Létající cirkus Lukáše Hejlíka

Právě jste dolistoval Bertíkem a čmuchadlem. A bleskově sbalil kulisy. Byla tak rychlá i příprava na premiéru?

Měl jsem osobní premiéru, protože alternuji kolegu Kubu Zedníčka. Bertíka a čmuchadlo hrajeme déle, představení jsem několikrát viděl a dnes jsem se do něho vnesl. Před čtením jsme měli zkoušku. Nehrotíme to, nezkoušíme tak jako v divadle.  V tom je naše výhoda. Dlouho připravujeme text, a když je ukotvený, sejdeme se asi pětkrát, řekneme si pohyby, jak hrát, jak si pomáhat. Důležité je vybrat doprovodnou muziku, aby udělala náladu.

Nálada celkově byla skvělá. Překvapila mě účast dětí. Dokázali jste je strhnout před představením, během něj i po něm. To pro vás musí být motivační.

Je to fajn. LiStOVáNí děláme dvanáct let. Jediné, co na projektu lidi netáhne, je to, že se mu pořád říká čtení. To je odrazuje. Řeknou si: Tam nepůjdeme, bude se tam sedět a někdo bude číst hlubokým hlasem ukázku. Ale když přijdou, zjistí, že LiStOVáNí  je živé, akční. Ano, je to čtení, ale zároveň divadlo, hra. Každé představení je jiné. Ale pořád držíme knížku a pořád máme jistý podobný způsob fungování. LiStOVáNí  je úžasné ve městech, kde už  funguje. Ať jsou to Budějovice nebo Ústí nad Labem. Projekt vzniknul v Budějovicích. Hrajeme tam každý měsíc v Malém divadle, a hned první týden bývá vyprodáno.

Vybrat knihu, přečíst ji, upravit texty asi trvá podstatně déle než zkouška na pomyslném pódiu.  

Musí to mít posloupnost. Paradoxně příprava představení je až to poslední. Zaujala mě skvělá knížka Kde se touláš, Bernadetto autorky z amerického Seattlu. Pozval jsem ji. Poslal jsem jí videa a odkazy na to, co děláme, kdo ze spisovatelů nás doprovodil. Už jsem dostal odpověď, líbí se jí to. A teď jednám, kdy by mohla přijet, o podmínkách, snažím se získat peníze. Pak začnu představení prodávat. Až teprve potom začneme zkoušet. Zní to šíleně, ale naši nejúspěšnější hru Ekonomie dobra a zla od Tomáše Sedláčka jsme měli prodanou, a ještě jsme ani neměli dočtenou knihu. V tom je to extrém. LiStOVáNí je pro mě všechno v jednom, hraji, dělám dramaturgii, režíruji, řídím, kasíruji, prodávám knížky.

Stává se, že vás kontaktuje sám autor a chce, abyste listovali jeho knihou?

Ano. Třeba v Českých Budějovicích jsme takto dobře ve spojení s Davidem Žákem, Jirkou Hájíčkem nebo Honzou Cempírkem. Ale i ve světě třeba s Robertem Fulghumem, který byl s námi dvakrát v Budějovicích.

Bývají první premiéry v Budějovicích, které byly první a jsou jedním z měst vašich pravidelných štací?

Ne. Měst, kde jsme s každou premiérou, je čtrnáct. Začínali jsme s pěti. Je náročné zmenežovat síť, kde budeme hrát. Mnohem horší než nastudovat a hrát. Pomáhají mi hlavně kolegové z Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, Městského divadla Brno a pražského Divadla Na zábradlí. Například v lednu jsme s Gottlandem projeli šestadvacet měst.

Na turné vyjíždíte celoročně?

Turné máme každý měsíc. Máme za sebou čtyřiadevadesát premiér, blížíme se na stou knížku a každá byla jiná. A teď jezdíme i s rodinným turné, odpoledne hrajeme pro děti a večer pro dospělé. Někdy je to absurdní. Jednou jsme v sobotu a v pondělí hráli v Písku a mezi tím jsme byli v neděli ve Valticích a v Brně. Neustále cestujeme. Právě Robert Fulghum říkal: Vy jste létající cirkus. To je asi nejtrefnější pojmenování za dobu hraní. Jsme jako dřívější kočovné divadlo. Ale my máme wifinu, auto a minimální scénu.

V tom jste jedineční.

Nechci se chlubit, ale ano. Světově. Nejsme divadlo, nejsme literatura, jsme něco mezi.

Máte na LiStOVáNí patent?

Nemáme. Zahraniční autoři nám radí, abychom si LiStOVáNí zaregistrovali. Autor bestselleru Merde! Rok v Paříži Stephen Clarke byl tak nadšený, že si naši úpravu přeložil zpátky do angličtiny a učí se ji s britskými herci. Budou ji hrát na Fringe festivalu v Edinburghu. To mě těší. On bude hrát naši hru, my jsme četli z jeho knihy, kterou jsme mu prodávali. Tři sta, čtyři sta během turné, což je pro nakladatele dobrá věc. V tu chvíli jsme i distributoři, knihkupci, ale především propagátoři toho, že čtení knížek může být pořád sranda.

Musíte být hodně sečtělý.

Úplně ne, nejsem literární akademik. Mám přehled, co vychází, kdo to vydal, ale v kvantu knih, které dostávám, nepřečtu všechny, hlavně ne celé. Když zjistím, že kniha pro nás není dost optimální, jdu na další knížku. Kromě dovolené, kdy se začtu. Většinou ale při čtení obsazuji, jeden stůl, tři židle, muzika, dva kluci, jedna holka. Jedu jak robot.

Posteskl jste si, že výraz čtení příliš nebere potenciální diváky a posluchače. Když jsem o vašem projektu zjišťovala informace, nenarazila jsem na čtení, ale pouze LiStOVáNí.

To je dobře.

Co znamenají velká a malá písmena v názvu?

Vyjadřují naši pestrost, v názvu dodržujeme velká a malá písmena.

Začínali jste tři s Pavlem Oubramem a Věrou Hollou, herci Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Po dvanácti letech je vás šestnáct. Kdo má šanci stát se jedním z vás?

Hledám stále nové lidi i pro naše diváky. Protože jsme seriál, je lepší, když se tváře neopakují, abychom se lidem nepřejedli. Pak už znají naše intonace, gesta. Je dobré občas sestavu proměnit. Hraji ve dvou třetinách představení, což je docela náročné, ale s LiStOVáNím jsem propojený. A protože jsem mediálně známý z televize, je to žádoucí. Jsem rád, že se na mě lidé dívají v televizi, budu ale rád, když se na mě přijdou podívat naživo. A těší mě, že jsou vyprodaná i představení, ve kterých nehraji. V tu chvíli vím, že diváci chodí na LiStOVáNí; líbí se mi, když se jim vryje pod kůži.

Mluvil jste o náročnosti přípravy. Kolikrát přečtete knížku, než zjistíte, co při LiStOVáNí chcete nechat a co vypustit.

Přečtu ji jenom jednou. Následuje kolečko, o kterém jsem mluvil. A pak začnu upravovat text v počítači. Osekám ho téměř na polovinu, tu polovinu přečtu znovu a zase z ní vypustím polovinu a takhle to opakuji třeba osmkrát. Musím to udělat tak dobře, aby autor nepoznal, že chybí něco zásadního. Brownovo Inferno má v počítači kolem milionu znaků včetně mezer. Naše rodinné představení má kolem dvaceti tisíc znaků a dospělácké kolem šestadvaceti tisíc. Z milionu je to sakra hodně velká úprava. A vy do té hodinky LiStOVáNí musíte trefit nejenom obsah, ale i náladu, žánr. Už mi v tom pomáhá Pavel Oubram z Jihočeského divadla nebo Lenka Janíková z Brna.

Dan Brown řekl, že jste z jeho knihy udělali „dokonalé espresso“. To je velká pocta.

V podstatě vyjádřil to, co jsem říkal. Čtrnáct gramů kávy přetavíte v malou emulzovou pěnu.

Reagovali někdy autoři na vaše úpravy rozmrzele?

Miloš Urban, můj velký kamarád, kterému moderuji křty knížek, se po LiStOVáNí knihy Mrtvý holky zajímal, proč neseškrtáme a nehrajeme jenom jednu povídku z deseti. Namítal jsem, že by to pak nemělo dramatický tvar. Když vezmeme čtyři povídky a proškrtáme je, představení bude mít na diváka mnohem větší dojem. Bude zvědavý na dalších šest povídek a koupí si knížku.

Konzultujete úpravy s autorem knihy?

Snažím se, aby to neproběhlo. Pro autora je těžké škrtat. Velmi často mě oslovují nakladatelé a autoři, abych jim text pokrátil. Autoři při LiStOVáNí vidí reakce publika a v tu chvíli neřeší literaturu. Jsou hrdí na to, že jejich dílo žije. Čtení knížky je nenahraditelné, nejlepší, protože člověk si natáčí absolutně svůj nejlepší film, umí si děj představit. Ale my se snažíme ten film trošku naznačit tím, že ho hrajeme, jsme v něm obsazeni, jsou tam naše tváře, gesta a lidé vidí nás. Ale pořád to není úplné divadlo, je tam prostor k představivosti. Rád sleduji zahraniční autory, kteří zírají a většinou jsou okouzleni.

Chcete, aby lidé brali LiStOVáNí jako seriál, který upřednostní před televizním. Tím si ale zároveň jako seriálový televizní herec konkurujete.

Jasně, samozřejmě. Účinkuji v seriálu, u kterého se nestane nic, když neuvidíte dvě stě dílů. Po těch dvou stech dílech se chytíte. Možná kdybych vymyslel seriál, ve kterém budu hrát a budu v něm mít peníze, stál bych za ním horentněji. Dělám si srandu. Spoustu let nemám televizi, ale rád se na ni dívám o dovolené třeba na hotelu.

Televizní diváci vás znají jako doktora Jáchyma Kalinu. Chtěl byste se jako Lukáš Hejlík dostat do rukou doktora Kaliny?

Moc ne, i když v seriálu nejsem špatný doktor, zatímco jako člověk jsem… to slovo byste nemohla napsat. Jednou jsem musel na pohotovost, dopotácel jsem se překysličený do vojenské nemocnice, kde mě přijímal Lukáš Pollert, olympionik, co prodal medaile. Měl jsem zážitek, že mě ošetřoval takový šoumen, jako je doktor Kalina.

Máte díky této roli u lékaře protekci?

Občas ano. Myslím, že doktoři se musejí seriálu z jejich prostředí smát, ale berou ho. V Motole jsem byl na malém chirurgickém zákroku a dělal jsem si i steh. Aspoň jsem se zas něco naučil.

Vaše portfolio je široké. Jste muž mnoha profesí. Divadelní a televizní herec, moderátor, autor scénického čtení LiStOVáNí, módní návrhář, farmář. Co vás momentálně naplňuje nejvíc?

LiStOVáNí. To je moje dítě, na které jsem pyšný. Sám jsem si je vymyslel. Ovečky a chalupa jsou relaxace, posouvám je na rekreační kolej. V zimě mám ovce ustájené, v létě jsou na pastvě na ostrově, kde se napájejí samy z rybníka. Jsem takový farmář přes wifi. Ano, navrhuji obleky pro jednu hezkou dobrou značku. Je to pro mě výzva. Pořád mě baví výzvy přijímat. Nápadů mám na další dva životy. Musím se naopak krotit a říkat si, že to nemá smysl, že pak nebudu dělat pořádně to, co mi jde nejlíp. LiStOVáNí. Televize je fantastická věc. Slavný jsem už jednou byl a moc dobře vím, že když vystoupíte, za půl roku o vás nebude nikdo vědět. Teď je to až děsivé. LiStOVáNí hrajeme po školách. Děti se na nás po skončení vrhnou, vypadá to jak na rockovém koncertě, a dokola pokládají otázku: Vy hrajete v Ordinaci? Začíná mě to trošku dusit. I profesně. Ať chci nebo nechci, bude dobré změnit stáj, mít jinou roli, nebo toho nechat.

Ještě k oblékání. Kde je inspirace? V seriálu Ošklivka Katka, ve vztahu s modelkou nebo prostě jen v tom, že se rád pěkně oblékáte?

Spíš v mé přítelkyni Veronice, která mě v módě velmi ovlivnila. V Ošklivce Katce začal můj zájem o oblékání.

Košili, kterou máte na sobě, jste si sám navrhnul?

Kdysi dávno. Už je starší. Má dvojitý límec, to už bych dneska neudělal. Ale ještě jsme zapomněli na vaření, moji velkou vášeň. Pořádám gastrokroužky, začíná se z nich stávat kultovní věc. Sejdeme se, každý vaří jeden chod a máme úžasný společenský večer. Takové Prostřeno si můžou udělat i čtenáři, pozvat si někoho k sobě domů, uvařit mu a strávit s ním fajn večer.

Máte skvělé nápady, dotáhnete je a realizujete. To každý neumí. Kde berete inspiraci, kde čerpáte energii a co vás žene dopředu?

Primárně vím, že chci být nejspokojenější a vím, že podstatné je u mě partnerství. O několik jsem už přišel. Cítím, že na partnerství mi záleží nejvíc. Chci být nejspokojenější, šťastný se svojí Veronikou a se svou dcerou. Ať není na jejich úkor, co dělám. Zároveň se obklopuji věcmi, vymýšlím nápady, které partnerství logicky omezují. Snažím se to vybalancovat. Někdy je to těžké, protože mě nápady vzrušují a nedám si pokoj, dokud je nedotáhnu. To mě žene dopředu. Abych to dokázal a nepodělal.

Lukáš Hejlík

Hereckou kariéru zahájil v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích v roce 2002.

O rok později tam založil LiStOVáNí, scénické čtení.

V roce 2013 za něj dostal Výroční cenu Nadace Český literární fond.