Svět patří marmeládám
Její příběh je ukázkou toho, že když se chce, tak jde všechno. Blanka Milfaitová nebyla spokojená, jak žije, trpěla komplexem méněcennosti. A našla odvahu vše změnit. Opustila pracovní místo v administrativě nábytkářské firmy a otevřela si Slunečnou kavárnu v Srní. Ta je stále v provozu a Milfaitová do ní s úsměvem zve na nejlepší větrníky na světě. Rodačka z Plzně se následně usadila v Pohoří na Šumavě, jehož je jedinou stálou obyvatelkou.
Tím to ale neskončilo a další obrat přišel s rozhodnutím založit v Pohoří v roce 2012 manufakturu a vyrábět zde kvalitní džemy a marmelády. Už za rok tím Milfaitová dobyla celý svět, získala první místo v klání o nejlepší marmeládu a stala se oficiálně světově nejlepším řemeslným výrobcem marmelád. Marmelád, které jsou prostě a jednoduše kvalitní, poctivé – například jahodová obsahuje 75 procent ovoce.
Mezi tisíce zákazníků maličké šumavské manufaktury patří i anglický královský dvůr či česká hradní kuchyně. Holka z lesa, jak si Milfaitová sama říká, ale stále vymýšlí, co dál, nezastavuje se. A to doslova – vypravuje se na marmeládové expedice, kdy křižuje s dcerou a partnerem zeměkouli v karavanu, sbírá ovoce na plantážích, poznává svět a… vaří marmelády. O všem se Blanka Milfaitová rozhodla sepsat knihu. Její název je Příběh opravdové vášně.
Byla jste dobrou cukrářkou i v době, kdy jste pracovala v administrativě? Dělala jste marmelády pro sebe?
Vždycky mě bavilo tvořit v kuchyni. A když mi došlo, že pokud nevezmu roha z té maloměstské zprůměrované šedi, tak tam zešedivím, byla kavárna s cukrářskou výrobou první na ráně.
Co vám vnuklo myšlenku prorazit zrovna s marmeládami? Co kdyby se byznys s nimi nepovedl?
Já nehledala byznys, nejsem podnikatelka podle šablon. Chtěla jsem to zkusit jako zajímavý nápad a ono se to nějak rozjelo samo. A kdyby se to nepovedlo? Proč by se to nemělo povést? Když jeden dělá věci na dvě stě procent, s nadšením, precizností, vášní a není levej jako šavle, povede se cokoli.
Ale přece jen, měla jste připravený nějaký náhradní plán?
Nemám náhradní varianty, nejsou třeba. Mám mnoho dalších nápadů a projektů k realizaci, ale nejsou to náhradníci. Sním sto snů, které mohu začít žít hned zítra. Ostatně jako každý z nás. Stačí nebýt líný, zvednout zadek od televize a snažit se.
Co bylo nejtěžší před startem?
Zvednout se. A jít.
Usadila jste se v Pohoří na Šumavě. Což o to, je to krásné místo. Ale jít tam bydlet by mě nenapadlo…
Je to ráj s takovým kouzlem a duchem, že určité lidi připoutá v první vteřině. To se stalo nám. Do ráje jsme utekli před lidmi pochroumanými normami žití, před nemocnou dobou a s touhou vytvořit něco víc. Není to místo pro každého.
Pokud to byl útěk před lidmi, jak je vám teď příjemná mediální pozornost a desítky e-mailů od fanoušků denně?
Máte pravdu, útěk se úplně nepodařil, už za pár měsíců bylo Pohoří denně plné našich klientů, hledačů ráje, novinářů i pouhých zvědavců. I proto jsme odjeli opět. Dál, na expedici. Nejsem mediální typ a přiznávám, nejdřív mě zájem ze všech stran děsil, pak pomalu ničil a teď na rozhovor kývnu jen občas.
Čím vás Šumava a Novohradské hory přitahují?
Díky desítkám let v pohraniční zóně si nejen Šumava nebo Novohradské hory, ale i moje Pohoří na Šumavě udržely punc poměrně divoké a čisté krajiny s minimem občanské vybavenosti, občanů vůbec a zastavěnosti. A vykazují určitou odolnost proti lidské blbosti. Mám pocit, že se tam tolik nekoncentruje. Je to jediné místo v zemi, kde si dovedu představit vychovávat dceru.
Jaká je teď pro zájemce nejsnazší cesta k vaší marmeládě? Když si dnes objednám, za jak dlouho mi sklenice přijde?
Budete čekat několik měsíců, pokud si nezajedete přímo do manufaktury. Na čekačce jsou tisíce objednávek, průběžně, a je jedno, jestli je to teta z Horní Dolní, mezinárodní banka či kuvajtská královská rodina. Neupřednostňujeme, nikam nespěcháme a každý klient pro nás je stejně důležitý. Chceme, aby dostal to nejlepší na světě, a to je nejen závazek, ale i poměrně náročný proces.
Prodáváte marmelády na trzích?
V těchto letech, co jsem na expedicích, na trhy nejezdíme. Jen do jihočeských Chluman, jednou za rok na vánoční trh. To s nadšením přijedu třeba z Tramtárie, protože Chlumanské trhy jsou pro mě srdeční záležitostí.
Napsat knížku, to byl váš nápad, nebo jste k tomu byla popostrčena?
Nenechám si podstrkovat. Kniha měla být od začátku jedním z výsledků první expedice. Jakmile jsem to zveřejnila, přišly nabídky od několika vydavatelů, mohla jsem si vybírat i bez rukopisu a jsem nadšená z toho, že mám tak exkluzivní smlouvu s vydavatelským domem Mladé fronty, pod který jsem se nakonec uchýlila.
Jak vás psaní bavilo, šlo to snadno?
Představte si, že vstáváte na šestou s prckem, čeká vás kojení do noci, starost o rodinu, takové ty běžné věci maminek. K tomu cesta do Afriky, na Západní Saharu, pak do všech států Evropy, skok do Asie, všude vaříte marmošky, sbíráte a hledáte ovoce, píšete články na web, dáváte desítky rozhovorů pro různé druhy médií, jste zváni na různé veřejné nebo charitativní akce, řídíte pětitunový karavan, řešíte, kde parkovat, kde vzít vodu, opravujete pořád něco, promýšlíte, kdo to zaplatí, co zaměstnanci v Čechách, odpovídáte denně na průměrně sto padesát e-mailů a postů. Fotíte tisíce fotek pro předvýběr do knihy. Pak, když usne Eliška, chcete omdlít. Ale nemůžete. Jdete si naplánovat další cestu a začnete psát kapitolu knihy o zemi, kterou právě projíždíte. Ptáte se, jestli to šlo snadno?
Už ne, pochopil jsem. Kniha má velký úspěch. Čekala jste, že čtenáře v takové míře zaujme?
Můj nakladatel byl optimista a slušně mě nakazil. Můj fanklub se k tomu přidal a odezvy na knihu měsíce před jejím vydáním byly velmi pozitivní. Nečekala jsem průšvih, ačkoli je kniha nezařaditelná, drzá a nemálo se v ní čůrá proti větru. Že to ale bude takový úspěch, že bude dva měsíce po vydání už dvakrát v dotisku, to jsem opravdu nečekala. A když si čtu ty stovky reakcí od čtenářů, je mi někdy dojetím a díky až do breku.
Žebříček prodejnosti vede rádoby kuchařka Ladislava Hrušky, jde dokonce o nejprodávanější knihu od roku 1989. O čem myslíte, že to svědčí?
Celý ten humbuk vypovídá o tom, jak nám vládne mediokracie a jak televizní marketéři z Novy dokáží oblbnout čtenáře Blesku, obdivovatele telenovel a členy stáda, že pozřít sajrajt je in, protože je levný.
Myslíte si, že je česká gastrokultura v troskách? Třeba zájem o vaše marmelády bez ohledu na jejich cenu je obrovský, což ukazuje na to, že lidé mají o takové produkty zájem, jen je jejich nabídka malá.
Nabídka je mizivá. V porovnání se zahraničními trhy, které znám, je to procento. Ne víc. Ano, určitá skupina lidí upřednostňuje kvalitu nad kvantitou, ocení špičkový produkt a pochopí, že se ho nemusí přežrat, že pro nacpaný břich nežije. Ale masa je dominující.
„Český svět zahnojený závistí, podlostí a malostí.“ To je jen jedna z vět v knize, která mě vede k otázce, zda jste vůbec ráda Češkou?
To je falešný závěr, já jsem nadšená Češka, i proto jsem na expedici rok v pětačtyřiceti státech ukazovala, že my Češi nejsme jen zahnojení podlostí a malostí, nejsme jen vyčůránkové a úspěšní rozkrádači dotací, ale že jsme šikovným národem plným úžasných lidí.
Ale o možnosti přesunutí do jiného státu jste se v minulosti zmiňovala. Nakolik jsou tyto úvahy aktuální?
Venku mám aktivity a ano, pokud budou státní instituce papežštější než papež a budou slepě papouškovat idiotské normy z Bruselu, které ničí drobné podnikání v Čechách, které likvidují řemesla, tradice i ty, kteří by vše rádi zachránili, pak nevím. V každé zemi okolo i dál je manufakturní výroba delikates podstatně jednodušší administrativně a sám trh si umí lépe vybrat z nabídky.
Zaujalo mě, že v knize poskytujete podrobné recepty. Neohrozí to do budoucna vaši jedinečnost, know-how?
Pokoušejí se mě kopírovat desítky výrobců v několika zemích, v Čechách je jich několik takových, kteří si vybudovali živnost na kopírování Blanky Milfaitové. Neřeším to. Dělat marmelády není žádná věda, to může opravdu každý. Dělat ty nejlepší je ale umění a to není cesta pro plagiátory. Každý by si měl najít vlastní cestu.
Čtenářům jste se ve značné míře otevřela, vyprávíte osobní věci z rodinného života. Třeba o svých rodičích, sourozencích, o tom, že vaše vztahy nebyly a nejsou ideální. Proč jste se rozhodla o těchto věcech mluvit?
Nemluvím primárně o vztazích, není to zpověď, to ne. Popisuju příběh a ten má začátek. Jen tak se lze s příběhem ztotožnit. Lidé žijí mnohdy děsivější příběhy, mnohdy si myslí, že jsou děsivější, a že proto nemohou to či ono. Přála jsem si ukázat, že žít vlastní sen může i člověk, který má start těžší… Koneckonců, kniha takových příběhů ukazuje více.
Věříte, že si vaši rodiče knihu přečtou?
Nepřemýšlím o tom. Eliška má několik adoptovaných babiček a dědečků, kteří ji i nás milují a jejich názoru a opory si vážím.
Působíte jako takový samorost, co si všechno udělá po svém a nejlépe sám. Odmítáte investory, rušíte prodejní místa, nenecháváte se vyvést z míry obrovským zájmem zákazníků. Je to správný dojem?
Věci, které jsem udělala po svém a sama, jsou nejlepší na světě. (úsměv) Měla bych to dělat jinak?
Jste soutěžní typ? Chcete být nejlepší?
Na mistrovství světa, na další soutěže oborové, do klání podnikatelů, na běžecké závody, nikam jsem se nepřihlašovala sama. Vždy to byla iniciativa někoho blízkého. Nepotřebuju soutěžit, ale když už se účastním boje, chci logicky vyhrát.
Co chystáte do budoucna?
Letos mě čeká několik měsíců na Světové výstavě EXPO 2015, kde jsem oficiálním partnerem české národní expozice. Pak příprava další expedice, která povede z Islandu přes Faerské ostrovy a Šumavu na Sibiř, do tajgy i tundry, dál do Střední Asie, na mongolské stepi k Velké čínské zdi a za ni. Z této expedice vyjde druhá kniha. Další rok je ve znamení transamerické expedice. A poté jsou v plánu další dvě. Svět je velký a všude je plno ovoce pro marmelády. A je plný příběhů, které chci sbírat.
Plánujete s expedicemi projet celý svět?
Po Asii v příštím roce nás čeká kompletní Jižní a Severní Amerika a v roce 2017 celá Afrika. To bude oříšek, protože situace se tam hodně vyostřuje. Následuje Oceánie a pár specifických lokalit napříč světem. Vše bude ve stejném duchu jako první expedice a mimo knihy vzniknou i filmové dokumenty.
Hodláte se soustředit pouze na marmeládu, nebo už máte v hlavě další projekt?
Expedice jsou o marmeládě, o gastronomii a životě. Projektů v České republice máme několik a další v zahraničí, takže máme poměrně plno.
Jak se chystáte realizovat dál na jihu Čech?
Letos nás čeká rekonstrukce manufaktury, rozjezd farmy na Pohoří a otevření gurmetového obchodu na Šumavě. To zatím musí stačit, vzhledem k nedostatku kvalitní pracovní síly. Pak uvidíme, jedním z horkých želízek je zřízení hotelu.
Uvědomujete si i podle různých ohlasů vašich fanoušků, že jste pro ně velkou inspirací? Jaký je to pocit?
Vnímám to dnes a denně, nejde to jinak, chodí denně desítky e-mailů, lidé volají, fanoušky potkávám i na cestách, je to pro mě neuvěřitelný pocit. Ale pokud byť jen jeden v odezvě na Příběh opravdové vášně začne žít své sny, je mise splněna. Naštěstí mám informace, že za první měsíce prodeje tato kniha změnila život mnohým. I mně. A já jen doufám, že to bude v dobrém.