Proč jsem opustila islám

Jako malá pobývala s rodinou na Blízkém východě. Tatínek byl ze Sýrie, maminka z Československa. Rodiče se rozvedli, dcera bydlela s matkou, ale na Blízký východ se o prázdninách vracela. Objevila islám. Nadšení ale netrvalo dlouho. Dodnes jí chodí výhružné zprávy a e-maily, protože zradila.

Podala mi ruku žena, která měla na krátko střižené černé vlasy, snědou pleť a tmavé oči. Drobnou figuru, avšak pevný stisk dlaně. Pronikavý hlas a ozdobu na hrudníku. Zúčastňuje se demonstrací a mluví veřejně před publikem. Před pěti lety bychom silnou a temperamentní osobu nepoznali. V té době měla ještě zahalenou tvář šátkem.

Hned jak jste promluvila, všimla jsem si, že máte brněnský přízvuk. Kde jste vyrůstala?

Narodila jsem se v Brně. Žili jsme s rodiči v Sýrii a také v Alžíru, protože táta pracoval na Sahaře. Na základní školu jsem nastoupila v Sýrii. Po rozvodu rodičů během let 90–91 jsme se vrátili na Moravu.

S maminkou do Brna. Začala jste chodit do mešity?

Táta je pravoslavný křesťan, ale žádná kultura mu nepřiroste k srdci. V Brně jsem začala chodit do mešity v 18 letech. Chodila jsem tam do roku 2004, než se mi narodila dcera. Přestala jsem tam chodit, protože jsem nechtěla nikomu vysvětlovat, že jsem svobodnou matkou. Díky kamarádce jsem tam zase začala chodit na konci roku 2005 a v lednu 2006 jsem islám přijala.

Čím vás islám zaujal?

Tehdy pro mě víra byla zajímavá, protože jsem byla z věřící rodiny, a že když přijmu islám, tak se pro mě nic nezmění. Islám je nezměnitelný, neměnný a nezměněný, takže z toho pro mě vycházel argument, že je to pro mě správná víra, správná proto, že na ní není třeba nic měnit.

Změnou pro vás muselo být zahalování.

Ptala jsem se v mešitě, zda je hidžáb nutný, nebo dobrovolný. Vždy mi bylo řečeno, že hidžáb není potřeba, že důležitá je víra v srdci. Zahalování nemá nic společného s islámem. A šariaské tresty také nemají nic společného s islámem. Vykonávají se pouze v těch nejzaostalejších zemích. Říkala jsem si, že nebudu jíst vepřový, nebudu pít alkohol a budu se pětkrát denně modlit.

Vadil vám nějak šátek a tunika?

Nevadilo mi to. Začala jsem už asi tři měsíce po konverzi. Zahalujete se samozřejmě proto, abyste se ukryla před muži. Říkala jsem si, tak si vezmu barevnou tuniku, džíny, šátek. Po půlroce vám začnou říkat, že barevný šátek je hezký, ale že byste měla být nenápadná. Manželky prvních muslimů také nosily tmavé barvy. Barevný tedy vyměníte za tmavý. Přestanete postupně nosit kalhoty a nosíte abáje, dlouhé pláště. Přece jsem nekonvertovala proto, abych islám flákala.

Kdy jste se vdala?

Rok nato, co jsem konvertovala, jsem se vdala. Po krátkém manželství s Indem jsem se rozvedla. Potom jsem pořád islám obhajovala. Byla jsem utvrzená v tom, že mám víru v srdci. V mešitě jsem poslouchala: „Pavlíno, tvou vírou nic neochvěje.“

S manželem jste se nepohodli? Jak dlouho svazek trval?

Bylo to hrozný… Žila jsem s ním šest týdnů.

Měli jste předmanželskou smlouvu?

Do smlouvy si můžete dát jen to, co není v rozporu s islámem. Takže kdybych si přála, aby můj muž neměl další ženy, není to možné.

Vdávala jste se v Brně. Co přišlo potom?

Odjela jsem do Prahy s manželem a zjistila jsem, že mi lhal. Nebyl to byt pouze pro nás, ale měli jsme v bytě cizího muže. Znamenalo to pro mě být zahalená celý den. Nechodit do pokoje, kde ten další muž bydlí. Navíc cizí muž měl kuchyň spojenou s pokojem. Buď jsem mohla být doma v pokoji, kde byla postel a skříň, nebo chodit v Praze do mešity. Byla jsem tedy v mešitě od pátku do neděle a kromě modliteb to bylo prosení o pomoc.

Jak probíhal váš rozvod?

Vrátila jsem mu věno, což byl prstýnek, a odešla jsem. Pak jsem několik týdnů dupala na mého valiho, oddávajícího, aby mě rozvedl. U rozvodu být nemusíte, manžel vás nemusí vidět. Můžete být v úplně jiném bytě a podepsat papír.

Po rozvodu jste ale chtěla být ještě lepší muslimkou.

Samozřejmě chtěla, protože bůh by mě trestal za to, že jsem nedokonalá. Začala jsem více studovat, přidala jsem na modlení.

Co vás tedy nakonec odvrátilo od islámu?

Po rozvodu za mnou začaly chodit ženy, kterým to doma nefungovalo, a stěžovaly si, co prožívají. Jenže jinak by se nesvěřily, protože v islámu je největší hřích, když žena o násilí hovoří.

Máte napůl českou krev. Možná jste v manželství očekávala podobný vztah, jaký měli vaši rodiče?

To bylo přesně ono, moji rodiče měli hezký vztah i po rozvodu. Vyrůstala jsem v nějakém prostředí a byla jsem zodpovědná sama za sebe, takže jsem se snažila proti tomu hned nějak vymezit. Proto jsem krátce po svatbě jela situaci řešit.

U islámu jste vydržela čtyři roky. Proč jste po takové době chtěla odejít?

Když jsem zjistila, že si nemůžu z islámu vybrat jen to hezké, že ho musím brát tak, jak je. I kdybych zůstala u barevných šátků a nosila lodičky, džíny a vypadala v uvozovkách přitažlivě, chovala se slušně k blízkým lidem, tak to nejde. Musíte přijmout takové věci, že po rozvodu dítě patří otci, že kamenování nevěrných lidí je naprostou součástí šariaiského práva. Kamenování na tom není to nejhorší, nejhorší je to, že ztratíte naprostou svobodu.

Od islámu jste chtěla upustit nejen kvůli sobě?

Řekla jsem si, že už tohle nechci. OK, vybrala jsem si islám, bylo to moje svobodné rozhodnutí, ale moje dcera už tuhle svobodnou volbu mít nebude. A tak jsem si řekla, že já můžu dělat hloupostí, kolik chci, ale nikdy by se to nemělo dotýkat mých blízkých. Absence hudby a kulturního života mi přišla u dítěte plochá.

Dcera chodila do školky v Brně?

Ano. V té době jsem poslouchala od kamarádek: „A to nevíš, že na vánoční besídky nesmíš chodit? To nevíš, že hudba je zakázaná?“ Dcera hrála na flétnu a pak jsem jen slyšela: „To nevíš, že nejhorším nástrojem je flétna?“ A pak si uvědomíte, že znáte arabskou hudbu, arabskou kulturu, ale že není nic jako islámská hudba a islámská kultura. Žádné malby, sochy, písemnictví, kromě koránu. Islámská hudba jsou pouze takzvané našídy. Mohou je zpívat jen muži, protože by se mohlo stát, že si zpíváte písničku a zapomenete na náboženské povinnosti, na modlení se včas. Taky jsem zažila, že jsem byla s dcerou na návštěvě, a když běžela v přehrávači pohádka s písničkou, tak před písničkou se rychle přetáčelo, aby ji děti neposlouchaly.

Když jste odešla od islámu, co jste prožívala?

Strach. Zklamala jsem sama sebe, že jsem nevydržela něco, co jsem si řekla, že zvládnu. Taky, že jsem zradila boha. Pak najednou chcete po čtyřech letech sundat v Brně šátek a máte hrozný strach. Brno, kde je jedna směnárna vedle druhé, jeden muslim vedle druhého, si říkáte, že vás třeba nepoznají, protože vás neznají. Ale poznají vás podle dítěte.

Chodila jste s odhalenou tváří. Musela jste se cítit najednou nahá.

To je až nesdělitelné, jak se cítíte. Odcházela jsem ze sekty. V mešitě jsem byla hodně akční, připravovala jsem oslavy pro děti na konci ramadánu. Učila jsem Arabky češtinu. Opravdu jsem byla velmi činná. Říkala jsem si, tohle všechno odhrnout? Vím, nevím. Ano, ne. Bojím, bojím. Postupně jsem přestala chodit do mešity a pak jsem si sundala šátek. Bydlely jsme s dcerou na okraji Brna na sídlišti u mamky. Nechodila jsem ani do centra mezi lidi.

A jak se na to tvářili rodiče? Báli se o vás?

Žili jsme ještě v té předválečné Sýrii, kde se tohle neřešilo. Muslimové byli sžití se společností. Rodičům nepřišlo ani divné, že jsem konvertovala a odešla. Oni to brali jako mé rozhodnutí. Jenže, jak se zjistilo, že jsem přestala navštěvovat mešitu, začaly mi chodit výhružné esemesky a e-maily.

Co se v e-mailu píše?

Je tam, že komplexní strategií muslimů je nezabít mě, že by to poškodilo obraz islámu v České republice. A že je dobré mi naoko odpustit a neřešit mě. Pak mi chodily esemesky, že vědí, kam chodí dcerka do školky, a že to, že máma umírá, je moje vina.

Co jste s tím dělala?

Byla jsem rok zavřená doma. Chodila jsem jen na policii podávat trestní oznámení. To je jediný legitimní způsob, co můžete. Pak už to dopadlo tak, že se to nedalo v Brně vydržet, tak jsem se přestěhovala sem do Budějovic.

Kdy to bylo? Je vám tu dobře?

Přestěhovala jsem se v roce 2012. Cítím se tu líp. Chtěla jsem se přestěhovat někam, kde budu moci znovu začít žít.

Tady na jihu Čech člověk moc muslimů na ulici nepotká…

V Brně byla první mešita a je tam spousta atraktivních oborů pro vysokoškoláky, jako medicína, technika. Tady v Budějcích, když je potkám, tak je mi to jedno, protože je neznám. Jako jednotlivé lidi nemůžu řešit, ti za to nemůžou. Největší obětí islámu jsou muslimové. Narodili se do toho a nemají možnost přetransformovat svoje myšlení. A zajímavé je ještě to, že jako ženu vás islám hází do nepohody, ale na druhou stranu dává povýšenecké postavení. I když je žena zavřená doma a nesmí ven, tak pořád je ještě pyšnější a lepší člověk než ostatní. Takový ambivalentní přístup k životu.

Napřed jste pro islám žila, teď se na něj díváte jinak. Máte někoho, kdo vás hlídá?

Třeba když jsem byla na únorové demonstraci v Brně, tak jsem samozřejmě ochranku měla.

A tady v Budějovicích?

Samozřejmě, všechno je zařízené.

Ještě pořád vám chodí zlé esemseky?

Třeba včera mi přišlo: „Ještě že se tvá matka toho nedožila, ty rádoby muslimko, nemuslimko, musí se v hrobě obracet, i když také měla IQ tykve, prodavačka.“ Na Facebooku si udělají nový anonymní profil a píšou mi. Ještě to pokračovalo: „Kolik lásky dáváš svými výbuchy své dceři, té už teď se směje celé okolí.“

V médiích se o vás ale začalo psát teprve nedávno.

V lednu 2010 jsem přestala chodit do mešity. Člověk to neřeší, protože má strach něco řešit. Pak jsem postupně někde vypustila drobnou informaci, a teď se dostáváme k tomu, jak vás ta muslimská společnost kontroluje a ví o vás úplně všechno. Můžu vědět, že slečnu A bije manžel, ví to v podstatě celá mešita, já to pustím ven, tak se bude vědět, že jsem to já, protože to jsou interní informace. A i když to všichni vědí, tak se taky ví, po jakých kanálech to jde ven. Exmuslimek je v současné době strašná spousta.

Tíhnete ještě k nějaké víře?

Ne.

A studujete korán?

Určitě, dávám si spoustu věcí do kontextu.

Co je v něm?

Viditelné násilí. Pořád slyšíte, že je to v kontextu té doby, a že už se to nemusí tak moc praktikovat. Ale jen do té doby, než dojde na lámání chleba. Všechno se volně ohýbá podle aktuální situace, co komu vyhovuje. Navíc v islámu je povoleno lhát, proto, aby islám expandoval. A to zjistíte až později.

Znala jsem jednu muslimku z Budějovic, bavila jsem se s ní. Byla to milá holka.

Jsou to lidi jako my, jen věří něčemu, co není hezké. Netvrdím, že jsou zlé. Se špatnými ženami jsem se nesetkala. Když jsem od islámu odešla, tak ony měly pocit, že jsou lepší, že to vydrží a že po smrti bude líp. Čím víc muslim trpí, tím víc se utvrzuje v tom, že koná dobře.

V Brně jste se setkávala s muslimkami. Jak se ony lišily od těch syrských muslimek?

Žila jsem v Sýrii před válkou, jako dítě, nevnímala jsem je tolik. V Sýrii bylo v osmdesátých letech zahalených žen minimum. Byla to sekulární země. Islám tam byl okrajovou záležitostí. Ta osmdesátá léta byla zvláštní v tom, že spousta zahraničních studentů, kteří tam studovali, islám neřešili. Írán, Irák, Sýrie byly z našeho pohledu více svobodné země než komunistické Československo. A co jsem poznala rodilé muslimky, tak ty byly v praktikování víry mnohem vlažnější než konvertitky. V mešitě jim dávali najevo, že konvertitky, ať už Češky, Ukrajinky, Rusky…jsou lepší. Jsou schopné akceptovat, tolerovat. Z konvertitek byla vidět pýcha.

Je pravda, že si muslimka nesmí nalakovat nehty?

Mohou po čas menstruace, když se nemodlí. Žena je v té době nečistá, nesmí chodit do mešity a dotýkat se koránu. Nesmí vyslovovat jméno Alláha ani se modlit. Jinak k modlitbě musí chodit nenalíčená, s odlakovanými nehty. Nesmí si trhat obočí, nesmí se vonět. Nesmí nosit podpatky, cinkavé ozdoby. Zkrátka by poutaly jiné muže. Parfém je vyhrazený pouze mužům.

Nedávno jste přednášela na půdě Jihočeské univerzity. Také jste přednášela na Karlově univerzitě. Měly tyto přednášky nějakou odezvu?

První velkou přednášku jsem měla tady na Jihočeské univerzitě, ilustrovala jsem na svém příběhu, že se islám rozpíná, jak funguje, že tam není hlava církve, jako v křesťanství papež. Ozvaly se mi holky, co chtějí utéct, z Vídně, Lince, že potřebují pomoct. Ale nevědí, jak se vymanit. Ve svazcích žijí už dlouho. Celkem se mi ozvalo asi šestnáct cizích žen.

Dala jste jim radu?

Ano. Pro věřícího člověka je neskutečně těžké odejít. Zrazujete manžela, ale i hlavně jako věřící zrazujete boha. Jsou na něho upnutí. A teď si vezměte, že má muslimka například čtyři děti. Rodina jí nepomůže. Řekne jí: „My jsme ti to říkali, neber si ho.“

Na co se vás nejčastěji ptali studenti?

Ptali se hodně na postavení žen. Je to nejvíce viditelné. I když vám každá muslimka řekne, že si to vybrala, tak vy víte, že musí manžela poslouchat. Dále pak homosexualita.

Proč se podle vás hrne do Evropy čím dál více muslimů, když někteří nechtějí přijímat naši společnost?

Islám je takový od velkého útěku Mohameda do Medíny. Rozpínají se, protože je to součást islámu. Vždyť ve Francii a Anglii jsou takzvané „no go zony“ a „šaria zona“, kam když vejdete, tak jsou schopní vás zrušit, jen proto, že jste jinak oblečená a urážíte jejich jemnocit.

Citát:

Komplexní strategií muslimů je nezabít mě, aby to nepoškodilo obraz islámu v České republice. Pak mi chodily esemseky, že vědí, kam chodí dcerka do školky, a že to, že máma umírá, je moje vina.