První dáma české chirurgie

Paní Chirurgie. Pokud bychom Marii Peškové měli vymyslet přízvisko, byla by to právě tato dvě slova. Profesorka Pešková patřila v tom nejnáročnějším medicínském oboru na přelomu dvacátého a jednadvacátého století k těm nejlepším, nestála-li na úplném vrcholu. Samozřejmě žádné žebříčky či statistiky neexistovaly a neexistují. Na nejvyšší stupínek nejlepších chirurgů ji ale řadí její tehdejší kolegové a žáci, dnes již ředitelé, přednostové či primáři renomovaných pražských klinik.

„Ona sama by o ničem takovém ale nikdy nepřemýšlela. Byla ten nejskromnější lékař, jakého jsem kdy poznal,“ uvádí docent Jan Šváb, blízký přítel a kolega, který Marii Peškovou ve funkci přednosty na jednom z nejprestižnějších lékařských pracovišť v České republice – 1. chirurgické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy – vystřídal.

DĚTSTVÍ NA ŠUMAVĚ

Marie Pešková, rozená Zíková se narodila v malém městečku Čkyně na Prachaticku v rodině soukromého zemědělce. Všechny tři její sestry vystudovaly právnickou fakultu, bratr František pracoval jako střelmistr v lomu.

„Náš otec nebyl vzdělaný, ale byl to velice moudrý muž. Snažil se nezištně pomáhat všem lidem. Mařenka z nás byla nejstarší a nejvíc si od něj vzala. Veškerý její život byl pak plnohodnotně protknutý snahou o pomoc druhým lidem. Proto šla studovat zdravotní školu, někomu pomáhat jí bylo naprosto vlastní,“ uvádí její sestra Anna Kvardová.

Po maturitě na zdravotní škole pracovala Marie Pešková jako zdravotní sestra. Práce v ní vzbudila obrovský zápal, a tak pokračovala studiem medicíny. Po promoci v roce 1967 nastoupila jako sekundář na II. chirurgické klinice. Pak její kariéra pokračovala strmě nahoru. V roce 1990 byla jmenována zastupující a v roce 1991 definitivní přednostkou I. chirurgické kliniky. V roce 1990 se stala také profesorem chirurgie. Celý život strávila mezi studenty lékařství na fakultě i v postgraduální výuce chirurgie.

VÍKENDOVÉ MANŽELSTVÍ

Co se osobního života týká, provdala se za akademického malíře Jaroslava Peška z Malenic. „Strýc Jaroslav byl výborný člověk, velmi vzdělaný, povahou volnomyšlenkář, který žil hlavně uměním. Péče o dům, zahradu, domácnost – to všechno většinou čekalo na tetu. Navíc mu vždy navařila na celý týden a pak zase pospíchala do Prahy. Měli víkendové, ale harmonické a spokojené manželství,“ popisuje Mariina neteř Olga Řehořková.

Od svatby bydleli společně v Malenicích v krásné vile rodiny Peškových. Ve volném čase, vedle péče o zahradu, ráda jezdila na běžkách, milovala dlouhé procházky, jízdu autem, vážnou hudbu, zvířata, trochu překvapivě i kolotoče na pouťové veselici, navíc byla vynikající kuchařka a pozorná hostitelka.

„Za tabuli, kterou připravila, by se nemuseli stydět ani šéfkuchaři vyhlášených restaurací. Nikdy jsem se nesetkala s takovým menu. A hlavně jsem nepochopila, jak to celé kvůli pracovnímu vytížení na klinice stíhala,“ vzpomíná Olga Čuříková, bývalá televizní hlasatelka, manželka herce Jiřího Pleskota, která má v Malenicích chalupu. Společně s Jiřinou Jiráskovou a Zdeňkem Podskalským byli největší přátelé manželů Peškových.

CHOVAT SE JAKO MUŽ

Poutala je k sobě společná náklonnost k umění. Stejně jako oni, ani Marie s Jaroslavem neměli děti. Marie se svůj život rozhodla obětovat výhradně medicíně. Sama v jednom z nemnoha rozhovorů, které poskytla médiím, uvedla v roce 2000 pro Mladou frontu Dnes: „Nemám děti. A mám nesmírně tolerantního manžela, který má po celá ta léta pro můj zájem a zaujetí pochopení. Díky obojímu jsem se vždycky mohla práci maximálně věnovat, tedy chovat se jako muž. Sladit chirurgii s rodinou je naprosto nemožné, nemáte-li doma babičku na celý úvazek nebo neobětujete-li svůj plat na chůvu. I tak je obtížné, abyste v ní vynikla, protože vám chybí stoprocentní soustředění.“

„Chirurgii věnovala úplně všechno, podle mě víc ani nešlo. Velice přísně si ale chránila své soukromí. Trávila v práci víc než všichni ostatní. Od nedělního večera do pátečního odpoledne byla v Praze. Potom mizela na Šumavu. Když ale došlo k nějakým komplikacím, byla schopná a ochotná být za dvě hodiny zpátky v Praze,“ vypráví profesor Mojmír Kasalický, zástupce přednosty Chirurgické kliniky 2. lékařské fakulty UK a Ústřední vojenské nemocnice v Praze, který po jejím boku pracoval od své promoce až do její smrti v roce 2008.

 „Jsem dnes opravdu hrdý na to, že mohu říct: Byl jsem jejím žákem. Celou dobu, kdy jsem s ní pracoval, jsem k ní cítil obrovský obdiv,“ doplňuje.

CUKROVÍ PRO PACIENTY

O obdivu, úctě, respektu, uznání a přirozeném ostychu mluví všichni, kdo ji poznali. Byla prostě taková.

„Já ale vím, že byla velice veselá, přívětivá, ráda si zpívala. Působila na ostatní trochu jinak, než jaká doopravdy byla,“ vzpomíná její sestra Anna Kvardová.

Když nesloužila, zajela bez řečí na otočku do Prahy i na Štědrý den. Za celý profesní život nikdy nevynechala vánoční rituál, který na I. chirurgické klinice obnovila. Vizita všech pacientů provedená kompletním personálem a následné přátelské posezení s kolegy. Cukroví a štrúdl každoročně pekla Marie Pešková se svými sestrami v rodné chalupě ve Čkyni. Když mohli, ochutnali i pacienti.

Za celou svou kariéru pomohla tisícům nemocných, řadě z nich svým lékařským uměním zachránila život. Typické bylo, že i když to bylo mimo její akční rádius, při zdravotních komplikacích ráda pomáhala lidem ze Čkyně a z Malenic.

„Můj manžel měl rakovinu jícnu. V nemocnici ve Strakonicích mi řekli, abych ho nechala v klidu dožít. V Budějovicích mi sdělili, že mu zbývají tři měsíce a nemá smysl se do ničeho pouštět. Manželova maminka a sestra šly za paní profesorkou. Ona řekla, že je to padesát na padesát. Slíbila jediné – že to může vyjít. Vzala si ho do Prahy na metabolickou jednotku, protože měl asi 47 kilo, už nemohl ani jíst. Tam mu zachránila život. Kdyby nežila v Malenicích, tak by byl můj manžel 20 let po smrti,“ vděčně vzpomíná Jana Svítivá z Malenic.

JEDINÁ PROFESORKA

Ve svém životě zvládla obor náročný na fyzickou a psychickou zátěž, se kterým mají i muži co dělat. Jako jediná žena v dějinách české medicíny získala profesuru z všeobecné chirurgie.

Marie Pešková onemocněla v roce 2007 zhoubným nádorem plic. Nemoc postupovala tak rychle, že Marii nepomohla ani chemoterapie a ozařování. Snažili se jí pomáhat také ti, které ona sama chirurgii naučila a ze kterých se mezitím stali nejlepší odborníci republiky.

„Viděl jsem její diagnózu. Pokud by existovala možnost, určitě by jí naše lékařská věda využila. Ale bohužel, pro ni nebylo záchrany. Byla to pro mě velká osobní ztráta. U ní se snoubila obrovská dávka nadání pro tuto práci, ale zároveň taková dávka lidskosti, se kterou jsem se u lékařů v takové míře už nikdy nesetkal,“ uzavírá další z jejích žáků, dnes již profesor Robert Gürlich, přednosta Chirurgické kliniky Fakultní nemocnice Královské Vinohrady a 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Praha.

Marie Pešková zemřela 13. ledna 2008 v Praze. Její manžel Jaroslav ji dokonce o jeden týden předběhl. Vůbec netušil, že její stav je tak vážný. Ona byla v posledních dnech v umělém spánku, a tak se o Jaroslavově konci také nedozvěděla. Odešli jako Romeo a Julie.

Autor článku připravuje o Marii Peškové knihu. Máte o ni zájem? Napište na pavel.pechousek@email.cz