovily mě natolik, že jsem se začal zajímat, jestli byla četnická pátračka i v Písku. Narazil jsem na autora humoresek Michala Dlouhého a ten mi řekl, že četnické pátračky byly všude, kde byl krajský soud. Po 1. lednu 1928 fungoval i v Písku. Četnická pátračka byla vlastně zárodkem kriminálky v okresních městech. Když jsem pak sáhl do archivů Prácheňského muzea, překvapilo mě, co písecká četnická pátračka všechno objasnila za případy. Četníků bylo osm a měli rajon až k Sušici. Jako bývalého policistu mě vždycky fascinovalo, jak velice dobrou místní a osobní znalost v té době měli. To je základ práce policistů. V dobových záznamech bylo někdy jen pár vět, ale i to mi stačilo. Záleželo pak na mně, jak bude příběh pokračovat. Vždy jsem chtěl, aby místa odpovídala době. Takže jsem zjišťoval, jak se jmenovala jaká ulice, hospoda, kdo tam doopravdy točil pivo.

Narazil jste v archivu na něco, co i vás samotného překvapilo?

Naše generace o četnících věděla málo. Vlastně jen to, že stříleli do lidí. Až po revoluci jsme se začali dozvídat, kolik lidí doopravdy zemřelo třeba v Sudetech. Dostal jsem se k materiálu, ze kterého jsem zjistil, že první četník zastřelený v pohraničí byl z písecké četnické pátračky a jmenoval se praporčík Koukol, stejně tak i druhý, vrchní strážmistr Novák. Tuto informaci jsem použil v knize Četnická pátračka versus galerka. Zajímavá byla také zločinecká znamení, květomluva. Tou se galerka dorozumívala, každý květ měl svůj význam. Mám o tom dokonce odbornou knihu z té doby. Strážníci ale nebyli hloupí, brzy se ji naučili dešifrovat.

Na co se mohou čtenáři těšit do budoucna, když četníky opouštíte?

V březnu mi vyjde krimi I staré dámy umí vraždit, povídky ze současnosti. Vracím se k už napsané novele Hříbata jsou malí koně. Je o jedné lepší pražské prostitutce, která si po propuštění z věznice našla místo v píseckém Hřebčinci. Nakonec skončí na hříbárně v Humňanech. Příběh je vymyšlený, ale v Písku žila jedna lehčí dáma, od které jsem získal spoustu informací o tom, jak to chodí mezi ženami ve věznici. Říkal jsem si, že když mám takové reálie, je třeba to prodat. Navíc když tam jsou, není příběh vycucaný z prstu. Zároveň by měl být varováním, přece jen ženská věznice je o něčem jiném než mužská. A navíc mám moc rád koně. Dokončuji také knihu Zločin přijde po půlnoci. Ta vyjde tradičně před Vánocemi jako volné pokračování píseckých pitavalů.

Novelu Hříbata jsou malí koně máte hotovou, proč jste ji nevydal dříve?

Byl o ni už v roce 1988 v nakladatelství velký zájem. Jenže tehdy musely být dva souhlasné posudky na vydání knihy. Jeden posudek byl pro, druhý proti, protože novela byla o prostitutce. Mám pocit, že tehdy si mysleli, že snad v České republice prostitutky nejsou. Odstřelil ji jeden známý brněnský literární kritik, protože měla v celé novele o 180 stranách deset sprostých slov. Nedbal na to, že prostitutka Karin Vlasáková nemluví spisovně. Pak už jsem to nikde nenabízel. Navíc jsem měl pocit, že případ morálně zestárl. Zmínil jsem se o ní nakladateli, který o ni stojí i teď. A já si potřebuji odpočinout od zlodějin a mordů, vrhnu se tedy do toho. Ale vrátit se k věci, která je jednou napsaná, je těžké. Každopádně myslím, že příběh je silný, nechybí v něm erotika ani krimi zápletka.

Hodně spisovatelů říká, že nejtěžší je vymyslet poutavý název knihy. Ztotožňujete se s tím?

To pro mě není problém. Spisovatelka Milena Brůhová vždycky říkala, že bych se vymýšlením názvů mohl živit. Kolikrát mám titul dřív než knihu. Teď třeba v knize Zločin přijde po půlnoci dopisuji povídku s názvem Dvojitý buzar, což je technika v kulečníku. Příběh vypráví v podstatě o informátorovi, který hraje na dvě strany. Když se mě manželka ptala, o čem je, říkal jsem, že mám hotový název, zhruba tři čtvrtě povídky, ale o čem to je, zatím nevím.

Jak vypadá váš běžný den?

Vstávám v pět hodin ráno, nasnídám se, sednu k počítači a píšu do oběda. Pak si odpočinu a píšu zase. Když večer není v televizi nic zajímavého, a to není téměř nikdy, píšu dál. Bavím se při tom, zároveň nadávám počítači, který mi dosluhuje. Mimo psaní se věnuji jen vnukům. I starost o chalupu jsem přenechal synovi.

Najdete si někdy čas na to, abyste si sám přečetl nějakou knihu?

Dostal jsem v létě dvě knihy od Jiřího Hovorky. Nechal jsem si je na Vánoce, to je doba, kdy knihy nepíšu, ale čtu. Nedávno jsme se setkali, říkal jsem mu, že se těším, až se do nich pustím. Stejně tak jsem mu dal knihy já, potom si vyměňujeme maily a hodnotíme svá díla navzájem.

Kde berete inspiraci?

Bohužel ji přináší každodenní život kolem nás. Dá se říct, že mě živí zločin. Čerpám také ze svých zkušeností. Doufám, že je v krimi příbězích patrné, že vím, o čem vyprávím. Neobejdu se ani bez kontaktů s bývalými kolegy z kriminálky, měním ale samozřejmě místa a jména pachatelů. Pokud jde ale o kolegy, ptám se, jestli je mohu zmínit. Proč bych je o to obíral, když na případech pracovali. Nikoho ve svých knihách neponižuji, ani darebáky. Řada případů z knihy Zločin přijde po půlnoci je ze současnosti.

Velkou oporu máte jistě v manželce. Je vaše žena také vaším prvním kritikem?

Určitě. Také po mně opravuje chyby. A občas se dostaneme do pře. Nemá ráda vulgarismy, a když se v knize nějaký objeví, nelíbí se jí to. Ale život takový je.

Kdybyste se nestal spisovatelem, co byste dělal?

V továrně jsem pracoval s Václavem Rožánkem, píseckým malířem, který se minulému režimu nehodil, protože dělal vyloženě modernu. Dnes visí jeho obrazy v Alšově galerii. Pustil jsem se tehdy s ním do malování. Říkal, že děláme hámoty. Oba jsme tvořili kombinovanou technikou, já lyrickou abstrakci. Tehdy byla vyhlášená mládežnická soutěž v malování Amo 70, tematicky zaměřená na hudbu. Poslal jsem tam pět obrazů, vyhrál soutěž a dostal jsem se s nimi do Belgie, Německa a Itálie. Vrátily se mi dva, tři mi někdo ukradl cestou.

Proč jste u malování nezůstal?

Když jsem poslal věci na soutěž, musel jsem mít povolení ministra vnitra, protože šly do zahraničí. Povolil mi to, ale jednoho krásného dne se u mě objevil šéf krajské správy. Myslel jsem, že mi přišel poblahopřát k úspěchu. Mýlil jsem se. On se na mě ošklivě podíval a zeptal se: „To jste vy, co o vás píší německé noviny?“ Dostal jsem pak na vybranou, s tím, že propaguji západní umění. Buď zůstanu u policie, nebo budu malovat. Měl jsem rodinu, volba byla lehká. Když jsem začal rekonstruovat chalupu, udělal jsem si tam ateliér v podkroví, abych mohl dělat hámoty dál. Nevytvořil jsem ani jeden. Ale ateliér využívám k psaní. K tomu, aby mi šlo dobře, potřebuji právě tuhle místnost a dýmku. Moc rád píšu na chalupě, tam mi to jde líp než doma. A když nevím, jak dál, jdu sekat dřevo.

Litoval jste někdy svojí volby?

Ne. Musím zaklepat, pořád je o moje knihy všude zájem a mě psaní prostě pořád baví. Nikdy jsem nepsal pro nějakou literární cenu, ale pro čtenáře. A největší radost mám, když mě někdo na ulici zastaví a zeptá se mě, co píšu nového a že se těší na další knížku. To je asi ta největší meta. A práce policisty mě také bavila, sloužil jsem šestatřicet let, jsem jím vlastně pořád a jsem za to rád.