2 barbarské roky: Jak to celé začalo

Výjimečnost Barbara začíná už jeho názvem. Občas, když jednám s někým, kdo o něm ještě neslyšel, následuje otázka, proč se časopis jmenuje zrovna takhle. Pak vyprávím historku, že jsi chtěl mít dcerku jménem Barbora, ale narodili se vám dva kluci. Proto jsi tak pojmenoval svůj časopis, který je vlastně tvoje další dítě. A protože časopis měl mít původně cílovou skupinu čtenářů muže, přechýlil jsi jméno na Barbar.

To zní zajímavě, ale vůbec to tak není. (směje se)

Ježkovy voči, já to tak šířím! Nicméně setkává se to s úspěchem.

Na tu naši schůzku v kavárně si pamatuju. Říkal jsem, že se časopis bude jmenovat Barbar. Ty sis napsal „Barbara“ a já už tě u toho nechal. No, pravda je, že jsem asi někdy někde povídal, že jsme s manželkou Evou plánovali, že když se nám narodí holka, bude to Anička nebo Barborka. Ale název vzniknul jinak.

Jak tedy?

Původní záměr byl dělat časopis, který cílí na chlapy. Hledal jsem tvrdší titul. A navíc ještě mezinárodně srozumitelný, pokud bychom chtěli expandovat do zahraniční. Žádné háčky čárky. Vymýšleli jsme něco, kde by byl kořen slova Bud jako Budějovice. Nakonec mi z toho vyšel BudTime a to bylo hrozný. Evička mě pozorovala a pak povídá: Kamennou redakci nemáš, scházíte se po kavárnách a barech, tak to nazvi Barbar. To bylo přesně ono. Skvěle to vystihovalo původní koncepci.

Co z ní dneska zbylo?

Jen ten Barbar. Hned po vydání prvního čísla se ukázalo, že časopis si sám našel svoji cílovou skupinu a ta je víc ženská. Koncepci jsme brzy měnili, ale bylo škoda měnit zaregistrovaný název. Navíc díky němu můžeme sáhnout do kontroverznějších témat.

Takže za Barbara patří dík tvé Evičce.

Evičce a pak taky Andreji Babišovi. Protože kdyby mě nevyhodili z jeho Pět plus dvojky, asi bych tam dál dělal šéfredaktora, dohadoval se s vedením – a na jihu Čech by scházel časopis.

Tohle bych prosil rozvinout.

Já se tam pořád dohadoval s šéfy. Měli jsme úplně jiný názor na média. Chtěl jsem psát hlavně o zajímavých lidech, a oni chtěli dělat noviny de facto o čtenářích. Dával jsem na titulní stránku známé osobnosti jižních Čech a přiletěla hrozná výtka, že ta známá osobnost nikoho nezajímá, že na titulní stránce má být něco jako devadesátiletá babička, která oslavila v domově důchodců narozeniny, protože všechny její kamarádky si to budou chtít přečíst. Já tvrdil, že ta babička bude zajímat jen její rodinu a kamarádky, ale pro ostatní zajímavá není. Když dám na titulní stránku režiséra Trošku, což jsme měli v prvním čísle, je to osobnost, která přitáhne daleko víc očí než babička. A to byl základní problém všeho.

Proč ses nepřizpůsobil?

Protože jsem s tím prostě novinářsky nesouhlasil. Měl jsem pocit, že chtějí dělat hyperlokální noviny, ale na úrovni okresů. Hyperlokál jde z vesnice, kde se všichni znají. To je jen jeden z hodně příkladů, nakonec jsme se hádali skoro pořád.

To ale nemohlo skončit jinak než vyhazovem…

Že to tak dopadne, mi naznačilo, že se mnou vedení úplně přestalo komunikovat. Já třeba potřeboval udělat rozhodnutí, ke kterému byl potřeba jejich souhlas. Pošlu dotaz, žádná odpověď. Pamatuju si, že jsem jim pak napsal dopis ve stylu: Ptal jsem se vás třikrát tady na tu věc a osmkrát tady na tu, a vy nic. A na základě toho jsem dostal výtku za porušení pracovní kázně. Konzultoval jsem to po e-mailu i s panem Babišem, ale ten mi nakonec taky přestal odepisovat. Vyřešili to elegantně – moje místo papírově zrušili. Na poradě v Praze, kde jsem měl prezentovat návrh změn ve firmě. Musel jsem na místě odevzdat auto, počítač, telefon. Hodil jsem přes rameno dětskou autosedačku a počkal na kolegyni, aby mě odvezla z Prahy do Budějc.

Dostal jsi odstupné?

Místo zrušili, takže dostal. Ale moje psychika ten vyhazov těžce nesla. Cítil jsem obrovskou křivdu. Do té doby jsem v médiích profesně rostl, a najednou stopka. Hlavně mi vadil ten důvod. Po všech těch dohadech jsem vypracoval návrh změn v novinách, aby se ozdravily. Oni pak ten návrh realizovali a dotáhli ho do konce, jen jsem u toho už nebyl. Čtrnáct dní jsem ležel doma na gauči, bylo toho najednou na mě moc.

V takové situaci radí osobní koučové brát to jako zkušenost, zvednout se a makat na něčem jiném.

Tenhle myšlenka přišla po třech týdnech, na Silvestra 2012. Když jsem se opil, napadlo mě, že začnu vydávat něco, co na jihu zaručeně není. Regionální erotický magazín.

Prosím?

Erotický magazín z Budějovic. Holku z trafiky, která ti prodává cigára, holku z masny, kam chodíš pro šunku…

Ne!

Jo. Fakt je, že mě tenhle nápad pustil hned na Nový rok, když jsem se z toho vyspal. Ale bylo to poprvé, co mě napadlo, že bych mohl něco založit. Během prvního týdne v lednu 2013 jsem začal chystat strategii lifestylového magazínu.

Jak vypadalo to odstartování?

Lítal jsem po baráku a nemyslel jsem na nic jiného. Zapisoval jsem si nápady a vyšlo mi z toho, že tu není časopis zaměřený na chlapy. 14. ledna vymyslela Evička název, 20. jsem ho dal registrovat. Start prvního čísla na jaře.

Vypadá to jako budování amerického snu, ale já kdybych s něčím takovým vyrukoval doma, slyšel bych: Kde na to vezmeš? Co pak budeme jíst? Ostatně – co na to tvoje Evička?

Nejdřív byla v pohodě. Měl jsem velké oči a říkal jsem: Hele, bude nás to stát na začátku tři sta tisíc. První číslo vyšlo na konci března 2013. Tiskárna si dokonce nechala zaplatit půlku předem, protože měla své zkušenosti s podobnými blázny. Měl jsem vizi, rozjela se kampaň.

Dopadlo to jak?

Těch tři sta tisíc jsme projeli. Plus asi sto padesát na billboardy. Autoři o tom naštěstí nevěděli, honoráře vždycky dostali, na tom si zakládám, takže dál v klidu psali, dál přicházeli s novými tématy. Navenek to vypadalo jako skvěle rozjetý projekt. On byl, jenom jsme museli déle čekat. Zato Evička už měla strach. „Všechno jde, jenom to někdy dýl trvá,“ smál jsem se. „Ta díra na trhu tu přece je. Tak si ještě půjčíme, to zvládnem.“ Evička na to: „Já si už nechci půjčovat.“ A já: „Ale k čemu jsou půjčky? Aby se braly!“

Neměla někdy pocit, že ses zbláznil?

Vypadal jsem jako gambler, který má před sebou automat a hází do něj další a další dvacky. Jenomže já si tu bednu vymyslel sám a házel jsem do ní tisíce. A pořád jsem čekal, kdy se vysype výhra. Kdybych to vzdal po třech číslech, byl by to průšvih. Po pěti číslech jsme Barbara dostali na nulu. Pak už jsme šli z červených čísel do černých. Už jsem věděl, že Barbar jede. Pravda je, že Evičku to stálo hodně starostí. Dneska říká, že to pro ni byl nejhorší rok v životě. Jsem jí vděčný, že mě podržela.

Čemu přičítáš úspěch?

Poslouchal jsem, co říkají čtenáři a taky odborníci. Podle toho jsem upravoval koncepci, měnil se vzhled časopisu. Dneska nabízíme čtení pro ženy i muže. Od začátku pro nás dělají nejlepší redaktoři, kteří tu na jihu jsou.

A samozřejmě fotografové, ne?

Dneska jich máme víc, každý je ve svém žánru jednička. Prostě číslo za číslem jsme budovali další kus vlastní historie. Najednou se ukázalo, že lidi o nás vědí. Dokonce natolik, že pro inzertní pracovníky už nebyl problém sehnat inzerenty. A pak nás oslovili investoři – do vydávání vstoupila společnost Promethea, dnes už se jmenuje Barbar.

Nebál ses, že po jejich vstupu už nebudeš tak svobodný?

Ne, protože tohle jsou investoři, kterým se časopis líbí, a chtějí, aby rostl. Nemluví do redakce, nemluví do obchodu. Navíc Barbar je lifestylový magazín, stojí na příbězích, nejsme politické médium, ovlivňovat se moc nedá.
Tak proč do toho šli?

Mít časopis je i věcí prestiže. A jsme zase u Babiše, který ukázal Čechům, že mohou mít noviny nebo časopisy. Je to image.

Do jakých vod teď hodláš vplout?

Jihočeský rybníky a řeky chceme brázdit dál. Ale ptají se nás Pražáci, kde Barbara seženou. Říkám, že pro ně je nejblíž Tábor. Ale to se snad brzy změní, do roka chceme vycházet v celé republice. Vítr v plachtách máme, posádka je početná a spolehlivá, takže se nebojím, že bychom to nezvládli.

Jak to bude s jihočeským Barbarem?
Ten samozřejmě zůstane, tady jsme doma. Ale k němu přidáme ještě druhou, celostátní verzi. Tedy chceme. A chtít je vždycky začátek úspěchu.

To jsou smělé plány. A co tě na Barbarovi potěšilo třeba teď, v současnosti?

Zpráva, kterou mi před chvílí zavolala žena, na Super.cz právě vyskočila hlavní zpráva: Modelka Nikol Švantnerová nafotila odvážné fotky pro časopis Barbar. O Barbarovi si právě teď čtou v Pardubicích, Liberci nebo Ostravě. Jestli vyjde to, co chceme, nebudou si tam za rok číst o Barbarovi, ale budou tam číst Barbara.