Slastně sleduju, jak se chýlím ku konci

Uznávaný filozof, překladatel, básník, publicista, moderátor, glosátor. To vše lze o vás vyčíst na internetu. Deník Blesk vás dokonce označil za „multifunkčního umělce“. V posledních letech vás lidé díky televizi a rozhlasu znají hlavně jako muže, který dovede vtipně a s osobitou dikcí okomentovat leccos. Jak jste se k této pozici propracoval?

Propracoval – to je dosti silné slovo. Já se životem nechávám vláčet, sám se o nic nesnažím, věda, že veškeré mé úsilí bylo by tak jako tak veskrze marné. Nechávám tedy vše na osudu či náhodě. Nedávno, když jsem na chalupě tupě zíral do trávy na dvorku, dostavila se mi proti všem předpokladům myšlénka. Vyjevila mi, že můj život sestává ze sledu krajně disparátních fází a že zhruba vždy po deseti dvanácti letech dochází u mne k tektonickým změnám. Nejprve jsem se činil coby redaktor v nakladatelství, ba krátce i coby krachující nakladatel. Nato nastal zvrat a počal jsem se živit co překladatel. Po dalším a velice důkladném otřesu byl jsem pak vržen do showbusinessu (či lépe řečeno do šoubyznysu, neb jsme přece jen v Česku) a v něm se potácím dosud. Od letoška dokonce hraju divadlo. To by mě předtím ve snu nenapadlo.

Jak se vám to přihodilo?

Dostal jsem nabídku. Nemálo mě rozveselila, neb nabízet divadelní roli člověku, který se sotva hýbe, mluví tiše a pomalu a nadto si zhola nic nepamatuje, je vskutku na pováženou. Odmítnout se mi ale nechtělo. Co kdybych si to po letech vyčítal a trpce si říkal: Vidíš, mohl jsi mít Thálii, a máš prd. Tak jsem kývl. A stalo se cosi, co bych, býti katolíkem, pokládal za zázrak. Text mi do hlavy záhadně nacpali. Přitom ve škole jsem nebyl s to zapamatovat si ani čtyřverší.

Je v tom představení hodně textu?

Hra se jmenuje Liga proti nevěře a Zdeněk Podskalský ji v roce 1973 napsal pro Jiřinu Jiráskovou, Janu Brejchovou a Vlastimila Brodského. Ucházel jsem se o roli po paní Brejchové, její postava tam totiž věčně upadá do mdlob a následně polehává a polehávat já umím dokonale. Dali mi ovšem roli po panu Brodském. Textu je tam sice poněkud méně než v bibli, ale přece jen dost, je to koneckonců konverzačka.

S kým hrajete a kde?

Opravdu hrají Míša Kuklová a Veronika Arichteva v alternaci s Terezou Šefrnovou, já oněm krásným dámám jen přicmrndávám. Celou tu taškařici režíroval Biser Arichtev. Jde o zájezdovku, a tak možná zabrousíme i do jižních Čech. V Českých Budějovicích bychom mohli sehrát benefici a výtěžek věnovat tamní Společnosti pro ranou péči, které tak trochu dělám patrona. Řečená neziskovka se stará o rodiny, do nichž přibyl potomek se zdravotním hendikepem, zejména zrakovým. Účinně jim pomáhá a učí je, jak na to, aby dítě prospívalo doma mezi svými a nemuselo kamsi do ústavu.

Jak jste se k tomu dostal?

Díky sličné dceři našich zdejších sousedů, která ve Společnosti pracovala. Občas uvádím koncerty či jiné akce, na nichž společnost shání prostředky pro svou činnost. Zahrál jsem si už i na dražebníka. A letos jsem se – ovšem pohříchu stacionárně a pouze řečmi, neb sportu jsem na hony vzdálen – zúčastnil českobudějovického půlmaratonu, abych tam Ranou péči propagoval. Na náměstí, odkud běžci startovali, jsem se cítil jak uprostřed vysoké pece, a byl tudíž zralý spíše na poslední pomazání. Vůbec nechápu, že se našel lékař, který závodníkům povolil v takové výhni vyběhnout. Kdybych se já – nedej bože – rozhodl někdy běhat, rozhodně tak nebudu činit ve městě a už vůbec ne v chumlu. Představa, že všude kolem mě někdo funí a plete se mi pod nohy, mne upřímně děsí! Myslím, že celou tu módu městských běhů si vymysleli ortopedové, aby mohli vydělávat na kloubních náhradách. Kosti odrovnané hopkáním po dlažbě vám už nikdo nevykoupí ani na polívku.

Jak se udržujete v kondici vy?

Uměřeně: sedím a věnuju se čirému bytí. Hledím do trávy na dvorku, občas mě zvednou kočky, abych jim doplnil misky. A slastně sleduju, jak chátrám a chýlím se ku konci. Nic mě nedokáže vyděsit víc než představa, že bych tu měl setrvat věčně. Například ďábelského věku 666 bych se vážně nerad dožil, to by bylo zaručeně peklo.

Nechci skočit do toku vašich myšlenek…

Toho se nebojte, dnes jsem ještě myšlenku neměl.

Myslela jsem, že intelektuálové z Prahy si pořizují na venkově chalupy proto, aby skrze fyzickou práci v kontaktu s přírodou došli k harmonii.

Netuším, co a proč činí intelektuálové, ale já se díky kontaktu s jihočeskými řemeslníky dopracoval ne sice přímo k harmonii, ale dozajista k nemalé trpělivosti. Jakmile mi tesař slíbí, že střechu u naší stodoly přijde dát do pucu na jaře, už mne ani nenapadne, že by mohl mít na mysli jaro nejbližší, a klidně si počkám třeba i tři roky. Tak se koneckonců i stalo. Sice bych si mnohé práce na chalupě snad dokázal udělat sám, ale pak bych asi neměl odvahu tam bydlet.

Jak je chalupa stará?

Na stodole je letopočet 1909 a my už tu trávíme patnácté léto. Když jsme si chalupu pořizovali, zaujala mě hlavně tím, že byla malá a nadto zchátralá asi jako já. Tušil jsem, že si budeme rozumět. Kdyby bylo bývalo po mém, stavení bych byl renovoval jen systémem obílený hrob, tj. trochu bych je nazdobil a nikterak už nepátral po tom, co se skrývá v útrobách zdí, a neprohlížel krovy, zda ho nějaký zhoubce tajně nepojídá. Má žena byla však jiného názoru, a tak je tu už téměř vše vyspravené či přímo nové. A opět to počíná chátrat.

Mluvíme spolu zrovna v den, kdy padají teplotní rekordy. Jak snášíte horka?

Snažím se udržet v chalupě teplotu, která je ještě slučitelná se životem, takže za dne neotvírám okna ani dveře. Kdyby mou ženu nenapadlo za takové povětrnosti zavařovat, bylo by se mi to snad i zdařilo. Takto jsem ovšem značně blízek smrti. Ve svých letech to ovšem beru jako nácvik na krematorium. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Už jsem si v rohu zahrady vyhlédl místečko, kam chci nasypat. Aktuálně tam máme kompost, a tak by se mi tam s chalupou srůstalo, teď už doslova, velmi snadno. Rychlého pohybu jsem nebyl schopen nikdy, kořením tedy velice záhy.

Neláká vás podívat se jinam do světa?

Cestování je dobré leda pro lidi bez fantazie. My, kteří si všechno dovedeme představit, můžeme sedět doma na zadku. Zážitky máme stejné, ale vyjde nás to mnohem levněji. Nejraději proto vysedávám na dvorku a pozoruju kočky. Stvořiteli se opravdu povedly. A evoluční strategii mají jedna báseň. Nechají se od lidí živit a hýčkat, a ještě se při tom tváří, že jim tím dělají bene. Pes na to šel poněkud méně chytře – chce se za péči podlézavě odvděčit. To by kočce ani na mysl nepřišlo. Čím déle ty osobité tvory pozoruju, tím víc nabývám dojmu, že o nás vědí věci, o nichž my sami nemáme tušení. Z čiré ohleduplnosti je však před námi tají, aby nás nevyděsili.

Kolik koček tu máte?

To se nedá snadno spočítat. Dvě, které odsud pocházejí a tady si nás ochočily, vozíme s sebou do Prahy a zpátky. Mimochodem, cestování naše kočky k smrti nesnášejí a dávají nám to v autě patřičně najevo. Za ta léta jsem vypozoroval, že nejčastěji zvracejí v Táboře – to bych ale v roce 600. výročí upálení mistra Jana Husa dál raději nerozváděl. Ostatní kočky, které tu máme, jsou venkovní, nádvorní tvorové. Zařízeno to mají velmi chytře; dělají, že jsou doma hnedle v několika domech najednou, a tak když tu nejsme, chodí se stravovat k sousedům a tváří se, že odjakživa patřily jim. Sotva se vrátíme, odehraje se klasická scéna: zaparkujeme, kočky se vynoří od sousedů, nevšímavě se nám protáhnou kolem auta, jako by tam ani nebylo, prolnou se na dvorek, a když otevřu branku, už tam sedí s udiveným a mírně pohoršeným výrazem, jako by říkaly: No kde jste? Čekáme tu na vás už celou věčnost!

Rozšířil jste si díky opravě chalupy obzory?

Spíš jsem dospěl k nezodpověditelným otázkám. Například se všech na potkání ptám, k čemupak vlastně je stavební úřad, ale zatím mi nikdo nedokázal uspokojivě odpovědět. Naivně jsem se totiž domníval, že onen úřad je tu od toho, aby o stavbách ve svém rajonu věděl vše, co o nich vědět lze. Jenže pak jsem žádal o stavební povolení, a onen ouřad chtěl po mně, abych mu řekl, kudy kolem chalupy vedou rozličné inženýrské sítě, co na naši chalupu říkají hasiči nebo energetici a bůhvíco ještě. Jak bych to proboha já mohl zjistit? Jedině že bych se zašel zeptat na stavební úřad, kde to ovšem bůhvíproč nevědí. Zkrátka záhada.

Aspoň máte téma k dalšímu glosování. Píšete pravidelně do Deníku, v televizi vás proslavil pořad Dementi, v rozhlase jste slyšet v pořadu Co vy na to, doktore. Deptají vás témata, k nimž se vyjadřujete?

Na deptání si vystačím sám, k tomu věru nepotřebuju podněty zvenčí. Za mnohé roky, co sleduju zdejší politiku, jsem nabyl dojmu, že se situace, zápletky a kauzy se v ní neustále opakují. Příběh zůstává týž, role se nemění, jen obsazení je čím dál horší. Nevyčerpatelným zdrojem zábavných námětů je ovšem prezidentská kancelář. Kdybych se pracně nedržel zpátky, na nic jiného by v mých glosách snad ani nedošlo a hrozilo by mi obvinění z diskriminace. Kdo by však odolal takové tvořivosti, vynalézavosti a žánrovému rozpětí od srdceryvné tragédie k bohapusté frašce. Třeba scénu s nafukovacím člunem na rybníku u Nového Veselí dokážou na světě zinscenovat pouze dva lidé: Miloš Zeman a Rowan Atkinson čili Mr. Bean.

Tváříte se vážně, a přitom dokážete na všem najít něco, čemu se lidé zasmějí.

Zatímco optimisté jsou odsouzeni k celoživotní frustraci, jelikož vždy očekávají jen to nejlepší, já vycházím z nepopiratelného faktu, že věru není jediného důvodu, aby cokoli dopadlo dobře. Svět je ovšem pohříchu nedokonalý a nedůsledný, a tak se nezřídka stává, že mnohé nedopadne tak špatně, jak by dopadnout mohlo, a já mám ihned důvod k radosti. Tím je mi vcelku trvale zaručen světlý náhled na svět. I já ale občas pozoruji, že so o mne pokouší zhoubný záchvat optimismu. To si pak rychle vyhledám internetovou stránku verejnydluh.cz. Tam lze v reálném čase pozorovat, jak naše zadlužení hbitě roste, vrtáčivé počitadlo u benzinové pumpy proti tomu vypadá jako nebývale líná mrcha. A s optimismem je rázem konec.

No vida. Zrovna teď při cestě od vás musím k pumpě, tak budu při tankování hned klidnější.

Myslíte? Tak vám ještě povím, co se mi přihodilo nedávno na Ostravsku. Natankoval jsem, suma na počitadle nebyla sice zrovna povzbudivá, ale tomu už má lakota přivykla. Jenomže číslice náhle zmizely a místo nich na mne bafl nápis ZAPLAŤTE! Pak naskočily znovu číslice a po nich zase ta neblahá výzva. Úplně mne při tom polil pot. Ještě nikdy si mi totiž u pumpy o peníze neřekli. A já blbec přesto vždycky platil!

PhDr. IVO ŠMOLDAS

Narodil se 23. července 1955 v Prostějově.

Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy.

Pracoval v nakladatelstvích Československý (později Český) spisovatel a Columbus, spoluzaložil nakladatelství Apsida.

Překládá z angličtiny a zřídka i ze slovenštiny, byť si myslí, že Češi mají Slovákům rozumět i bez překladu. Své verše publikoval ve sbírce Zimní srst.

Pravidelně glosuje aktuální události v Deníku, z příspěvků pro Rádio Impuls vydal dvě knihy s názvem Co vy na to, pane Šmoldasi?