Má láska, Dakar
Mohl by vést svoji firmu. Neztratí se v marketingu a PR. Bodoval by na přehlídkovém molu a možná i v soutěži naturální kulturistiky. Kašle na formality a hned při prvním setkání nabízí tykání. Se svou výřečností by se neztratil ani jako moderátor. Rozhodl se ale jinak. Spolu se svým týmem KM Racing závodí v nejtěžší rallye na světě. Vyzývá přírodu, techniku, testuje hranice svých schopností. A ukazuje všem, že už v pětadvaceti ho musejí brát jako vážného soupeře. V letošním Dakaru Martin Macík vypadl, protože ho zradila právě technika. Před novináři netají, že ho zklamání dohnalo k slzám.
Martine, technická závada způsobila, že tvůj tým v polovině závodu pořadatelé vyloučili. Předchozí dva Dakary jsi jel jako navigátor, ten poslední poprvé jako pilot, dokonce jako nejmladší v české historii. Co jsi od závodu čekal a na jaký výsledek ses připravoval?
Dneska odpovídám jinak, než když jsem tam jel. Věděl jsem, do čeho jdu. Na řízení jsem se celou dobu moc těšil. Byl jsem nejmladší. Nejen v české historii, ale i na tomto závodě. Organizátor si mě kvůli tomu vybral do reklamní upoutávky o pilotech, která běžela po celém světě. Kamarádi mě povzbuzovali, ať si to užiju a vyhraju. Tomu jsem se musel smát. Dakar nejde vyhrát napoprvé. Je to tak neuvěřitelně těžký závod, že zázrak je, když člověk napoprvé dojede do cíle. Přál jsem si dvě věci. Dojet do cíle a přežít to ve zdraví. Což se z jedné poloviny nestalo. Další důležitá věc pro mě byla zjistit svoje možnosti. Říkal jsem si, že pojedu top dvacet a budu chtít zasáhnout do top desítky. I podle výsledků z předešlých závodů jsem věděl, že budu rychlý. Maďarsko se mi podařilo vyhrát, ve Španělsku jsem dojel čtvrtý, ale s technickými problémy, takže bylo jasné, že bez nich to mohlo být lepší.
A byl jsi rychlý?
Když jsme přijeli, stejně mě překvapilo, jak se jelo. Je to něco nepředstavitelného. Obrovská rychlost a hrozná rozbíječka. I přesto jsem ale dokázal v tom tempu jet. Věděl jsem, že nevyhraju, ale chtěl jsem bojovat co nejvýš.
Co všechno stíháš během přejezdů mezi etapami? Můžeš si třeba esemeskovat?
Zvládnu to, ale nesmím. Pravidla silničního provozu platí pro všechny. Dokonce nás kontrolují hlídky. Policista mě ze 140kilometrové rychlosti zastavil, abychom nakonec zjistili, že se s námi chtěl jen vyfotit. To je trochu otrava, protože rozjet se s kamionem není stejné jako v osobním autě, kde dáš dvě rychlosti a jedeš. Já tam těch rychlostí mám šestnáct.
Jak náročná je samotná jízda?
Pro mě to bylo hodně těžké i proto, že jsem si chtěl všechno odřídit sám včetně přejezdů mezi jednotlivými etapami. Měl bych špatný pocit, kdyby můj mechanik nebyl odpočatý. Hlavně je to ale o mém přesvědčení, že to odřídím nejlíp, a když něco zkazím já, je to jen moje zodpovědnost.
Jak dlouhé jsou etapy a přejezdy mezi nimi?
Tentokrát to bylo drsné. Jeden přejezd měl třeba 200 kilometrů, to je pohoda, jedu, mávám fanouškům. Pak si odjedu rychlostní zkoušku, ta má třeba 200 až 300 kilometrů, to si užiju, trochu se unavím, ale pak následuje přejezd dlouhý 500 kilometrů. To znamená, že za den je za mnou okolo tisíce kilometrů. Psal jsem si během závodu s kamarádem: „Tak dneska jedu do Paříže a zítra do Chorvatska na Makarskou.“ Někdy přijedu do cíle a jdou na mě mdloby, protože tělo už nemá z čeho brát.
Abys to ustál, musíš si během závodu hlídat životosprávu?
Žízeň ani hlad člověk necítí. Vodu samozřejmě doplňuju, ale když budu za jízdy pít nebo jíst, tak se zpomaluju. Jednoduše nejde jet 140 v rozbitém terénu a přitom svačit. Najím se při přejezdech.