Projeďte se mezi válkami

Automobily, motocykly, kola, a dokonce i letadla. To vše ukrývá nenápadný domek hned u kolejí v Jílovicích blízko Borovan u Českých Budějovic. Najdete zde muzeum historických vozidel. A že jde o skutečné poklady, asi není třeba zdůrazňovat. Mezi ty nejcennější patří kousky z 30. let.

Hned první patro domku nabízí, kromě posezení především pro místní štamgasty, právě nejen zmiňované automobily, kola, motocykly, ale například i různé dobové fotografie a vůbec předměty, které zdobily obydlí našich babiček a prababiček. Na poličkách mají čestné místo i poháry z různých soutěží. „Mám rád věci, které mají za sebou nějaký příběh. I proto se mi líbí stará auta,“ vysvětluje Emil Roděj.

PRVNÍ BYL MOPED, PAK ŠKODOVKA

Úplně prvním strojem v jeho sbírce byl moped S11. „Bylo to vlastně kolo s motorem,“ vypráví. Získal ho ještě jako kluk. Další kousek přibyl, když už byl Emil Roděj ženatý. Škoda Felicie z roku 1960. „To byl náš první rodinný historický automobil. Koupil jsem ho od jednoho známého z Boršova. Samozřejmě jsme ho museli různě opravit, ale určitě to stálo za to,“ říká. Auto má dodnes a občas s ním ještě vyjíždí.

K autům a mopedům měl už jako kluk velmi blízko. Jeho otec tyto stroje opravoval, a jak Emil vzpomíná, zvládl i to, na co si nikdo jiný už netroufal. „Právě ten moped S11 k nám jeho majitel přivezl původně na opravu. Nakonec si ale koupil novější model a starý u nás nechal,“ vypráví.

Rukama Emila Roděje i jeho bratra prošla už v dětství celá řada strojů. „Tak jako každý kluk na vesnici jsem si na podobných strojích zkoušel jezdit mnohem dřív, než jsem v patnácti dostal řidičák. Předělávali jsme si je, zkracovali blatníky, prostě jak to tak kluci dělali.“ Vzpomíná, že mnohem víc ho přitahovaly starší stroje, a to svou jednoduchostí, více se mu líbily i konstrukčně. „Některé jsme s bratrem různě předělávali a dnes toho samozřejmě lituji. Například tím, že jsme jim uřezali blatníky, jsme je vlastně znehodnotili,“ říká Roděj.

DĚDEČEK A ATMOSFÉRA 30. LET

Nejen otec, ale i dědeček přispěl k tomu, že Emil Roděj tolik miluje historické věci. „Děda měl hospodu, tam se scházeli kamarádi a vzpomínali na dobu svého mládí, na třicátá léta,“ říká.

Zřejmě právě v době, kdy jako dítě doslova hltal vyprávění svého dědečka a jeho kamarádů, se v něm rodila láska k věcem, které pocházejí právě ze třicátých let. Navíc jeho děda vlastnil a opečovával skutečný unikát. Aero 664.

„Jezdili jsme s ním na výlety, miloval jsem to,“ vzpomíná Emil Roděj. Dodnes před sebou vidí svého dědečka a jeho kumpány, jak mastí karty a vyprávějí životní příběhy.

SEDMNÁCT AEROVEK

Emil Roděj vždy miloval československé stroje. „Jezdím na burzy i do zahraničí, ale zahraniční veterány mě nikdy až tak nelákaly,“ vysvětluje.

Se svou sbírkou se rozhodl navázat na „čtyřkolého miláčka“ svého dědy, tedy na Aero 662. Jak říká, jsou to automobily vyráběné přibližně od roku 1929 do války. „Po válce pak bylo postaveno ještě asi pět opravdu výjimečných kusů a pak už se sériová výroba nerozjela,“ podotýká Roděj.

„Musím zmínit kamaráda Radka Ambrože. S ním jsme dávali dohromady první aero, které jsem koupil. Rozhodli jsme se, že se budeme účastnit veteránských jízd.“ Dnes se může pochlubit sedmnácti automobily značky Aero a jak říká, je to typově celý průřez toho, co automobilka vyráběla. „Ještě mi scházejí asi dva kusy, které bych rád získal. Doufám, že se to podaří. Tím bych sestavil celou ucelenou kolekci automobilů Areo,“ říká Emil Roděj. Všechny vozy, které ve své sbírce má, jsou stále schopné provozu.

MOTOCYKLY I ŠLAPACÍ AUTÍČKA

Další zajímavostí, která v jeho sbírce nechybí, jsou motocykly. Ty sesbíral od začátku jejich výroby v Čechách až téměř po ukončení jejich výroby v ČZ Strakonice. Velkou raritou jsou také šlapací autíčka pro děti, která mají v muzeu historických vozidel své místo v prvním patře.

„Některé jsou přímo od výrobce, automobilky Aero. Stejně jako dneska automobilky nabízejí malé modely i pro děti, tak už v těch předválečných letech se například v automobilce Aero vyráběla dětská šlapací autíčka, která karosérií, světly, palubní deskou a prostě vším napodobovala velký automobil,“ ukazuje Emil Roděj.

Některá autíčka pro děti, která jsou zde vystavená, vznikla před lety i pod rukama šikovných otců nebo dědečků. „Některá jsou z padesátých let, některá ze sedmdesátých. Pak jsou tady také šlapací automobily, které se dovážely ze Sovětského svazu. To byly šlapací moskviče,“ říká Emil Roděj.

Podkroví domu skrývá například i koloběžky nebo tříkolky, které se dnes rovněž řadí mezi veterány. „Kromě různých jízd s auty pořádáme například i akce pro děti, kdy si mohou třeba ty staré koloběžky vyzkoušet,“ zve Emil Roděj.

Dodává, že nejstarší koloběžka je více než sto let stará, dřevěná a byla vyrobena už v roce 1910.  Kdo na ní asi jezdil a čí příběh by mohla vyprávět?