KAŽDÝ TŘETÍ

Je noc, tma v celém bytě. Přesto ho vidí jako za denního světla. Sedí u její postele. Dlouze se jí dívá do očí. Ten jeho pohled! Jde z něj naléhavá, drásavá lítost. A taky bolest. A strach. Hrozivá zvěst něčeho, na co se člověk neodvažuje pomyslet. Bude se to týkat právě jí. Zřetelně cítí, že on ví víc než ona. „Miki!“ vykřikla. „Co tady děláš? Vždyť jsi mrtvej!“  

Vztyčí se a sama sebe slyší, jak křičí poslední slova. Proč ji kamarád navštívil tak divně ve snu? Před dvěma měsíci zemřel na rakovinu. A ona má jít za týden k lékaři na pravidelné ženské vyšetření. Chodí tam jednou za dva roky. V sedmatřiceti jí našli malou bulku v prsu. Operace proběhla dobře a ještě lepší bylo zhodnocení zkušeného lékaře: „Jen klid, byla to jen tuková bulka.“ Každé další vyšetření potvrzuje, že je zdravá jako řípa. Od operace uplynulo osm let – jsme v roce 2010. Srpen. Jana Elezi z Českých Budějovic se chystá jet s přáteli na vodu. Jenže ten děsivý sen má už týden v hlavě. A teď bere za kliku dveří ordinace.   

NA TO SE MĚ NEPTEJTE

„Něco tam je,“ říká doktor Ladislav Přívozník. Je onkologem v prachatické nemocnici. Ordinaci má také v Budějovicích. Jana mu naprosto důvěřuje. Když ji před osmi lety připravoval v Prachaticích na operaci, byl u ní, než zavřela oči, a byl u ní pořád, když oči otevřela. Jako dobrý anděl. Zato teď se v jeho pohledu zrcadlí odlesk něčeho, co Jana zahlédla ve snu. „Postup byl stejný jako před osmi lety. Mamograf, sono. Když jsem šla na ultrazvuk, už jsem to viděla na lidech v čekárně. Zamlklí, propadlí do sebe. Říkám si: Tohle není dobrý.“

Doktorka ji upozornila, že odebere vzorky. „Vůbec jsem si nedokázala představit, co to obnáší. Položili mě na bok a do prsu mi zasunuli takovou jakoby tyčku, tou tyčkou prochází cosi a to z té podezřelé části vytrhává kusy. Trvalo to přes půl hodiny. Pěkně při vědomí.“ Pak lékařka někam odešla se vzorky a Jana se ptá sestřičky: „Myslíte, že to může bejt zhoubný?“ Sestřička se zvláštním úlekem: „To se mě vůbec neptejte!“ Jana se dozvídá, že kousky podezřelé tkáně odešlou někam do Brna na prozkoumání.  Za týden si má přijít pro výsledky. 

KOMU TO ŘÍCT?

„Ano, ty výsledky už přišly. Posaďte se na to.“ „Já mám raka,“ odtušila Jana a lékař přikývl. Nález je pozitivní. „Začala jsem plakat. Hodný pan doktor mě nechal vyplakat a pak řekl: Pojďte, povíme si, co dál. Je to velice agresivní forma. Bilance, že přijdete o prso, je vysoká. Ale pořád je tu naděje. Jen klid, vezmu si vás do Prachatic jako před osmi lety. A teď termín operace.“ Zalistoval v kalendáři. „Pětadvacátého srpna?“ „To jedu na Vltavu,“ vypadlo z Jany. Lékař se poprvé usmál: „Tak jeďte, to už se nezblázní. Dáme termín hned potom.“

Jana odchází a dělá dojem, že je klidnější. Sotva sedne do auta, znovu ji přepadne pláč. Doma na sobě nedá nic znát. Její dvě dcery, její maminka – nic nepoznají. Před měsícem totiž měli v příbuzenstvu úmrtí na rakovinu. Rakovina občas navštěvuje jejich rod. Všichni se jí bojí. Jediná Jana si ji nepřipouštěla. Teď ji má. Někomu to sakra musí říct! „Františku, já mám rakovinu,“ svěřuje se kamarádovi z Ledenic, když nasedají do lodě na Vltavě. František odvětí: „Já taky.“ A oba řeknou naráz: „Vezmeme tu svini na vodu a třeba ji tam utopíme!“

DÍTĚ ŠTĚSTĚNY FRANTIŠEK

Tu svini však neutopili. Zatímco Jana se balí na operaci do Prachatic (doma řekla, že jede za kámoškou do Rakouska), jednašedesátiletý František Turek jede na kole do budějovické nemocnice. Sportovec, jehož jen tak něco nerozhází. Nerozházelo ho, ani když viděl, že má krev ve stolici. Viděl to pokaždé, když na záchodě stiskával splachovadlo, ale před manželkou se podřekl až po půlroce. Hned ho hnala na vyšetření. Nádor na tlustém střevě. Jakmile přišel z výsledků vyšetření, řekl doma: „Je to dobrý.“

Jaksi pozapomněl, že jeho dcera pracuje v budějovické nemocnici jako rehabilitační sestra. Poptala se tam, proč vídá taťku, že chodí na onkologii. „Vy jste se nesvěřil doma? Vždyť rodina pomáhá,“ divila se lékařka Jana Kutová. „Přece je nebudu děsit,“ odpověděl. Jeho žena si totiž prožila svoje. Bojovala s rakovinou čípku a boj vyhrála. Lékařka chápavě přikývla a vlídně Františkovi vysvětlila, co ho v následujícím půlroce čeká. Pětadvacet ozařování, zároveň s tím čtyři chemoterapie. Potom operace.  

„Po operaci jsem se dva dni cítil zle, pak se to srovnalo. Za tři neděle jsem dostal zánět a nemohl jsem se vymočit. Vypadalo to na další operaci, ale těsně předtím, než doktoři vzali skalpel, mi zabrala antibiotika.“ Následovaly další čtyři závěrečné chemoterapie. „Ani vlasy mi neslezly. Asi proto, že jich už mám od přírody málo,“ směje se František. „Chemošky byly v pohodě, nic to se mnou nedělalo. Až po tý poslední jsem se necítil ve svý kůži. Ale za čtvrt hodiny to přešlo.“ A krev ve stolici? „Žádná! Už mám od toho pokoj.“

MÁM OBĚ PRSA

Také Jana chválí lékaře, tentokrát ty prachatické. „Uděláme maximum,“ uklidňovali ji, ale nic nezamlčovali. „Pan doktor mi řekl, že kdyby mi přece jen museli prso odstranit, že se dost často stává, že se tím poruší nerv, který vede do paže a ochromí to ruku. Když jsem se probrala po operaci, kolem mě visely ty bandasky a moje první myšlenka byla: Je to dobrý? Rukou hýbám. A mám i obě prsa! Doktor povídá: První výsledky jsou výborné, bylo to zapouzdřený, nemáte žádnou metastázi. Za tři dny půjdete domů.“

Zavolala mamince a ta hlaholila: „No tak už jsi tam dojela?“ „Mami, já jsem v Prachaticích. Jsem po operaci. Měla jsem rakovinu, ale je to všechno čistý.“ Pak se to dozvěděly dcery. Všechny si poplakaly a čekaly, že to půjde i nadále tak hladce. Jenže tady příjemné vyprávění končí a začínají chemoterapie. Zase v Prachaticích. „Když mi šla kapačkou ta červená kapalina do žil, nebylo to příjemné, ale pak jsem se cítila jen unavená. Aha, František říkal, že to není strašný a ono to opravdu není strašný, pomyslela jsem si.“

CHODÍCÍ MRTVOLA

Přijela domů a dostala velký hlad. Uřízla si krajíc chleba, na to salám. „Dvakrát jsem kousla a odložila jsem ho. A za půl hodiny, jako když se luskne prstem, se mi najednou udělalo hrozně zle. Od té chvíle už jsem jen zvracela. Tři dny bez přestání. Nic si z těch dní nepamatuju. Jen kýbl, kterej jsem s sebou pořád tahala.“ Když se zesláblá přemáhala spolknout jídlo, vyletělo z ní ještě dřív, než stačilo projít krkem. Tak aspoň pít. „Ale i pití hned vyzvracela. Zvracela jsem tak silně, že mi z toho bylo horko.“

Volala lékaři, ten jí poradil, ať polyká po lžičkách coca-colu. „První lžička, a měla jsem pocit, že jsem bez vnitřností. Jediné, co jsem v sobě na chvíli udržela, byl meloun. Aspoň se ve mně zachytilo trochu jeho vody a cukru.“ Do hovoru se vkládá její dcera Dita: „Přijela jsem se na maminku podívat, a místo ní jsem viděla chodící mrtvolu. Její tělo nemělo vůbec žádnou barvu, byla úplně vybledlá. Ležela na gauči s mokrým hadrem na čele, najednou se zvedla a utíkala na záchod zvracet, a když se vrátila, vypadala, že brzy umře. “

VYBERTE TO VŠECHNO

Jana volala doktoru Přívozníkovi: „Já už další chemoterapii nezvládnu, je mi hrozně zle.“ Předepsal jí léky. Trochu se to zlepšilo. „V tý chvíli mi začaly padat vlasy. Prohrábla jsem si je a vidím, že si je sundávám z hlavy po chuchvalcích. Konečně jsem pochopila, proč mi v Prachaticích dali poukaz na paruku.“ Pořídila si ji a jela na druhou chemoterapii. „Něco mi do těch infuzí přidali a už to nebylo tak hrozný. Třetí byla v poho, a dokonce jsem zvládla jít do práce. Čtvrtou už jsem vůbec neřešila.“

Pak si šla vyslechnout další výsledky. Už se ví, kde se v jejím těle vzala rakovina. Ve vaječnících došlo k hormonálním změnám a ty vyvolaly rakovinné bujení. Ale ani chemoterapie nezastavila zhoubné změny. „Vypadá to, že budete muset na operaci,“ naznačuje doktor Přívozník a pro uklidnění dodává: „K nám do Prachatic.“ Jana tentokrát nepláče. Pokrčí rameny: „Heleďte se, v tomhle věku… Vyberte to všechno.“ S důvěrou se svěří do péče prachatickým lékařům a ti dobře dovedou svou práci. Ještě ji čeká dvacet pět ozařování v budějovické nemocnici. To už bude brnkačka, myslí si.

KAŠEL, PRÁŠKY, KREV

„Ten přístup tam, to bylo něco strašnýho,“ vzpomíná dneska Jana, zapaluje si cigaretu a dlouze vyfukuje kouř, jako by s ním chtěla vyhnat i nejhorší vzpomínky na své léčení. „Když jsem šla na první ozařování, řekli mi: Je možný, že dostanete kašel a bude vám špatně. Chodila jsem na ozářka každej den. Po tejdnu jsem dostala takovej kašel, že jsem myslela, že se udusím.“

Jde za lékařkou a říká: „Paní doktorko, já mám strašnej kašel.“ „Cch! Co s tím jako máme dělat? Máte kontrolu za čtrnáct dní.“ „To se budu takhle dusit čtrnáct dní?“ „Tak vás pošlem na vyšetření.“ Odebírají krev, předpisují léky. „Ale s takovou nechutí, jako že je tam votravuju. Po desátým ozářku už jsem měla zarudlou kůži. Citlivou. Bolelo to.“ V podpaží jí začíná kůže praskat, z prasklin se řine krev. „Prosím vás, co s tím?“ „Kupte si panthenol nebo náplasti,“ odvětili.

POČKEJTE, AŽ SE VRÁTÍTE!

Kamarádka lékárnice jí posílá kvalitní olejové masti ve formě náplastí. I ty ale brzy přestávají zabírat. Živé maso bolí jako čert. A do toho hluboká únava. „Po dvacátým sedmým ozáření jsem jim řekla: Už nemůžu dál, končím. Doktorka se na mě rozeřvala: Co si vůbec myslíte?! Já to nahlásím vašemu ošetřujícímu lékaři! Počkejte, až se sem vrátíte! Kdo si myslíte, že se s váma bude mazlit?!“ František nad takovými informacemi kroutí hlavou. „Ke mně se v budějovické nemocnici chovali všichni dobře, byli úžasní. Nikdo tam na mě nezvýšil hlas.“

Jana navštívila doktora Přívozníka, ten překvapeně zíral na spálenou kůži a prohlásil, že už to stačí. Léčba skončila. „K panu doktorovi chodím dál na kontroly, všechny ozářené žlázy mám spálené, to už lepší nebude. Díky takovým ozářením se mi aspoň dobře zatáhla jizva po operaci. V podstatě mi ji vypálili,“ říká Jana se smutným úsměvem.  A co vlasy? „Ty mi brzy narostly úplně úžasný. Všichni mi je záviděli.“ „Kudrnatý,“ připomíná dcera Dita.  

JE TU DALŠÍ POSTAVA…

…a jmenuje se Petr Škoda. Bydlí v Táboře. I on přišel při léčbě o vlasy. Kdyby jen o ně! Jeho příběh začíná 21. srpna 1989. Bylo mu čtyřiadvacet. „Šel jsem k doktorovi, že mě pobolívá v tříslech. Taková tupá bolest zevnitř. Bolelo to třeba čtrnáct dní, pak to na pár dní přešlo a zase začalo. Hrál fotbal a vadilo mi to při hře. Poslali mě na urologii, udělali ultrazvuk. Doktor mi řekl, že si mě tam už nechají a pošlou na operaci. Že mám dole nějaký zánět spojený s pravým varletem. Musejí se na to podívat a budou mě operovat.“

Víc se s ním nikdo nebavil. Odvezli ho pod kudlu. Když se po operaci probral, podíval se k pasu. Nemá varle! Ptá se lékaře, proč mu ho uřízli, a lékař opakuje stejné slovo: „Zánět.“ Tečka. „Brečel jsem jak malej Jarda. Doma manželka, dvouletý Péťa, plánovali jsme ještě jedno dítě. V té chvíli jsem se bál, jak to přijme manželka. Naštěstí měla pochopení, dodávala mi odvahu, chodila za mnou každý den.“

VY JSTE ŇÁKEJ CIMPRDLICH

Domů ho ale neposlali. „Pojedete do nemocnice do Budějovic.“ „Proč?“ „Na konzultaci“. Tečka. Řidič startuje sanitku. V Budějovicích ho posílají na onkologii.  „Proč?“ Lékařka odpovídá: „Byl to zhoubný nádor. Budete chodit na chemoterapii.“ Tečka. Jako by najednou skončil svět. Petr však má záchranu. Vyndává z peněženky fotku svého synka a dívá se na ni. „Musím žít, kvůli němu. Nevzdám to,“ opakuje si.

Brzy ho lékař vyzkouší, nakolik své předsevzetí myslí vážně. Bude mu vyšetřovat uzliny. „Každou nohu mi rozřízl v nártu. Nepřipadal mi, že to umí. Hrozně to bolelo. Z nártů vytáhl cévy a do těch cév mi přes jehly tlačili hadičkami namodralé barvivo. Mezi prsty na nohou mi do žil napíchal zelenou tekutinu. Trvalo to šest hodin a já tam ležel s otevřenými ránami.“

Lékař sledoval na obrazovce, jak tekutiny postupují tělem k hlavě. „Pak ze mě vyndal hadičky a šel mě šít. Když píchnul do rány, řekl jsem: Au, to bolí. On zabručel: Vy jste ňákej cimprdlich. Aspoň mi pak napíchal do rány anestetika a sešil to. Ale nějak blbě. Ještě měsíc to mokvalo.“ Pustili ho domů, do Tábora. Před odjezdem mu řekli poněkud delší větu: „Od příštího týdne sem bude jezdit na chemoterapie, dostanete je v šesti sadách.“ Nevěděl, co to je. Může být něco ještě horšího než vyšetření uzlin?

ČAJ MÍSTO MOČI

„Spočívalo to v tom, že jsem do Budějovic přijel v pondělí a od úterka mi to začali dávat. Vždycky jsem dostával šest litrů sto mililitrů denně od úterka do soboty.“ V úterý, když šel na první chemoterapii, vzal si s sebou plechovku pomerančového džusu. Upíjel ho, když do něj kapala látka. „V jednu to dokapalo a šel jsem se projít do nemocničního areálu. Uteklo dvacet minut a najednou jsem začal zvracet. Do večera asi dvacetkrát. Takhle to bylo den co den.“

Nemohl pít, nemohl jíst. Stejně jako Jana. Injekce proti zvracení nezabíraly. Brzy se i z něj stala oživlá mrtvola. V pondělí mohl jet domů. „Ale pouze tehdy, když jsem v neděli načural určitý obsah moče do odměrky. My na chemoterapii jsme pořád zvraceli, z čeho jsme to měli brát? Doslechli jsme se, že tu moč nikdo dál nezkoumá. A tak jsme ze sebe vymáčkli pár kapek a přilili jsme do toho hořký čaj z várnice na chodbě.“

Dva dny si odpočinul doma a zase jel zpátky. Dostal ráno, v poledne a večer injekci, přespal v nemocnici do druhého dne a mohl jet domů. Doma byl týden, opět jel na ty tři injekce, zase přespal v nemocnici a zase jel domů. Tím končila první série a bylo čtrnáct dní volno. A znova. Po celou dobu mu bylo pořád špatně. Slezly mu vlasy i chlupy. Vydržel to pět sérií. A když přijel na šestou…

TENTOKRÁT ŘEKL: NE

„Přijel jsem v pondělí, chemoterapie začínaly další den. Dal jsem si dole v jídelně roštěnou s rýží, abych aspoň něco strávil, než začnu další den zvracet. Vyjel jsem výtahem do čtvrtého patra, to bylo ještě ve staré budově, a když jsem vstoupil na chodbu, uviděl jsem na zemi v papírové krabici prázdné sklenice od kapaček. Sestry si je tam odložily. Okamžitě se mi zvedl žaludek a pozvracel jsem to tam. Chtěl jsem to uklízet, ale hodná uklízečka říkala, ať si jdu lehnout, že to udělá sama. Potěšilo mě, že někdo ví, jak nám na chemoterapii je.“

Petr už ale nezvracel jen z chemoterapií. Stačilo, aby zahlédl kapačku. Byl to reflex. „Než mi napojili kapačku, už jsem se obracel na ruby. Ve středu mi doktor sám řekl, že se léčba ukončí. Jen musí ověřit, jak to zabralo. Zase mi rozřežou nohy.“ Tentokrát Petr řekl: „Ne.“ Lékař na něj na chodbě křičel, pacienti vykukovali z pokojů. „Z doktora nakonec vylezlo, že to řezání není nutné. Že stačí udělat cétéčko, které je na stejné úrovni. Řezání nohou ale bylo lacinější,“ kroutí hlavou Petr a dodává: „To cétéčko už mi ani nedělali.“

ŽIVOT JE TAK KRÁSNEJ

Petr dodnes chodí na kontroly, které zajišťuje nemocnice v Táboře. Vlasy se mu vrátily, rakovina už nepřišla. Stejné štěstí má i Jana a František. Všichni tři pracují. Nezměnili svoje dřívější návyky. Kdo sportoval, sportuje, kdo kouřil, kouří. Tohle byly jen střípky jejich příběhů. Podělili se o ně rádi, protože vědí, jak člověku je, když mu řeknou: Máte rakovinu. Neskrývali nepříjemné věci, ale hlavně chtěli ukázat, že se vyplatí bojovat. „Ano, já jsem léčbu zvládal dobře,“ připouští František. „Jenže co když ten, kdo se dozví, že má rakovinu, bude pak mít stejnou kliku jako já? Pořád se vyplatí mít naději, vždyť život je tak krásnej.“

Petr se připojuje: „Naděje a chuť žít je důležitá, i když léčba dává zabrat. Viděl jsem, jak to dopadne, když se člověk naděje vzdá. Ležel tam s námi mladý kluk. Neměl to v pohodě s manželkou. Přiběhla na oddělení a zařvala na něj, ať chcípne. Dostal zápal plic a byl konec.“ Petr i v nejhorších chvílích myslel na to, jak se uzdravený vrátí domů, pomazlí se se synkem a obejme manželku. A co na to Jana? Zapálila si další cigaretu.