Veronika Krátká - Můj zlatý život

Za stolem sedí načančaná hubená blondýnka v krásných šatech. Do začerněných rukou bere kladivo a na požádání mi se slovy „nelekejte se“ rovná prsten.

Kde jste se tohle všechno naučila?

Vyučila jsem se v Brně zlatnicí a také jsem studovala ekonomickou školu na přání rodičů. Tu jsem však nikdy nevyužila. První velkou školu jsem dostala od svého zlatnického mistra z Třebíče, s nímž jsem pracovala několik let. Poté mě štěstěna zavála do sladké Paříže, samého srdce zlatnického dění.

Jak dlouho jste tam pobyla?

Krásné čtyři roky. Pracovala jsem pro světoznámou firmu, jejíž skvosty vídáte v prestižních časopisech. Byla to pro mě velká škola. My pro Francouze hodně znamenáme. Platí totiž pravidlo, že Češi mají zlaté ručičky. Když jsem tam přiletěla, chtěli vědět, co umím. Pro mě to byly školácké věci, pro ně vědecké. Potřebovali na to inženýry. Francouzsky jsem neuměla, v tomto ohledu to byla těžká škola. Tvořila jsem věci jinak, navrhovala jsem modely ze stříbra, vosku, kovu. Poté přišly cesty do belgických Antverp, Maroka, Milána, Londýna, Curychu. Žila jsem v dílně a na letišti.

Jak jste to dál zvládala?

V té době jsem byla vdaná. Rozvedla jsem se, protože partnera si neudržíte, jste pořád na cestách a nemůžete si nic naplánovat. Nemohla jsem si rozvrhnout ani dovolenou. Skončila jsem v Paříži v roce 2009, když přišla krize. V té době skončilo hodně návrhářů. Odnesla jsem si odsud zkušenosti, které mě budou provázet celý život.

Pocházíte od Brna. Jak jste se dostala do Budějovic?

Šla jsem do Budějovic za přítelem. Přemýšleli jsme o životě v Kanadě či na Novém Zélandu. Avšak při jedné z procházek českobudějovickými uličkami partnera napadlo, že mi zaplatí nájem na tři měsíce dopředu v ateliéru v Panské ulici. Tohle překvapení jsem dostala před šesti lety. Mezitím se nám narodil syn Rudolf, pár dní po porodu jsem ale byla zpátky u šperků. Ateliér jsem měla v ložnici.  A teď mám obchod napůl s dílnou tady na Lidické třídě. Muž podniká hned vedle mě, vlastní stylový obchod s retrokoly.

Z čeho šperky vyrábíte?

Ze zlata, stříbra a drahých kamenů. Opravuji i antikvity a bižuterii. Zákaznicím plním sny. Nejvíce vyrábím ze zlata a stříbra, z kamenů používám například smaragd, safír, diamant, perly. Pro drahé kameny jezdím na burzy do Tišnova, Salzburgu, Mnichova. U zákaznic aktuálně vedou sladkovodní a mořské perly.

Na kolik vyjde náhrdelník z pravých perel?

Záleží na tom, jestli chcete ze sladkovodních perliček nebo z mořských. Je tam velký rozdíl. Měla jsem náhrdelník z mořských perel za sto tisíc korun, sladkovodní náhrdelník se dá koupit od tisíce korun výš. Já jsem do třiceti let na sebe perličky nedala, teď si nedovedu představit, že bych je neměla. K perlám jsem začala tíhnout sama v Paříži. Fancouzky je nosí i při cestě s odpadky.

Po čem toužily ženy v roce 1994, když jste začínala, a co naopak chtějí v současnosti?

Těsně po revoluci byl nedostatek všeho. V oblibě byly montované prsteny, spousta žen je nosí dodnes. Nosilo se převážně žluté zlato, řetízky z bílého jsme dělali jen pro hokejisty do zámoří. Kolem roku 2000 se to otočilo, devadesát procent věcí vyrábím z bílého zlata. Klasické žluté zlato dnes v Čechách neletí. Hodně teď vyrábím snubní a zásnubní prsteny z růžového a bílého zlata.

Chodí je k vám vybírat i muži pro své partnerky?

Snubní prsteny chodí klasicky vybírat zamilované páry společně. Zásnubní prsten řeší klasicky muž. Není však výjimkou, že si pro zásnubní prsten přijdou ženy samy. Prsteny jsou u mne vždy na míru a v jednom originále, nenajdete dva stejné.

Jak si udržujete stálé zákaznice?

Snažím se vycítit, co ženy potřebují a šperk vždy řeším komplexně. Tak, aby doladil dotyčnou ženu a podtrhl její styl. Ideální je samozřejmě dlouhodobá spolupráce a péče o jednotlivé zákaznice. Je  to vždy v komunikaci a vztahu.

Řemeslo zlatníka si neumím úplně představit. Popište mi, s čím pracujete?

Nedokáže si to představit hodně lidí, je to špinavá a hrubá práce. Mám stále černé ruce. Pracuji s pájkami, plamenem, kyselinami. Je to fyzicky náročné, sedím v prachu a mým oděvem by měly být montérky a kožená zástěra. Já si ale beru na sebe ráda velké krásné šaty. Jsem zlatník, klenotník. Zajímavé je, že čeština vlastně vůbec nezná slovo zlatnice a klenotnice. Zlatník byl vždy muž. Už ve škole jsme se učily, že klenotnice je jen krabice na šperky.